Pro Asii byla nejvýznamnějším důsledkem pádu Berlínské zdi skutečnost, že zhroucení komunismu vyvolalo při utváření mezinárodního uspořádání posun od nadřazenosti vojenské moci k nadřazenosti moci ekonomické. Jistě, i během průmyslové revoluce a po druhé světové válce existoval rychlý hospodářský růst, avšak teprve v období po studené válce přispěl hospodářský růst sám o sobě ke změně globálních mocenských vztahů.
Nechali Čínu být a ona vyrostla
Další určující událostí roku 1989 byl masakr prodemokraticky smýšlejících demonstrantů na pekingském náměstí Tchien-an-men. Nebýt konce studené války, Číně by toto vraždění bývalo u Západu neprošlo. Takto však Západ zaujal pragmatický postoj, vystříhal se obchodních sankcí a pomohl začlenit Čínu do globální ekonomiky a mezinárodních institucí prostřednictvím osvobozujícího vlivu zahraničních investic a obchodu. Kdyby Spojené státy a jejich spojenci byli zvolili přístup zaměřený na kárné sankce jako v případě Kuby a Barmy, výsledkem by byla méně prosperující, méně otevřená a potenciálně destabilizující Čína.
Za fenomenálním hospodářským úspěchem Číny – který ilustrují největší obchodní přebytek na světě, největší rezervy zahraničních měn na světě a největší výroba oceli – skutečně do značné míry stojí rozhodnutí Západu nepřistoupit po masakru na náměstí Tchien-an-men k obchodním sankcím. Čína se tak prohnala kolem Německa, stala se světovým exportérem číslo jedna a dnes je na nejlepší cestě vystřídat Japonsko v roli druhé největší ekonomiky světa.
Rovněž vzestup Indie do role hospodářského giganta souvisí s událostmi po roce 1989. Indie se silně zapojovala do barterových obchodů se Sovětským svazem a jeho komunistickými spojenci ve východní Evropě. Když se východní blok rozpadl, musela Indie začít platit za dovoz v tvrdé měně. To rychle vyčerpalo její skrovné rezervy v zahraničních měnách a v roce 1991 to vyvolalo těžkou finanční krizi, která přinutila Indii zahájit radikální ekonomické reformy, jež položily základy jejího hospodářského vzestupu.
V širší rovině pak symbolická porážka marxismu v roce 1989 umožnila asijským zemím včetně Číny a Indie otevřeně prosazovat kapitalistickou politiku. Ačkoliv hospodářská renesance Číny započala pod Teng Siao-pchingem již dříve, po roce 1989 mohla Komunistická strana Číny veřejně podřídit ideologii tvorbě bohatství. Její příklad pak měl konstruktivní vliv na přežívající komunistické strany v Asii i jinde.
Indie donucená k pragmatismu
Z geopolitického hlediska se zisky zaznamenané po roce 1989 rozšířily daleko za hranice Západu. Náhlé zhroucení Sovětského svazu bylo pro Asii strategickým dobrodiním, neboť odstranilo jedno hrozivé impérium a otevřelo Číně cestu k rychlému prosazení vlastních zájmů v globálním měřítku. Úpadek Ruska v 90. letech se stal pro Čínu darem z nebes.
V případě Indie rozpoutal konec studené války zahraničně-politickou krizi, neboť odstranil Sovětský svaz jakožto nejspolehlivějšího indického partnera. Ale stejně jako v případě finanční krize v roce 1991, Indii se podařilo přijít i se změněnou zahraniční politikou – s politikou, která se zřekla donkichotských tradic této země a osvojila si větší realismus a pragmatismus. Indie po studené válce začala prosazovat oboustranně přínosná strategická partnerství s dalšími klíčovými hráči v Asii i širším světě. Nové "globální strategické partnerství" se Spojenými státy – což je určující rys tohoto desetiletí – bylo možné jen díky posunům v indickém politickém uvažování po roce 1989.
Zrodil se autoritářský kapitalismus
Ne všechny události po roce 1989 byly samozřejmě pozitivní. Přímým důsledkem konce studené války je například fenomén krachujících států, který nejvíce zasáhl asijskou bezpečnost. Když zuřila studená válka, jeden či druhý blok podepíral slabé státy. Po zániku Sovětského svazu však USA přestaly tuto hru provozovat. V důsledku toho se v 90. letech náhle objevily nefunkční či krachující země představující hrozbu pro regionální i mezinárodní bezpečnost tím, že se stávají domovem mezinárodních pirátů (Somálsko) či mezinárodních teroristů (Pákistán a Afghánistán), případně se zpěčují globálním normám (Severní Korea a Írán). Vzestup mezinárodního terorismu přitom v Asii napáchal větší škody než v kterémkoliv jiném regionu.
Dvě desetiletí po pádu Berlínské zdi navíc šíření demokracie uvízlo na mrtvém bodě. V letech 1988 až 1990, kdy studená válka ztrácela na intenzitě, vypukly prodemokratické protesty také daleko od východní Evropy a vedly ke svržení diktatur v tak odlišných zemích, jako jsou Indonésie, Jižní Korea, Tchaj-wan nebo Chile. Po rozpadu Sovětského svazu se dokonce i Rusko jevilo jako věrohodný kandidát na demokratické reformy.
Svržení totalitních či autokratických režimů sice vychýlilo globální mocenskou rovnováhu ve prospěch demokratických sil, avšak ne všechna prodemokratická hnutí slavila úspěch. Následné "barevné revoluce" v zemích, jako je Ukrajina, navíc jen vyvolaly u přežívajících autoritativních režimů větší obezřetnost a přiměly je k zavádění opatření proti demokratizačním iniciativám inspirovaným v zahraničí.
Kromě ústupu od demokracie v Rusku dnes také Čína – v současnosti nejstarší autokracie na světě – demonstruje, že když je autoritářství hluboce opevněno, může tržiště zboží a služeb vytěsnit tržiště politických názorů. Dvacet let po pádu komunismu se tak stal hlavním vyzývatelem šíření demokratických hodnot autoritářský kapitalismus.
© Project Syndicate, 2009; titulek a mezititulky jsou redakční.
o autoroviBrahma Chellaney je profesorem strategických studií Centra pro politický výzkum v Dillí, autor kupříkladu knihy Asian Juggernaut: The Rise of China, India and Japan (Asijský hegemon: Vzestup Číny, Indie a Japonska). |
