Promarněná příležitost české fotografie v Bonnu

  10:45
Méně je někdy více aneb neumění využít nabízející se možnosti – tak vidí výtvarná teoretička Noemi Smolíková současnou rozsáhlou výstavu Tschechische Fotografie des 20. Jahrhunderts.
Tono Stano; fotografie

Tono Stano; fotografie | foto: Tono Stano

Měla to být na území Německa první vpravdě reprezentativní výstava české fotografie minulého století. A to na ideálním místě, v prostorách Bundeskunsthalle v Bonnu. Přípravy na akci byly dlouhé. I zkušenost tu již byla, neboť expozice Tschechische Fotografie des 20. Jahrhunderts volně vychází z obsáhlé přehlídky české fotografie 20. století, která se konala roku 2005 na třech různých místech v Praze. Bonnská kolekce je výběrem od týchž kurátorů – tedy od Vladimíra Birguse a Jana Mlčocha – z onoho pražského fotografického "trojboje“. Bohužel kurátoři i přes redukci počtu exponátů neredukovali základní nedostatky bilance z roku 2005.

Zahlcenost

Výstava – to platí obecně - se nestává velkou tím, že obsahuje značné množství materiálů, nýbrž díky tomu, že se soustředí na kvalitu, kterou dovede návštěvníkovi výstižně podat. Ovšem právě záplava je tím, jak také píše bonnský deník General-Anzeiger, co mění výstavu Tschechische Fotografie des 20. Jahrhunderts v nestravitelné sousto: "450 natěsno vedle sebe pověšených fotografií je i pro fotografického nadšence moc“. Ano, čtyři a půl stovky exemplářů (celkem od 207 autorů) je nápor, který vyčerpá i německého experta - z expozice odchází s hučením v hlavě, v níž se mu slévají česky znějící jména, která se pokusil zapamatovat…

O výstavě

Tschechische Fotografie des 20. Jahrhunderts (Česká fotografie 20. století).
Kurátoři Vladimír Birgus a Jan Mlčoch. Kunst- und Ausstellungshalle der Bundesrepublik Deutschland GmbH Museumsmeile Bonn, Friedrich-Ebert-Allee 4, Bonn.
Výstava trvá do 26. července 2009. Řadu informací lze nalézt na http://www.bundeskunsthalle.de; například ukázky vystavených prací, videoprocházku výstavou, ale také lze shlédnout půlhodinový dokument Von Sudek bis Saudek - Tschechische Fotografie im 20. Jahrhundert, který režírovala Nele Münchmeyerová.

Přitom v Bonnu jsou publiku předkládány skutečné skvosty. Zejména snímky z dvacátých let minulého století jednoznačně náleží ke světové špičce soudobé fotografické tvorby. Ovšem dramaturgie výstavy a provedení instalace činí vše pro to, aby vynikající díla "nebyla vidět“. Nekonečnými šňůrami konvenčně navěšených exponátů je různorodá kvalita děl nivelizována na průměr. Ruku v ruce s tím kráčí monotónní, v podstatě slovníková, příručkovitá prezentace bez vůle k hodnocení, k hierarchizaci. Expozice je chronologicky rozparcelována do sedmnácti částí, každé z nich náleží přibližně stejný prostor. Tato "mechanika“ vymezuje právě dvacátým letům minulého století, kdy se v Praze soustřeďuje jedinečné množství fotografů světového významu, týž prostor jako třeba tvorbě z padesátých let, která má ke světovosti dost daleko.

František Drtikol; fotografie s názvem Vlna

Snad jediný, kdo z české produkce vzniklé do druhé světové války na bonnské výstavě právem vyniká, je František Drtikol, a to díky tomu, že je zařazen jak do úvodní části, nazvané Pitkorialismus, tak do části třetí, Od piktoralismu k moderní fotografii. Ano, Drtikol je již mezinárodně uznáván, a tato expozice to stvrzuje. Ale mohla učinit něco mnohem víc: významově mu postavit na roveň Jaroslava Rösslera a Jaromíra Funka, kteří již ve dvacátých letech přivedli jazyk fotografie až k hranicím abstrakce, což je zařazuje k nejradikálnějším fotografům své doby. Bonnská výstava je měla vyzdvihnout coby důležité zjevy, poskytnout jim samostatný prostor. Namísto toho jsou jejich práce roztroušeny mezi méně zajímavými snímky jiných autorů.

Vysoká daň za chronologii

Od roku 1900 do roku 1918, od roku 1918 do roku 1939, od roku 1939 do roku 1948, od roku 1948 do roku 1968, od roku 1968 do roku 1989, od roku 1989 do roku 2000. Takto, podle politických událostí, je rozdělena výstava Tschechische Fotografie des 20. Jahrhunderts. Jde o postup, který se pro zpracování dějin dvacátého století ukazuje být čím dál více nedostačující. Dějiny, a zejména dějiny vizuálního projevu, se totiž vyznačují zlomy, návraty a přehodnocováním. Příklad: dlouho po vzletech Rösslera a Funkeho do abstraktních výšin a po experimentálním nakládáním s objektivem ve stylu "diagonálního“ sovětského avantgardisty Alexandra Rodčenka následuje humanistická poválečná reportážní fotografie, jejíž způsob snímání by průkopníci ve dvacátých letech považovali za překonaný.

Rudolf Schneider-Rohan; fotografie

A k tomuto principu "přelévání se“ přistupuje ještě jeden princip: nesouměřitelnost souběžného. Výtečně je to vidět na exponátech ze šedesátých let. Tehdy nadále tvoří Josef Sudek, jehož obrazový svět v tu dobu čerpá ze surrealistické obraznosti, ale zároveň vznikají snímky mladého Jana Saudka, provokativní pohledy na člověka, v jejichž pozadí trčí sexuální revolta, podmalovaná rytmem anglosaského rock and rollu. Tihle dva autoři v oné dekádě sice fotí souběžně, avšak dělí je od sebe celá desetiletí, celé epochy! Že se jejich snímky v Bonnu pospolu ocitají v jedné místnosti - vznikly přece současně… – ukazuje, k jakým absurditám může chronologický přístup vést. A neméně absurdní je přítomnost pouhých tří děl Běly Kolářové v téže místnosti: Kolářová experimenty z let 1963/64 navázala na dvacátá a třicátá léta a dnes je považována za hledačku světového významu. Měla být tudíž instalačně akcentována tak, jak měli být vyzdviženi Rössler a Funke.

Jaroslav Rössler; fotografie    Jaromír Funke; fotografie

Žalostná tečka

A další nedotaženost: čtrnáctá část výstavy je věnována vztahu mezi fotografií a uměním happeningu, land artu, body artu a konceptuálního umění v letech 1968-1989. Toto téma je hodné samostatné výstavy, kde by se tento vztah mohl nejen nastínit, nýbrž i kontextuálně přiblížit, aby zahraniční divák pochopil tehdejší československé podmínky, v nichž těmto aktivitám bylo dáno existovat. Jenže když fotografie, která je někdy pouze dokumentem či studií akce, jindy součástí širšího díla, je oproštěna od vazeb k uměleckým procesům, které jsou v tomto případě primární, a je – jako v Bonnu – navěšena v úhledných řadách, dostává se do souvislostí jí cizích. Výsledek je nabíledni: návštěvníka neznalého českého uměleckého dění ponechává bezradného (pokud si nezakoupí obsáhlý katalog, který k výstavě vyšel). Opět důkaz zrádnosti chronologicko-slovníkového kurátorského přístupu, který do expozice zařazuje vše, co má s otiskem světla na papíře co dělat, aniž by se přizpůsobil vypovídací struktuře, z níž jednotlivé snímky vycházejí.

Josef Sudek; fotografie Poslední růže, rok 1956

Asi vůbec nejžalostnější je ovšem závěrečná, sedmnáctá část, označená Fotografie a výtvarné umění a věnovaná letům 1989-2000. Už ten podtitul nedává smysl, neboť dneska neexistuje fotografie A umění, nýbrž fotografie zkrátka JE rovnoprávním uměním. Ve světě je samozřejmě a nedělitelně prezentována a vnímána s ostatními druhy vizuálního a výtvarného umění. Tento posun, toto včlenění, tato dovršená akceptace není v expozici zřejmá. Už proto, že ani tady se instalace v ničem neliší od částí předchozích: žádný akcent, žádný odstup, žádná korespondence mezi díly jednotlivých autorů a autorek. A tak v jedné místnosti je natlačeno vedle sebe to, co se navzájem vylučuje. Krásné, senzitivní, černobílé snímky od Markéty Othové spolu se zdrženlivými, barevnými záznamy z Rokytníku od Jitky Hanzlové, dvou umělkyň, jejichž práce byly právem již vystavovány v prestižních mezinárodních institucích, s křiklavou provincialitou předimenzovaných fotek Dity Pepe.

Obávám se, že německá vůle široce představit českou fotografii je na dlouhá léta vyčerpána. A je smutné, že se tato vůle byla zasycena přehlídkou, která ukázala všechno a nic.

Josef Sudek; fotografie   Eugen Wiskovsky; fotografie

O autorce: Noemi Smolíková

Narodila se v Pardubicích. Studovala dějiny umění, dějiny a filozofii v Kolíně nad Rýnem, v Berlíně a v New Yorku. Kritička a kurátorka, publikovala například v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung nebo v odborných časopisech Kunstforum, Parkett, Artforum. V roce 2001 přeložila do němčiny teoretický spis O tvoření ve výtvarném umění od Františka Kupky; ve stejném roce byla kurátorkou výstavy American Art ze Sbírky Goetz, Mnichov, která se konala v pražském Rudolfinu. Profesorka dějin umění a teorie na Hochschule für bildende Künste v Hamburku. Žije v Bonnu.


Fotografie Alfonse Muchy

Autor:

Z politiky se vytrácí obsah, mluví do ní natřásající se tetky, říká Decroix

  • Nejčtenější

Nahá umělkyně za zvuků techna házela před dětmi hlínou. Už to řeší policie

3. května 2024  10:10,  aktualizováno  13:43

Policie prošetřuje vystoupení, ke kterému došlo na Akademii výtvarných umění (AVU). Umělkyně a...

Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka

2. května 2024  17:21

Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Německo je otřeseno. Přišel brutální útok na politika, pak následoval další

4. května 2024  17:40,  aktualizováno  21:09

Na lídra kandidátky německé sociální demokracie (SPD) v Sasku do evropských voleb Matthiase Eckeho...

Vyváděla strašné věci. Zahradil označil Jourovou za nejhorší z eurokomisařů

4. května 2024

Premium Když Česko vstoupilo 1. května do Evropské unie, byl tam matador ODS Jan Zahradil kooptován...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Auto vyjelo z vozovky a srazilo tři lidi. Žena zemřela, dvě vnučky jsou zraněné

2. května 2024  16:40,  aktualizováno  3.5 12:38

Osobní auto srazilo dnes odpoledne v Čáslavicích na Třebíčsku ženu a dvě děti. Žena srážku...

Kdo vlastní české firmy. Zahraniční kapitál roste, počet Rusů v čele klesá

5. května 2024  18:22

Ruský kapitál v českých firmách od invaze na Ukrajinu a s ní spojenými sankcemi klesá, některé...

Měření lebek či nucená převýchova. Sámové podávají svědectví o křivdách

5. května 2024  18:20

Krádeže území, odebírání dětí na převýchovu nebo pseudovědecké experimenty. To je pouze část...

Záchranka na maratonu ošetřila 52 běžců po kolapsu, do nemocnice museli čtyři

5. května 2024  13:30,  aktualizováno  17:53

Záchranáři na Pražském mezinárodním maratonu ošetřili 52 běžců, vesměs po kolapsu. Informovali o...

V německém Magdeburgu strhl vichr skákací hrad i s dětmi do Labe

5. května 2024  17:45

V německém Magdeburgu v neděli poryv větru strhl do Labe skákací hrad, na kterém se bavilo několik...

Dara Rolins je po další plastice. Kritiku fanoušků nechápe, cítí se svěží

Zpěvačka Dara Rolins (51) se na čas stáhla z veřejného života. V tom období prodělala „estetický zákrok“ a na sociální...

Natáčení Přátel bylo otřesné, vzpomíná herečka Olivia Williamsová

Britská herečka Olivia Williamsová (53) si ve čtvrté sérii sitcomu Přátelé zahrála epizodní roli jedné z družiček na...

Byli vedle ní samí ztroskotanci, vzpomíná Basiková na muže Bartošové

Byly každá z jiného těsta, ale hlavně se pohybovaly na opačných pólech hudebního spektra. Iveta Bartošová byla...

Ukaž kozy, řvali na ni. Potřebovala jsem se obouchat, vzpomíná komička Macháčková

Rozstřel Pravidelně vystupuje v pořadu Comedy Club se svými stand-upy, za knihu Svatební historky aneb jak jsem se nevdala se...

Je to šílený, hodnotily firmy práci řemeslníků, kteří opravili střechu

Po zimě se často ukážou mnohé „vady na kráse“ domu, střechy nevyjímaje. Někdy nezbývá nic jiného než kompletní výměna....