"V pouštní řeži nemůžete při dělostřeleckém ostřelování a křížové palbě z nepřátelských pevnůstek brát ohled ani na vlastní raněné. Napětím se až dusíte a chcete přežít. Pro nás, ‚zrádce‘ z protektorátu, neexistovalo zajetí. Raději bychom se zastřelili," vysvětluje Hnělička.
Válečný veterán nezastírá, že se mu ještě dnes "zdají sny o peklu v africké poušti". I když zdaleka ne tak často jako v poválečných letech.
U Tobruku bojoval jako devatenáctiletý kluk a už tehdy si svou odvahou řekl o prestižní medaili Za chrabrost. V rozkaze Československé vojenské mise v Jeruzalémě se píše:
"Svobodník Stanislav Hnělička jako první z průzkumné hlídky odvážně vnikl 10. prosince 1941 do opevněného nepřátelského postavení a zúčastnil se největšího počtu riskantních průzkumných hlídek své čety. V bojích vždy projevoval odvahu a srdnatost."
Čekáte, odkud to do vás nasypou...
Těch pár vět zdaleka nevystihuje, co tehdy "tobrucké pouštní krysy" při utajovaném průniku do nepřátelských pozic prožívaly.
"Nejprve jsme se za svítání proplazili minovým polem, v tichosti přestříhali ostnaté dráty, přeskákali zbytky překážek... a pak už jen čekáte, odkud to do vás Němci či Italové zblízka ‚nasypou‘. Tenkrát jsme měli štěstí, protože jsme zaútočili tak nečekaně, že utekli," vzpomíná Hnělička.
Někdy to byl až zázrak, že při nočních průzkumných hlídkách Čechoslováci přežili. Při jedné z nich se veliteli Hněličkovi ztratil ve tmě voják. Vrátil se pro něj a našel ho v těžkém šoku. Granáty dopadaly všude kolem.
"Vnímal jsem nárazy horkých tlakových vln z výbuchů a myslel, že je s námi amen. On byl živý a já jsem na něj řval, aby se mě držel, že ho dostanu do pevnůstky. Ale z té hrůzy nebyl schopen pohybu. Musel jsem mu jich několik vrazit a do našich pozic ho doslova – když trochu polevilo ostřelování – dokopat," vypráví Hnělička.
Poušť překvapovala každý den
Další pamětník bojů o Tobruk Bedřich Utitz líčí, jak jeho kamarád šlápl při noční hlídce na minu, která mu téměř amputovala nohu. Utitz jej – nehledě na ostřelování, které výbuch ihned vyprovokoval – dotáhl na pozice své jednotky a pak lékařům ještě svítil ve stanu petrolejovou lampou, aby kamarád přežil. Lékaři vojáka zachránili.
_N.JPG)
Utitz po válce vysvlékl uniformu a dal se na novinařinu. O armádě nechtěl už slyšet. "Prostě jsem si s nacisty vyřídil účty, malinko přispěl k jejich porážce a tím to pro mne bylo vyřízené. Nemohl jsem žít s myšlenkou, že mou vlast okupují hitlerovci a já proti tomu nic nedělám. A takových byly tisíce. Nepovažovali jsme to za hrdinství, ale za nutnost," vysvětluje Utitz.
Poušť u Tobruku překvapovala Čechoslováky každý den. Nejen tropickými denními vedry a nočními mrazy, ale i prudkými lijavci, které strhly četaře Jaroslava Roznětínského do rokle, kde se utopil.
"Ale ať to není jen o hrůzách. Měli jsme tam nějakého vojína Kosinu. Dobrý voják, nejvíc však trpěl tím, že v poušti nebyl toaletní papír," dodává Jan Koukol.
