Pokaždé, když se na Blízkém východě začne střílet, Izrael automaticky prohrává jedna nula. Fascinuje mě, jak tomu desítky let starému konfliktu najednou rozumějí i ti, kteří mu vůbec nerozumějí.
Tu naivitu lze chápat. Když teroristé vysílají sebevražedné atentátníky, kteří se odpalují mezi židovskými dětmi na diskotékách, nebo vystřelují rakety, je to násilí rozložené v čase. Prvních pět je zpráva, za rok už to nikoho nevzruší.
Protiútok je však násilí koncentrované do několika dnů, a tak vypadá zcela nepřiměřeně. A hned je tu pokřik: Izrael zašel příliš daleko! Jenže přikládat evropská měřítka tam, kde neplatí, je docela hloupé. Blízký východ, to je divočina, kde mladý vlk pořád zkouší, jestli už konečně nemá na vůdce smečky.
Před dvěma roky Hizballáh a teď Hamas si myslí, že přišel jejich čas, neboť Izraeli došel v šedesáti testosteron. Musí to být velké pokušení. A Izrael musí jednat, aby Arabům vygumoval z hlav iluzi o své slabosti. Zná totiž nejdůležitější pravidlo biblické země: Kdo do tebe kamenem, ty do něj dvěma. Kdo se jím neřídí, tomu skočí po krku.
Vyhrát nelze, přestat také ne
Proto Izrael každou válkou, kterou zahání mladé vlky, na sebe šije už tu další. Izraelci už to dávno vědí. Chápou, že situace nemá řešení. Mají pocit, že čas hraje proti nim. Mohou vyhrávat války, ale tím nikdy nevyhrají mír.
I přímý pokus o mír je jízdenka bez návratu, teď právě po jednom takovém válčí: Arabové jim medově tvrdili, že pokud se stáhnou z Gazy, dostanou oplátkou příměří. Místo toho ji proměnili v raketovou odpalovací rampu.
Ten, kdo tohle nechápe, snadno kárá Izrael, že válčí s nedostatkem elegance. Jenže při ohrožení se Izrael chová jinak než jiné státy. Proč? Protože Izrael, to jsou Židé. Ano, je to ten stát, který vznikl z hrůz holokaustu.
Vláda každé země má hájit své občany, ale v Izraeli je to cosi jako zákon zákonů, první přikázání, navíc umocněné pocitem, že v sázce je přežití národa. Jdou po nás – tenhle pocit mají Izraelci pořád v sobě. Když tomu nerozumíme, nemůžeme se ze svých lenošek pasovat na soudce. Tím, že to děláme, ostatně dáváme Izraeli další důvod, aby válčil.
Izraelci v tom začínají být sami. Cítí, že podpora Západu slábne. Vzpomínka na holokaust mizí s odcházející válečnou generací a stává se ve svědomí světa pákou bez účinku. A v téhle hře se potácí Izrael, který dobře ví, že vyhrát nelze, nelze však ani přestat hrát.
