Abeceda komunistických zločinů: Fingovanou svatbou proti režimu

Vlastně to byl docela jednoduchý nápad: když se mladá Češka může vyvdat šikovně na Západ, proč by se muž nedokázal šikovně vyženit? Ladislav Plch z Brna si tuto otázku položil na začátku sedmdesátých let.

Ladislav Plch se z Československa dostal na fintu, která obvykle procházela ženám. Braly si cizince, aby mohly emigrovat. On si na kratičký čas vzal Němku. | foto: Luděk Navara, MF DNES

Krátké svobodnější období konce šedesátých let bylo už definitivně pryč, hranice se zase uzavřely, v Československu vládl Husák a Plch jen koukal, jak jeho krásné kamarádky a známé z Brna mizí. Jedna se vdala do Vídně, druhá do Itálie...

Abeceda komunismu

Každý týden přináší MF DNES a iDNES.cz ve spolupráci s občanským sdružením PANT jeden díl seriálu Abeceda komunistických zločinů. Dobu minulou přibližují příběhy konkrétních lidí, kterým komunisté výrazně zasáhli do života. - více o seriálu a partnerech

Husákovi, normalizaci a železné oponě navzdory.

"Říkal jsem si, že když může holka, proč by nemohl muž? Tak jsem si řekl, že to musí jít," popisuje svůj plán na emigraci.

Vlastně to byl už druhý pokus o cestu na Západ. Už před lety totiž Plch, bývalý mistr republiky v plavání, přeplaval Terstský záliv z Jugoslávie do Itálie

 Ale v cizí zemi se mu hned na počátku zastesklo, a tak se rychle tajně vrátil. Nyní tedy přemýšlí o tomtéž znovu. Ale musí to jít legálně. Už žádné plavání nočním mořem.

"Rozhodl jsem se, že se vyžením do Německa," popisuje. A hned začal na svém plánu pracovat. Opustil docela přitažlivou práci v brněnské televizi a našel si nové místo jako obyčejný zaměstnanec sauny, aby ho tajná policie považovala za nezajímavou osobu. "Abych byl něco jako zkrachovanec, kterého se rádi zbaví," popisuje.

KDO JE LADISLAV PLCH

Jako dorostenec se stal mistrem republiky v plavání, v roce 1967 přeplaval přes Terstský záliv z Jugoslávie do Itálie, ale hned se vrátil. V roce 1971 se oženil s Němkou ze západního Německa a o rok později dostal povolení vycestovat z Československa. Žil v Německu, učil na univerzitě, cestoval. Domů se definitivně vrátil v roce 1992. Žije v Brně, píše, překládá.

Přivezte nevěstu!

V roce 1970 napsal známým do Německa, aby mu tam našli nevěstu. O rok později s jednou přijeli. Jenže to už budoucí ženich zase začal přemýšlet a váhat: "Říkal jsem si, že to musí být přece nápadné, že jsme se viděli jen jednou a už se bereme," vysvětluje.
Měl strach. Obrovský strach.

Vlastně takto skutečně, bytostně se nebál nikdy, ani při té zbytečné a odvážné noční plavbě Terstským zálivem. Ani na vojně, ani při sovětské okupaci. Byl to strach z všemocné tajné policie, která přece věděla všechno. Co když ví i to, že se ji právě pokouší obelstít účelovým sňatkem s cizinkou?

A mělo být ještě hůř. Potřeboval ohromnou spoustu povolení, a přitom neměl sílu chodit po úřadech. Bál se, že se prozradí.
"Čekal jsem každou chvíli pozvání na výslech... Že na mě někde cestou na úřad nebo do práce vyskočí a zatknou mne. Měl jsem strach, že půjdu do vězení místo na Západ."

Pro jistotu nikomu nic neřekl. Ani rodičům. A ani neřekne, pokud nebude zbytí.

Dobře utajená svatba

Dva dny před svatbou si z hrůzou uvědomil, že v brněnských novinách Rovnost vychází rubrika Svatby dnes. "A my měli v domě domovnici, šílenou komunistku, z níž měl každý strach. A ona četla tu Rovnost odshora dolů. Ta by to určitě objevila. Přinejhorším by mi gratulovala a mluvila o tom před našimi..."

MÝTY A REALITA

Soudí se, že: Fingované svatby známe především z filmů, jako je Svěrákův Kolja. A týkaly se stejně především příslušníků národů z východu Evropy. Češi či Češky si takto "vypomáhat" nemuseli.

Skutečnost: Fingované svatby otevřely cestu mnoha lidem z Česka na Západ. Tak odjela třeba poslední manželka Ferdinanda Peroutky. Problém je, že počty fingovaných svateb nikdo nedokáže odhadnout.

Na poslední chvíli utíkal za známým novinářem, aby tu zprávu vyhodili z novin. Málem bylo pozdě. Nakonec upravovali text přímo v tiskárně...
Na svou dobře utajenou svatbu v červnu 1971 pozval pár důvěryhodných kamarádů a jeho německá nevěsta si dovezla kamarádku-svědkyni ze své vlasti. Všichni se nejspíš dobře pobavili. Oddávající s velkou medailí na prsou mluvila o tom, že jejich děti už budou žít v komunismu.

Ale pak se zase přihlásil strach. Svatba byla pryč, nevěsta za hranicemi a on dlouhé měsíce vyřizoval povolení k vystěhování. Mezitím se o všem dozvěděli rodiče. Jeho otec, který měl stejné křestní jméno, omylem otevřel dopis ze sociální správy. Zrovna se chystal do důchodu a nyní se z hrůzou dočítal, že úřad nemá nic proti jeho vystěhování.

Byl v šoku. Myslel si totiž, že ho jako nepotřebného důchodce chtějí vystrnadit ze země. Syn tedy musel říct pravdu. Že se tajně oženil a chce odejít. Nebylo to zrovna jednoduché. "Přivedeš nás do neštěstí," křičela na něj matka. Co na to mohl říct?

Mlčel a čekal.

Strach

Jenže bylo rok po svatbě a povolení k vycestování stále neměl. Československé úřady si dávaly opravdu načas. A novomanželka za ním ani jednou nepřijela.

"Ten rok a půl po svatbě, co jsem čekal na povolení výjezdu, byl nejhorší. Asi jsem si poničil nervy. Poslední měsíce jsem se bál vylézt i na ulici. Myslel jsem, že se o mne začnou zajímat. Že řeknou: Co je to za lásku, když se milenci vezmou a rok a půl se nevidí?"
Dodnes neví, zda ten strach nebyl přece jen zbytečný.

FINGOVANÁ SVATBA SLÁVKY FENCLOVÉ

Pomocí fingovaného sňatku s anglickým státním příslušníkem se dostala na Západ také Slávka Fenclová, později provdaná Peroutková. Seznámila se s Angličanem, který se chtěl
v Československu oženit, ale jeho nevěsta si to na poslední chvíli rozmyslela. Tak nabídl Fenclové, že si ji vezme, a v Anglii se s ní zase rozvede. Svatba se konala 20. října 1948 v Praze. Slávka Fenclová získala britský pas. Aby dala najevo, že svatbu nemyslí upřímně, oblékla si na obřad černé šaty.

Fenclová, která se předtím neúspěšně pokusila o útěk na Západ a byla zadržena, nyní přejíždí hranice bez problémů vlakem. Jako Angličanka, paní Dee. Později se skutečně se svým britským ženichem rozvede a v roce 1955 si bere v americkém New Yorku novináře a spisovatele Ferdinanda Peroutku. Dnes žije Slávka Peroutková v Praze.

Cesta na Západ volná

Ale nakonec odjížděl 7. listopadu 1972 v den výročí sovětské revoluce. Brno zaplavily rudé transparenty a on mířil do západního Německa, do své nové vlasti.

Jeho německá žena ho už čekala a ukázalo se, že svůj sňatek nemyslela jen jako recesi. Kdyby chtěl, mohl u ní ve vile nedaleko Frankfurtu zůstat. Jenže on nechtěl. Chtěl cestovat, vidět svět.

"To se mi naplnilo. Byl jsem v podstatě až na černou Afriku a Jižní Ameriku všude. Neobdivoval jsem plné obchodní domy. Chtěl jsem svobodu. Viděl jsem místa, která byla důležitá pro mne a pro mou generaci. San Francisco, Woodstock, Liverpool, kde začínali Beatles."

Ale byly i chvíle, kdy mu bylo opravdu smutno. Lidé z komunistického Československa ho ujišťovali, že se tam dá žít, ale on měl jasno: "Já jsem si už vážil toho pocitu svobody. Vědomí, že už nejsem v ohradě, to byl nejlepší lék proti nostalgii."

A když ohrada kolem jeho vlasti zmizela, také se hned vrátil.

Výzva čtenářům

Redakce iDNES.cz ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů mapuje dosud nezveřejněné příběhy. Zažil někdo z Vás nebo Vašich blízkých podobný příběh jako ten uvedený výše? Máte k dispozici fotografie nebo jiné související materiály? Pošlete nám je na redakční e-mail, jako předmět napište "Abeceda komunistických zločinů". ÚSTR čtenáře, kteří poskytnou hodnotné informace umožňující odkrýt bílá místa v minulosti, odmění literaturou související s upevňováním moci komunistické diktatury.