To samozřejmě ještě nelze říct. Přestože levicové křídlo evropské levice – stejně jako okruh nejliberálnějších amerických demokratů – vyjadřuje znepokojení, že si Obama zvolil příliš středový kabinet, klasická forma antiamerikanismu bude v Evropě nesporně ustupovat. Je velice nepravděpodobné, že by Evropané vyšli do ulic, aby odsoudili „podstatu“ Spojených států – to, čím Amerika je a co dělá –, tak jako to učinili během Bushovy éry, ba i během Clintonových let. Obrázek Ameriky se po 4. listopadu v Evropě zásadně proměnil a styl Obamovy diplomacie po jeho inauguraci zřejmě tuto změnu ještě potvrdí.
V oblasti transatlantických vztahů, jako obecně i v jiných oblastech, je však nemoudré od jediného muže očekávat přespříliš, ať už jsou jeho výjimečné vlastnosti jakékoli. Fundamentální problémy přetrvávají a nové se pravděpodobně vynoří.
Staré a nové problémy
Zaprvé, ať už je surový styl nového Ruska za Vladimíra Putina a Dmitrije Medveděva jakýkoli, Sovětský svaz už neexistuje a nepředstavuje společnou hrozbu, která byla až do roku 1989 "tmelem“ spojenectví. Pokud se něco hrubě nezvrtne, nová studená válka na obzoru není.
Zadruhé, přetrvává strukturální nevyváženost mezi způsobem, jímž Evropa pohlíží na Ameriku, totiž s vášní a zaujetím, a způsobem, jímž Amerika pohlíží na Evropu, totiž s vlažným zájmem, který ustupuje narůstající lhostejnosti. Během studené války byla Evropa pro Ameriku první obrannou linií. V dnešním globálním věku budou významnější priority pro USA představovat Asie, Střední východ a snad i Afrika.
Změna v Evropě?Jestliže se americká diplomacie co do stylu i obsahu změní, bude Evropa připravena dostát úkolu, až Amerika požádá o pomoc? |
Zatřetí, i když bude Amerika pod Obamou vychvalovat, anebo dokonce praktikovat multilateralismus, Američané nejsou ani zdaleka připraveni akceptovat realitu multipolárního světa. Mohou o něm sice abstraktně psát, ale jeho význam – svět, v němž je jejich vlast jen „primus inter pares“ – do národní psychiky ve skutečnosti nepronikl.
Americký internacionalismus zůstává stále ukotvený v myšlence amerického "excepcionalismu“ – jedinečné úlohy a smyslu pro misi. Jde o přístup ke světu, s nímž se Evropané jen velice těžko smiřují. I když bude prezidentem Obama, mohou bez meškání pranýřovat spojení arogance a pokrytectví, které se podle nich k pohledu Ameriky na její „zvláštní a jedinečnou misi“ váže.
Začtvrté, jestliže se americká diplomacie co do stylu i obsahu změní, bude Evropa připravena dostát úkolu, až Amerika požádá o pomoc? Jedním brzkým testem zřejmě bude Afghánistán, až se usměvavý, ale rozhodný Obama obrátí k Evropě a řekne přímo: "Dosud jste drtivou většinou stáli za mnou. Děkuji vám za to. Teď ale nepotřebuji vaše symbolické hlasy; potřebuji konkrétní podporu. Potřebuji další angažmá vašich vojáků v Afghánistánu!“
Mám podezření, že evropští lídři neodpoví s nadšením. Většina z nich je přesvědčena, že v Afghánistánu neexistuje vojenské řešení, a vědí, že veřejné mínění, zejména v době značných ekonomických těžkostí, nemá na takové operace chuť. Evropané mají tradiční sklon kritizovat americký vojenský avanturismus a přitom na USA spoléhat jako na svého ochránce.
Zapáté, k těmto "starým“ problémům je třeba přidat jeden nový: pravděpodobnou újmu transatlantických vztahů kvůli nejhorší finanční krizi za několik desítek let.
Protekcionismus v klasickém smyslu je nepravděpodobný. V tom jsme se z roku 1929 poučili. Může se ale ukázat, že veřejné subvence "národních šampionů“ jsou pro atmosféru mezinárodní spolupráce stejně destabilizační jako v minulosti celní překážky. Jak se bude krize prohlubovat, pokušení "utišit“ strádající obyvatele populistickými, sobeckými opatřeními může narůstat.
Zásadní zkouška
Je rovněž paradoxní, že "zezelenání“ USA – Amerika pozdě, ale s vášní objevující svou zodpovědnost za přežití planety – může vést k transatlantickému konkurenčnímu soupeření o první místo v dobrých ekologických mravech.
Témata možných napětí bychom mohli dále rozmnožit, od jaderného odzbrojování – přílišného pro Francouze, nedostatečného pro ostatní – až po nejlepší způsoby jak jednat s Íránem, Ruskem a Čínou.
Zásadní otázka tkví jinde. Zvolení Baracka Obamy představuje pro Evropu zásadní zkoušku. Vzepne se Evropa k výkonu a chopí se příležitosti, již nachystalo odvážné a vzrušující rozhodnutí Ameriky dokázat sobě i světu, že starý kontinent může působit jako mocnost a sjednocující hráč?
© Project Syndicate, 2008.
