Jaký bude tento rok? Málokdo pochybuje, že nás pěkně potrápí, proto článek zahájím bizarním příběhem s morálním naučením.
Velvyslanec komunistické Číny v Moskvě napsal v říjnu 1958 domů o tom, s jakou odezvou se Mao Ce-tungův "velký skok vpřed" setkal u tehdejšího sovětského cara Chruščova: "Sovětskému vedení chybí moudré porozumění našim novým myšlenkám a přístupům k hospodářskému rozvoji. Zejména myšlenka, že by lidé mohli dostávat potraviny zadarmo, je pro ně nepochopitelná."
Nikita Sergejevič vskutku nevstoupil do dějin jako brilantní ekonom, nicméně v téže době si posteskl: "…dělali jsme, co jsme mohli, abychom Číňany přesvědčili, ať toho nechají, dokud nebude pozdě, ale Mao si myslel, že je bůh." Jiného názoru ovšem byl Mao Ce-tungův osobní lékař. O svém pacientovi si naopak myslel, že je "žába na dně studny, co si myslí, že vidí svět". Maův "velký skok vpřed" skutečně skončil zhroucením hospodářství a navzdory jídlu rozdávanému zdarma v komunách způsobil hladomor s nejméně čtrnácti miliony obětí.
Co radí MMFMezinárodní měnový fond vydal koncem loňského roku ke krizi zprávu, v níž konstatuje, že - světová ekonomika potřebuje od vlád pomocnou ruku v podobě výrazné stimulace ze strany veřejných financí; tato pomoc by měla být zaměřena na stabilizaci finančního systému i na podporu poptávky - fiskální pobídky by měly odpovídat asi dvěma procentům výkonu globální ekonomiky - za nejúčinnější prostředek nyní MMF označil růst vládních výdajů a cílené snižování daní; ty však nepomohou firmám, které čelí poklesu poptávky a rostoucí nejistotě; podpora může totiž i škodit, protože zvýší nejistotu mezi investory. |
Žábami na dně studny jsme v mnohém ohledu i my. Jen pomalu nám dochází, že Česko není šťastný ostrov izolovaný od zbytku světa. Není ovšem divu, na rozdíl od druhé poloviny 90. let nejsme vytrestáni za pronikavé nerovnováhy v české ekonomice. Všemi základními finančními testy jsme schopni projít v podstatě bez úhony.
Ano, krize je čistý import zvenčí. Můžeme to sice vnímat jako křivdu (nejsme sami, stejný pocit převládá i v Německu), ale neznamená to, že nebudeme postiženi.
Morální naučení pro českou ekonomiku v roce 2009 je takové, že bychom měli vědět, kdo jsme, jak na tom jsme a jak reálně může vláda ekonomice pomoci překonat krizi, aniž by její snaha byla dílem neúčinná, dílem dlouhodobě škodlivá.
Stále hlubší integrace do světové ekonomiky, zejména do EU, jež přinesla v posledních pěti letech Česku nebývalou prosperitu, se nyní obrací proti nám. Český vývoz představuje ekvivalent skoro 80 procent našeho HDP, a co je důležité, totéž platí i pro dovoz. Ve zlých časech vlády obvykle přispěchají klesající domácí poptávce na pomoc a snižují buď daně, nebo naopak zvyšují rozpočtové výdaje.
Velký rozdíl je však v tom, jak účinná tato podpora je, a tady platí, že když dva dělají totéž, není to totéž. Naše vláda se může zadlužit až po uši, aby "pomohla" obyvatelstvu nebo firmám, ale hospodářského růstu si za ty dluhy koupí málo, protože jej fakticky vyváží. Velká část výdajů malého, na zbytku světa závislého Česka totiž skončí v cizině ve formě plateb za dovoz spotřebního a investičního zboží, materiálu a polotovarů.
Co čeští politikové nabízejí?
1. Dočasné snížení sazby DPH
Schválně - podívejte se do šatníku, botníku i do ledničky, zezadu prostudujte cedulky u elektrospotřebičů, prolezte koupelnu i ložnici. Jaká část toho všeho je z tuzemska? Malá, že ano? Tak vidíte. Když se v Česku vyrábí přes milion osobních aut a doma se jich prodá řekněme 200 tisíc, z toho tak třetina zde smontovaných, tak daňovými úlevami pro podnikatele (odpočet DPH i bez "přepážky") zvednete poptávku po škodovkách tak o jednu směnu měsíčně.
Snížení DPH ještě neznamená, že stejně klesnou ceny v obchodech. Museli jste překročit hranice, abyste loni v létě rekordně silnou korunu skutečně pocítili. K růstu rozpočtového deficitu tohle opatření nesporně přispěje, k podpoře spotřeby domácností mnohem méně a hospodářskému růstu pomůže jen o píď.
2. Hrátky s přímými daněmi a sociálním pojištěním
Proč si tedy nezahrát s daněmi z příjmů? Nápad zvyšovat je i v časech přicházející recese se ekonomovi ani nechce komentovat - tak je škodlivý.
Pokud jde naopak o snížení zdanění firemních zisků, žádný velký stimul od toho nelze očekávat, protože zisky letos půjdou hodně dolů, navíc efekt naběhne až se zpožděním.
Snížení sazeb sociálního pojištění o 1,5 procenta, které zčásti uleví i podnikům, je o něco účinnější. Ovšem jen část peněz bude skutečně použita ke spotřebě. Vzhledem k nejistotě mnozí spíše zvýší úspory a nakupovat nebudou.
Chce to lepší nápad, a tím je zavést odečitatelné položky od základu pro výpočet sociálního a zdravotního pojištění (stejně jako dnes u daně z příjmů), třeba i dočasně. Největší přínos takové opatření znamená pro lidi, kteří pracují, ale mají hluboko do kapsy. Je vysoce pravděpodobné, že valnou část z toho, co na výplatě dostanou navíc, také utratí.
Takže se tím skutečně pomůže oživení spotřeby (průsak do dovozu tam sice bude, ale s tím nic nenaděláme). Tahle sleva na sociálním pojištění snižuje zaměstnavatelům (kteří pojištění zčásti platí) náklady na pracovní sílu. Tím nejen ulevíme firmám, ale zachráníme i pracovní příležitosti.
Vláda navíc ušetří na podporách v nezaměstnanosti.
3. Rozpočtovými výdaji k růstu
Zde je k dispozici český paradox: ministerstvo financí postavilo letošní státní rozpočet na předpokladu vysokého ekonomického růstu (4,8 procenta) a stejně tak naplánovalo i rozpočtové výdaje.
Růst ovšem nakonec bude v lepším případě tak o dvě a půl až tři procenta pod "plánem". Jenomže schválená výše výdajů, pokud nebudou dodatečně kráceny, ale pouze přesměrovány do jiných rozpočtových kapitol, fakticky znamená nalévání peněz do ekonomiky státem. Realita takto "po česku" skrytého zvyšování poptávky vládou se sice dostává do konfliktu s oficiálně přísnou rozpočtovou rétorikou, ale zkušení matadoři na ministerstvu financí s tím nejspíš tak trochu kalkulovali.
4. Růst podpor v nezaměstnanosti
Nápad sociální demokracie na zvýšení podpor pro nově nezaměstnané po pravdě řečeno sice je pro stabilizaci spotřeby účinný, ale z hlediska rozpočtu i trhu práce není dobrý. Zejména ne ve srovnání s již zmíněnou odečitatelnou položkou u sociálního pojištění. Ta přinejmenším pomáhá pracovní místa udržet a nemá demotivační, ale naopak motivační účinek pro to, aby lidé intenzivně hledali práci.
5. Bruselské peníze
Samozřejmě je třeba využít všechny peníze z operačních programů financovaných z Bruselu a upřednostňovat ty, které mají rychlý ekonomický efekt pro domácí ekonomiku. V tom panuje na domácí politické scéně shoda.
6. Podpora exportu
Shoda je i na opatřeních na podporu přímého i nepřímého exportu v podobě posílení kapitálu a úvěrových či garančních linek České exportní banky, exportní pojišťovny EGAP a Českomoravské záruční a rozvojové banky.
Zázraky však nečekejme. Hledání "nových trhů" je z velké části iluze. Od Čopu po Vladivostok to teď nevypadá ekonomicky dobře, ruské devizové rezervy klesly za pár měsíců o čtvrtinu. Čína nás nepotřebuje a její dovoz prudce klesá. Vyvézt zboží se státní podporou můžeme, ještě tak dostat zaplaceno.
7. Rozpuštění zůstatků zdravotních pojišťoven
Dalším nezamýšleným, ale zcela reálným nalitím peněz do systému bude rozpouštění zůstatků na účtech zdravotních pojišťoven, které představují skoro jedno procento HDP. Příjmy pojišťoven zdaleka nebudou takové, jak se plánovalo, ale výdaje porostou o nějakých jedenáct procent.
Když k tomu připočteme ještě zrušení přinejmenším většiny, ne-li všech regulačních poplatků, máme "nastimulováno" až až. Že tím oslabíme finanční stabilitu českého zdravotnictví do budoucna, to je jiná, i když smutná věc.
8. Investice do infrastruktury
To je klasický nástroj, který by v Česku neuškodil, kdybychom měli dostatečnou zásobu všestranně připravených projektů "zralých na lopatu", jak je dnes módní říkat v USA, a kdyby veřejné zakázky nebyly tak prožrané korupcí. Jak mi řekl jeden ze zasloužilých matadorů regionální politiky na můj nápad dát krajům vyšší dotace na opravu silnic druhé třídy: "Ty vole, ty fakt nevíš, jak to tady chodí!?" Spočteno, zváženo: velký problém českých politických elit v nadcházejícím těžkém roce je, že se jim doopravdy podařilo "prohospodařit" důvěru v to, že jsou schopny pracovat nikoli pro sebe, ale pro svou vlastní zemi, táhnout za jeden provaz a držet se přitom zdravého rozumu.
Těžko se pak národu vysvětlují i ty nejobyčejnější ekonomické pravdy. Na velmi citelný výpadek zahraniční poptávky po našem zboží a službách není jiného léku než oživení v cizině - to bez spolupráce s partnery sami nezařídíme, ani kdybychom se na hlavu stavěli. Těžko vysvětlovat, že to může být dost zlé a že ekonomika poroste mnohem pomaleji, možná vůbec. Anebo že Česká národní banka může při klesající inflaci přispět uvolněnou měnovou politikou k udržení růstu a exportu lépe, než toho dosáhnou ještě hlubší záseky do veřejných rozpočtů. Brzy ostatně uvidíme, zda se slovenským exportérům s eurem povede lépe než českým s korunou.
Je-li ovšem přijetí eura cenou za zabránění schodkům ve veřejných rozpočtech nad rámec toho, co je v nich obsaženo v podstatě již dnes, pak tedy začněme s přípravami ihned.
Nejsme žádná zelená oáza nebo šťastný ostrov. V dnešní globalizované ekonomice není v této pozici nikdo. Česko sice klasicky po "švejkovsku", ale ve skutečnosti důkladně přikládá pod kotel celoevropského růstu svými vysoko nastavenými rozpočtovými výdaji.
To nejsou výmysly a je třeba nadcházející předsednictví Evropské unii nepromarnit školením o fiskální zodpovědnosti. Raději trpělivě vysvětlovat, že poptávku má podněcovat ten, kdo k tomu má v rozpočtech prostor - hlavně Německo - nejlépe koordinovaně s ostatními partnery. My už to nejsme. Jak jinak chceme dosáhnout, aby zas nějaký růst vyvezl někdo k nám? Chce to změnit rétoriku, nebýt ani kverulant, ani žába na dně studny.
Ne, žumpu neKdyž se chystal nový insolvenční (konkurzní) zákon, jeho autoři dobře věděli, že jej připravují pro příští recesi. To, co před pár lety vypadalo jako nevábná perspektiva vzdálené budoucnosti, je teď za rohem. Naštěstí zná české právo proceduru reorganizace, která si klade za cíl restrukturalizovat zadlužené firmy a udržet zaměstnanost, aniž by celou záchranu organizoval stát. |
