Gabčík ji použil, když spolu s Kubišem zaútočil na Heydricha, jenže se zřejmě zasekla a téměř vše zhatila. Když se sem na konec světa tehdy doneslo, že při atentátu byl použit právě samopal Sten, všechny napadlo: To určitě udělali naši chlapci!
Tedy někdo ze stovek československých dobrovolníků, kteří v městečku Arisaig, v izolované divočině skotského pobřeží, prošli speciálním výcvikem a stali se v přísném utajením špičkovými diverzanty.
"Jsem na ně hrdý, byli to hrdinové," říká pan McEachan a hledí okny své vily na modré moře v zálivu. Stejným oknem tady v letech 1941 až 1943 jako malý kluk sledoval manévry nejelitnějších z elitních britských jednotek commandos i skupin tvrdě cvičených diverzantů z Francie, Polska, Norska a Československa.
Pamětníků, jako je on, už zbylo jen pár, příběhy válečníků však nejsou zapomenuty.
Poslední nádech svobody
"Tady se naposledy mohli nadechnout svobodného vzduchu," říká Paul Millar, český honorární generální konzul v Edinburghu, který shání prostředky na vybudování důstojného pomníku českým výsadkářům.
"Většina z těch, kteří tady cvičili, se nedožila konce války," dodává. Musel to být magický nádech svobody – slunce právě na horizontu zapadá za hradbu hor čarokrásného ostrova Skye. Přesně z tohoto místa západ sledovali i českoslovenští výsadkáři.
Červené paprsky mizejícího slunce opodál nasvěcují usedlost Camusdarrach, jedno z míst, kde za války bydleli. Z historických záznamů víme, že právě sem dorazil 17. července 1941 Josef Gabčík. A tady, kde nyní na černých skalách divokého skotského pobřeží meditují turisté, prošel tak jako zhruba tři stovky Čechoslováků tvrdým výcvikem.
Názvy "předmětů" mluví za vše: tiché zabíjení, intuitivní střelba, práce s výbušninami, boj v ulicích, maskování... Několik desítek mužů bylo poté vysláno v nejméně 13 výsadcích přímo do Československa.
Ne všichni ovšem byli hrdinové – skotským výcvikem prošel i Karel Čurda, který zradil Gabčíka a Kubiše gestapu. Konzula Millara před několika lety požádalo skotské muzeum, aby pomohl rozluštit podpisy v knížce, kterou jedna skupina věnovala svému instruktorovi – byl to anglický překlad Čapkových Anglických listů.
. chcete pomoci?Máte dobové materiály? Chcete pomoci s budováním pomníku? Kontakt na Paula Millara: Edinburgh@honorary.mzv.cz |
Čapek, mimochodem, přesně těmito místy projížděl – tak jako vojáci i on musel lapat po dechu při pohledu na drsnou krásu skotské přírody.
I dnes to je konec světa, úzká silnice se váhavě plazí podél mořských břehů, zelených pastvin s apatickými ovcemi a nekonečných skal nad jezery s modrošedou vodou.
Kam špion nepronikne
Za války tuto část Skotska obsadila armáda a udělala z ní neprodyšně uzavřený prostor, kde cvičila elitní bojovníky. Vše bylo přísně utajené, obyčejný smrtelník bez speciálního povolení sem neměl šanci proniknout, fotografie z té doby jsou velmi vzácné.
"Nesměli jsme s nimi mluvit, příkazy byly jasné," říká Alistair Mc- Donald, devětasedmdesátiletý pamětník žijící v místě zvaném Záliv vyder.
"Ale to víte, tušili jsme, proč tu jsou," říká a ukazuje na kopce nad svojí přímořskou farmou, na niž si vojáci občas chodili pro čerstvá vajíčka. Někdy, říká, vypukla pěkná mela – například při nácviku ostrých střeleb se farmáři stali zajatci svých vlastních domů.
"Moje matka mi ráda vyprávěla, jak se jednou bála o život. Porouchaly se jí totiž brzdy na kole a najednou se řítila z kopce v ústrety vojenské zóně," vypráví u plápolajícího krbu Elizabeth McDonaldová, žena místního kronikáře.
"Nakonec to nějak zvládla, ale bylo to prý o chlup. Předtím na tom samém místě totiž zastřelili osla! Asi si mysleli, že to je špion," směje se.
V celkovém součtu však příběhů o té dávné době vyslechnete po místních domech a hospodách jen pramálo. "Vše podléhalo tak přísnému utajení, že ani místní nevěděli skoro nic. To proto z té doby existuje jen málo historek a legend," říká Malcolm Poole, šéf místního informačního centra a amatérský historik, jehož otec Albert trénoval italské diverzanty.
"Pár historek ale existuje. Například se traduje, že Češi při nácviku minování trati málem vyhodili do povětří vlak."
Odznáček od vlaku
Paní Barbara Salmonová ví o Češích a vlaku své. Ve svém domku nad přístavem Mallaig se zářícíma očima vzpomíná na ten den, kdy se na místním nádraží učili vojáci rozebírat lokomotivu.
Neboť kdo chce vyhodit do povětří nepřátelský vlak, musí o lokomotivě vědět vše. Bylo jí tehdy devatenáct. "Přišel ke mně voják, sáhl do kapsy a dal mi odznáček československé armády," říká.
"Neuměl moc anglicky. Řekl jen: present – dárek." Vzpomíná si, že byl mladý. A hezký. Více však už nic, jeho tvář smazal čas. Nejspíš nepřežil konec války. Odznáček však zůstal. A pár vzpomínek také.
Mapu zvětšíte kliknutím. Zdroj: Mapy © Google
