V bohatém ropném státě bude 500 vojáků pozemních, námořních i leteckých sil. Jejich úkolem je ochrana plavidel před piráty u somálských břehů a podpora vojenských plavidel v Indickém oceánu. Ale hlavně si tím Francie splnila dlouholeté přání pevně zakotvit v Perském zálivu, který je světovou benzinovou pumpou.
Vyvážit Írán i USA
Co z toho mají Spojené arabské emiráty? Kromě toho, že získaly příslib spolupráce na vývoji technologií pro mírové využití nukleární energie, dostaly větší jistotu proti expandujícímu vlivu Íránu, který by rád celé oblasti šéfoval.
Základna však není jen vyvažování vlivu režimu šíitských kleriků, ale také USA, které umístily své vojáky mimo jiné do Saúdské Arábie, Kuvajtu či Iráku. Arabským státům se dominance USA z hloubi duše nelíbí, a proto hledají protiváhu.
Francie, které občasné pošťouchnutí amerického spojence tradičně není cizí, po příležitosti skočila. "Buďte si jisti, že Francie bude na vaší straně, pokud bude vaše bezpečnost v ohrožení," sliboval Sarkozy před novináři.
Slouží celá ta včerejší slavnostní přehlídka, vztyčování vlajek a vzletná slova o spolupráci jenom jako ukázka svalů mocnosti střední hmotnostní kategorie, která by byla ráda považována za těžkou váhu? Nebo akční prezident vede svoji vlast zpět mezi opravdové velmoci?
Předsednictví EU jako jeviště pro Sarkozyho
Kdyby se dalo jen na vnější dojem, nešlo by pochybovat: druhá odpověď je správně. Sarkozy je dobrý herec a světovému publiku předvádí, jak je Francie na velké scéně nezastupitelná.
Skvělé jeviště pro své kreace dostal v minulém pololetí, když země předsedala EU. Předsednictví se změnilo v one-man show muže, který se stylizoval do superhrdiny, jenž EU vyvede z hospodářské krize.
Největší příležitost předvést se dostal během srpnového konfliktu mezi Ruskem a Gruzií, kdy se nabídl jako hlavní prostředník mezi znesvářenými stranami. Sarkozy sice přicházel jen s řešeními, která mu povolili ruští partneři, přesto mu na Západě zůstala image schopného vyjednavače.
Globální SarkozyFrancouzský prezident skončil s otevřenou kritikou spojence z USA, vrátil Francii do vojenských struktur NATO. Sarkozy se prosazoval jako prostředník v konfliktech na Kavkaze a v Gaze. V prvním případě jako půlroční šéf Evropské unie, v druhém se očividně snažil odsunout stranou svého českého nástupce v čele EU Topolánka. Neúspěšně prosazoval partnerství se středomořskými státy (s dominantní pozicí Francie). Největším Sarkozyho úspěchem je, že u Kaddáfího dosáhl propuštění bulharských zdravotních sester z libyjského vězení. |
Sice měl stejně nulový výsledek jako oni, ale nebránilo mu to v tom, aby podprahově sděloval: "Vidíte, to je jenom tím, že jste mi to nedali do rukou." Pád české vlády v polovině předsednictví mnoho Evropanů přesvědčil, že na tom něco je.
Sarkozy dobře ví, že šedesátimilionová Francie, která má nezpochybnitelné mocenské vedení jen ve svých bývalých afrických koloniích, většinou spravovaných úplatnými diktátory, se svým vlivem nemůže vyrovnat Americe.
Kromě toho, že je ekonomicky mnohem slabší, pokulhává i vojensky. Stačí se podívat třeba na počet letadlových lodí. Američané jich mají ve službě dvanáct, Francouzi jen poruchového Charlese de Gaulla.
Sarkozy si je vědom, že si může velmocenské postavení zlepšit, jen pokud na svou stranu přitáhne zbytek Unie. V té však po francouzské dominanci nikdo netouží.
Přetahovaná i na poli umění
Nazpátek do Perského zálivu. Odstartováním provozu základny v Abú Dhabi Sarkozyho program včera neskončil. Prezident ještě společně s korunním princem položil základní kámen hypermoderní stavbě, která se stane arabskou pobočkou proslulého muzea Louvre.
Pokud se tedy Francie nakonec jako vojenská velmoc v Perském zálivu neprosadí, alespoň se v regionu drápkem zachytí svým kulturním vlivem.
Ani v tomto ohledu spojenci a zároveň konkurenti z USA nezahálejí. Vedle Louvru bude hlavním lákadlem gigantického muzejního ostrova, který má z Abú Dhabi učinit kulturní metropoli muslimského světa, pobočka newyorského Guggenheimova muzea. I v kultuře už je pro Francii těžké být neporazitelnou supervelmocí.
Velká FrancieFrancii si jako mocnost představovali král Ludvík XIV., císař Napoleon i prezident de Gaulle. Za prvních dvou tomu tak bylo, ale jejich ustavičné výboje nakonec vedly k tomu, že Francie na mezinárodní scéně tratila. Charles de Gaulle se moci ujal po druhé světové válce, po níž Francie zůstala velmocí druhého řádu - byť se stala stálým členem Rady bezpečnosti a dokázala si vyrobit jaderné zbraně. De Gaulle se snažil najít pro Francii místo mimo sféry vlivu USA a Sovětského svazu, ale nakonec se skřípěním zubů musel přistoupit na to, že se podřídí vedení USA. Tak je na tom Francie dodnes. |
