Dostat se ze spárů Stasi bylo nemožné, říká německý historik

Teprve až se bude komunistická diktatura prezentovat Němcům podobně jako zločinecký režim národních socialistů, můžeme říci, že se zpracování východoněmecké pozůstalosti opravdu podařilo, říká v rozhovoru pro MF DNES německý historik Hubertus Knabe.

Hubertus Knabe: Mezi kulturní inteligencí někdejšího východního Německa neexistovala vůdčí osobnost formátu Václava Havla. | foto: Hana Kořínková, Kavárna

Hubertus Knabe je ředitelem berlínského památníku Hohenschönhausen, který schraňuje materiály o povaze někdejšího východního Německa, zejména jeho státní bezpečnosti. Na to téma Knabe rovněž publikoval řadu prací. V Německu jde o exponovanou osobnost, která soustavně "znepříjemňuje“ vzpomínání na minulost. Knabe má také osobní zkušenost s někdejší československou StB.

Jaké metody používala Stasi vůči kulturní opozici?
S opozicí to tady žádná sláva nebyla. Hezky to popisuje maďarský disident Miklós Haraszti v knize Národní umělec. Takzvaní kulturní pracovníci byli v jednom státním pytli a podle toho se i chovali. Valná většina spisovatelů, umělců a divadelníků udělala vše, aby se přizpůsobila. Přesto žila Stasi v ustavičných obavách, že by se kulturní opozice vytvořit mohla. Vehementně pátrala po sebemenších zárodcích, čímž bylo pověřeno oddělení XX/7, které získalo řadu autorů za spolupracovníky. Včetně prezidenta svazu spisovatelů Hermanna Kanta.

Spisovatelé spolupracovali se Stasi častěji než jiné sociální skupiny?
Nemám přesná čísla, ale s jistotou lze konstatovat, že mezi kulturními pracovníky NDR byl počet spolupracovníků třikrát vyšší než u běžné populace.

Měla Stasi přímý vliv na kulturu? Dávala například zakázky spisovatelům?
Moc samozřejmě nedržela v rukou výhradně Stasi, ale též SED (pozn. red.: východoněmecká komunistická strana), zejména pak oddělení ústředního výboru pro kulturu. Příslušný člen politbyra Kurt Hager a úředníci ministerstva s nakladatelstvími a dalšími institucemi rozhodovali, co se smí hrát, jaké knihy tisknout, jaké filmy se nesmějí točit. Měli bezprostřední vliv a vyvíjeli silný tlak na to, aby se dotyční přizpůsobili. Spousta tvůrců sklopila hlavu. Jednoduše přestali předkládat rukopisy, o kterých si mysleli, že by nejspíš nevyšly.

. Hubertus Knabe (1959)

Německý historik proslulý publikacemi o činnosti Ministerstva pro státní bezpečnost Německé demokratické republiky a o opozičním hnutí v bývalé NDR.
Jeho rodiče v roce 1959 uprchli do západního Německa. Studoval germanistiku a historii v Brémách. Založil výbor usilující o propuštění východoněmeckého disidenta Rudolfa Bahra. Na cestách do NDR poznal svou budoucí ženu. Za politickou angažovanost dostal na sedm let zákaz vstupu do NDR (1980–1987). Po promoci na západoberlínské Freie Universität působil na Evangelické akademii v Berlíně a současně jako lektor vydavatelství Rowohlt-Verlag. V letech 1992–2000 byl vědeckým pracovníkem Úřadu spolkového zmocněnce pro dokumenty státní bezpečnosti bývalé NDR (Gauck/Birthlerová). Od prosince 2000 je ředitelem památníku a nadace Berlin-Hohenschönhausen.
Z publikací Huberta Knabeho: Podkopaná republika – Stasi na Západě, Diskrétní šarm NDR – Stasi a západní média, 17. červen 1953 – Německé povstání, Den osvobození? – Konec války ve východním Německu, Viníci jsou mezi námi.

Autocenzura byla tudíž běžná?
Jistěže. Například spisovatelé si kladli otázku, co musí udělat, aby jejich rukopis vyšel. Kromě toho vedla Stasi za přispění informátorů v patrnosti i to "nenapsané“, což sloužilo k dalšímu využití: chtěl-li někdo vyjet do západního Německa, směl pouze tehdy, když si ho vyhlédli coby nátlakový prostředek. Pokud byl někdo citově labilní nebo z něj chtěli udělat trosku, protože se odmítal přizpůsobit, využívala Stasi veškeré informace, aby autora patřičně "nasměrovala“. To vše jsou vlivy, které se v literatuře NDR promítají, dokonce i v nevyřčených místech jejích děl.

Publikovali také důstojníci Stasi?
Její agitační oddělení cíleně produkovalo články, knihy, ale zejména propagační filmy o tom, jak je bezvadné chránit socialismus. V jednom hraje i Manfred Krug (pozn. red.: v šedesátých letech vystupoval v rolích silných mužů, v roce 1977 emigroval a hrál komisaře v západoněmeckém seriálu Místo činu). V  západním Německu Stasi skrytě produkovala a platila autory populárně naučných publikací, aby odhalovali údajné pletichy CIA a diskreditovali konkrétní politiky spolkové republiky. Vycházely například knihy proti šéfovi frakce SPD Herbertu Wehnerovi, kterého nenáviděli, protože byl dříve v komunistické straně.

Proč Stasi stála o publikování v západním Německu?
Pochopila, že hurá články v deníku Neues Deutschland si příliš nepomůže (pozn. red: východoněmecký deník, tiskový orgán SED, proslavil se i tím, že v čísle o zahájení Lipského veletrhu v roce 1987 zveřejnil 41 fotografií Ericha Honeckera). Pokud však vyšel dejme tomu v západoněmeckém deníku Frankfurter Rundschau jakýkoli článek o tom, jak je socialismus prima, a ten pak citoval Neues Deutschland, mělo to na obyvatele daleko silnější vliv.

Čím si kulturní pracovník či umělec vysloužil pozornost Stasi?
Neexistovala spodní hranice. Stačilo, že si někdo doma pokoutně psal básničky a jednoho dne se pochlubil ostatním. Relativně uzavřená bytová čtení mezi známými naháněla státu husí kůži – Stasi dělala vše pro to, aby zlanařila informátory. Nedávno koncertoval u nás v památníku jeden písničkář, který si jako kluk psal poezii a básničky sám zpíval. Když ho zatkli, vůbec nechápal, co všechno si Stasi byla schopna mezi řádky "přibásnit“. Například neškodné slovo "svobodný“ bylo okamžitě interpretováno jako pokus vytvořit představu, že v NDR není svoboda. Klíčovým slovem rovněž byla "zeď“; jakmile se psalo o zdi, okamžitě každého napadlo, že by to mohla být ta berlínská. Slovo "Praha“ také nebylo nejbezpečnější. Stasi si tehdy okamžitě řekla – Aha! Sympatizant Dubčekova pražského jara!

Kdo tedy chtěl oficiálně publikovat, neměl šanci na nezávislost, natož na odpor?
Cílem bylo mít jasný profil každého spisovatele. Šéf Stasi Erich Mielke říkával: "Hlavní otázka zní – kdo je kdo!“ Museli vědět, co si lidé myslí, a především spisovatelé, kteří se myšlenkou obracejí na širší vrstvy. Vrátný ve fabrice je nezajímal. To, že existovalo tolik neoficiálních spolupracovníků, spočívalo právě v té neustále zodpovídané otázce – kdo je kdo? Nicméně mezi spisovateli nastaly pokusy dostat se přes nepsanou hranici. Zejména po vyhoštění písničkáře Wolfa Biermanna v roce 1976 nastalo mezi spisovateli pozdvižení, podepisovaly se dokonce rezoluce, ovšem velmi mírné, formulované v duchu, že „tento akt nebyl zcela přiměřený postupu v duchu socialismu...“ Načež se rozjela další pronásledovací mašinerie – a prominentní autoři podpis odvolali.

Kdo například?
Christa Wolfová či Stephan Hermlin. U ostatních autorů bych doporučil analyzovat případ od případu. Následkem protestních akcí tedy pouze zesílil tlak, což vedlo k novému exodu. Mnoho literátů si řeklo, tady se už opravdu nedá rozumně pracovat. Rovněž následovala vyloučení ze Svazu spisovatelů: Hans Joachim Schädlich, Reiner Kunze, Erich Loest... Tato vyloučení s sebou prakticky nesla zákaz činnosti. Autoři přišli o sociální pojištění a další výhody. Vyloučení ze svazu exodus ještě více rozdmychalo. Odešli spisovatelé Kunze, Schädlich, Loest, Sarah Kirschová, Klaus Schlesinger, Jurek Becker, herec Manfred Krug...
Někdo odešel nadobro, někdo dostal povolení pro dočasný pobyt v NSR. Šlo o jakousi dovolenku, s vodítkem na krku se tak člověk stal závislým. Měli ho. Nechtělo se mu úplně pálit mosty. V jeho zájmu bylo vycházet s režimem jakžtakž, což ovlivňovalo jeho tvorbu. Jen ti, co se sami vnitřně osvobodili a nepřistoupili na podobné handly, byli opravdu svobodní a mohli svobodně publikovat mimo tato pouta.

. Minulost pracuje

Letos v lednu se v Berlíně rozhořel pozoruhodný spor. 12. ledna 2008 zveřejnil tamější deník Berliner Zeitung článek Ten, který se vyvlíknul a nenaučil se bát. Jeho autor Paul Kaiser v něm ostře napadl Huberta Knabeho, ředitele památníku obětí Stasi. Stalo se tak poté, co Knabe označil za společensky nepřijatelný fakt, že v redakci Berliner Zeitungu pracují Thomas Leinkauf a Ingo Preissler, bývalí IM (neoficiální spolupracovníci Stasi).
Konkrétně: šéfredaktor víkendového magazínu těchto novin, Thomas Leinkauf, měl krycí jméno Gregor a pracoval pro zahraniční špionáž. Pravděpodobně nepředpokládal, že by ho minulost mohla dostihnout. Obecně se mělo za to, že se značná část spisů během revoluce v roce 1989 zlikvidovala a zhruba 10 000 bývalých IM může klidně spát. Takovou informaci měl Leinkauf od samotného šéfa špionáže Markuse Wolfa. Také proto opakovaně psal o Stasi, aniž kdo tušil, že k ní kdysi příslušel. V archivech se však objevilo 120 stran k jeho případu.
Knabe se proti útokům ze strany Berliner Zeitung ohradil prostřednictvím právníka. Kaiserův článek byl následně vymazán z on-line archivu Berliner Zeitung. Noviny tak daly čtenářům možnost reagovat pouze na Knabeho obhajobu, odvolávající se však na článek, na který se nelze proklikat.

Co se změnilo v osmdesátých letech?
Vyrostla nová generace. Autoři, kteří četli svá díla v malém kruhu známých. Stasi se po Biermannově vyhoštění zaměřila právě na ně. Nejviditelnějším případem perzekuce vůči mladé generaci, která byla prakticky zlikvidována, bylo zatčení Jürgena Fuchse.
Mladí se v osmdesátých letech částečně snažili publikovat v samizdatu, jako tomu bylo i u vás, ale bylo to v daleko menší míře a méně politické. Po roce 1989 navíc vyšlo najevo, že tenhle literární a umělecký samizdat organizovala buď zčásti, nebo úplně Stasi prostřednictvím neoficiálních spolupracovníků. Klíčovou figurou nepolitického samizdatu v Berlíně byl Sascha Anderson (pozn. red.: jeho svazky s krycím jménem Básník se našly koncem devadesátých let). Stasi se očividně držela strategie nepolitický samizdat trpět a případně jej i podporovat. Prakticky jí šlo o to najít politickému samizdatu konkurenci. Kdo tyto hranice nerespektoval – kupříkladu Lutz Rathenow (pozn. red.: klíčová postava opozičního hnutí v Jeně), toho Stasi monitorovala až do pádu NDR.

Existovala v kulturní oblasti spolupráce mezi Stasi a českou StB?
Samozřejmě. Mezinárodní kontakty mělo na starosti oddělení XX. Sám jsem měl příležitost seznámit se s českou StB blíže. Chodil jsem tehdy s přítelkyní, mou nynější ženou, kterou jsem poznal ve východním Berlíně a dostal zákaz vstupu na východoněmecké území. Scházeli jsme se tudíž v Praze. Než jsem do Prahy vůbec dorazil, stačila Stasi informovat pražské soudruhy, že se tam objevím. Samozřejmě nezůstali jen u toho, takže se jednoho dne před mými dveřmi zjevili chlapíci v baloňácích v černé limuzíně a snažili se mě vyslýchat...
Mezi Stasi a StB fungovala výměna, měly společné konference, v Moskvě se vedla společná databáze nepřátel socialismu. Relativně prominentním případem byl spisovatel a básník Reiner Kunze, který měl českou manželku. V jeho případě vyvíjela Stasi extrémně intenzivní sledovací činnost, a pronásledovala ho dokonce i ve Spolkové republice. I tam samozřejmě spolupracovala s československou tajnou službou.

Kdo si podle vás polepšil – germanista Kurt Krolop, který před Stasi utekl do Prahy, nebo spisovatel Jan Faktor, který před StB utekl do Berlína?
Československou situaci neznám natolik, abych se k tomu mohl vyjádřit, ale předpokládám, že rozdíly nebudou nijak zásadní. Po revoluci se však jeden markantní rozdíl vyjevil: mezi zdejší kulturní inteligencí neexistovala vůdčí osobnost formátu Václava Havla. Ti zdejší takzvaní velcí autoři byli do někdejšího systému úzce zapleteni a najednou museli čelit naprosto samozřejmé kritice, a to i v řadách věrné čtenářské obce. Psali přirozeně i tak, aby se dalo číst mezi řádky – například o starém Řecku, kdy si pak člověk mohl představovat, že jde o NDR. Jenže ani mezi intelektuály, ani mezi spisovateli se nenašla jediná osobnost, která by se havlovsky postavila do čela hnutí.

Kdo tedy potom stál ve východním Německu za revolucí v roce 1989? Proběhla přece dříve než v Československu...
To bylo velmi amorfní. Existovaly menší skupiny uvnitř církve, kde lidé diskutovali o ekologii, o raketovém zbrojení, na přetřes přicházela i ožehavá témata jako lidská práva. Na jaře 1989 se staly novým tématem komunální volby, které SED zfalšovala. Při sčítání hlasů vyšlo najevo, že skutečné výsledky byly úplně jiné, než jaké zveřejnila a vyhlásila volební komise. To okamžitě otiskly malé undergroundové časopisy, většinou vycházející díky technickým možnostem církve. Z těchto kruhů se dál utvářelo mírové hnutí v Lipsku, kde se mluvilo i o politických tématech. V roce 1989 se začalo vycházet z kostelů na ulici. Někteří lidé z těchto skupin se pasovali na vůdce, ujali se slova, zakládali občanské hnutí a kladli požadavky. Ale to nebyli prominentní intelektuálové, nýbrž lidé, kteří nesměli publikovat, často mladí a trochu alternativního zjevu. Hlavní posun přišel v momentě, kdy se k malým demonstracím připojily masy lidí. Například v Lipsku demonstrovalo přes sto tisíc lidí, přičemž na začátku byla hrstka padesáti, maximálně jednoho sta občanů.

Co vám v poslední době udělalo radost? Přece jen se dnes a denně zabýváte ponurou historií.
Když ráno přijdu sem do památníku, vidím na nádvoří stát školní třídy a před branou autobusy, musím říct, že mě práce zde skutečně těší. Když mám někde v Německu přednášku, nechají si podepsat knihu minimálně tři lidé, kteří Hohenschönhausen už jednou navštívili. Funguje to jako jakýsi druh imunoterapie. Jakmile se toho jednou nadechnete, můžete si být jistá, že komunistickým představám o diktatuře nepodlehnete.
Avšak co je důležité: v památníku pracují bývalí političtí vězni, vesměs charizmatické osobnosti se silnými příběhy. Zejména pro ně je to velké zadostiučinění. Dnes už mají klíče od vězení oni, nikoliv jejich někdejší bachaři. Osobně bych si přál, aby bylo i v Česku podobné zařízení tohoto druhu, které by si vzalo za úkol osvětu proti komunistické diktatuře. Česká republika je v tomto případě takovou horší výjimkou. 

. Památníky pronásledování

První památník východoněmecké tajné policie vznikl v budově na Magdalenenstrasse ve čtvrti Berlin-Lichtenberg. Zabírá jen malou část ohromného panelového komplexu, odkud řídilo životy občanů ministerstvo pro státní bezpečnost (Stasi).
Muzeum nepřitahuje jen kuriozitami ze "života prostého zaměstnance Stasi“ v podobě konve, v níž byla kamera nainstalovaná tak důmyslně, že se při fotografování mohlo zalévat ("objekt“ neměl tušení, že jeho soused zahrádkář má ještě jiné aktivity než růže), či bondovsky maskované kamery skryté pod baloňákem a zakončené knoflíkem, který se dal dle out-fitu příslušného důstojníka tajných služeb elegantně obměňovat. Dochované úřední prostory, v nichž sedával pověstný dlouholetý ministr Stasi Erich Mielke a jeho věrní, dodnes nahánějí husí kůži.

Muzeum Stasi v Lichtenbergu překonal v posledních letech svým věhlasem památník komunistického pronásledování. Byl umístěn do budov hlavní vyšetřovací věznice Stasi v Genslerstrasse ve vedlejší čtvrti Hohenschönhausen. Loni památníkem prošlo 208 000 návštěvníků, výpravy provádějí bývalí političtí vězni.

Základem pro tyto prostory se stal sovětský tábor vybudovaný na konci druhé světové války. Po jeho uzavření v říjnu 1946 vzniklo ve zdejších sklepech centrální ruské vyšetřovací vězení pro Německo nazývané vězeňskou hantýrkou ponorka (U-Boot). V roce 1951 objekt i nelidské praktiky převzalo ministerstvo pro státní bezpečnost, které komplex rozšířilo o nové budovy včetně přilehlých paneláků pro své dva tisíce zaměstnanců.

Ve vlhkých a studených kobkách bez oken, kde ve dne v noci svítila jediná žárovka, stála dřevěná pryčna a kýbl. Vězni si mezi šestou ranní a desátou večerní nesměli sednout ani lehnout. Povolena byla pouze chůze, co dvě minuty nakouklo kontrolní oko. V horších případech museli vězni stát hodiny po pás ve studené vodě nebo v polozazděném miniprostoru mezi dveřmi. Byl jim odpírán spánek vždy, když neleželi v předepsané poloze. "Dodnes se v noci probouzím a vidím to oko,“ říká náš průvodce, bývalý politický vězeň. Za svůj podpis rezoluce proti vyhoštění písničkáře Wolfganga Biermanna v roce 1976 dostal rok a sedm měsíců. S bývalými bachaři se vězňové potkávají dodnes. "Dennodenně sem chodí, nosí knihy, ospravedlňují se, házejí vinu na režim. Nemají to lehké, ale klíče máme tentokrát my,“ praví jeden z průvodců.
V budovách věznice sídlili důstojníci, kteří řídili vyšetřovací orgány ve všech patnácti východoněmeckých krajích.

Věznice ležela v uzavřeném prostoru, který ani nebyl zanesen na žádné mapě. Až do roku 1974 se bezprostředně vedle věznice nacházel pracovní tábor X, kde museli vězni vykonávat nucené práce pro Stasi.

Posledním vězněm v Hohenschönhausenu byl sám šéf Stasi Erich Mielke. Stěžoval si na hrubé zacházení. Do stížnosti uvedl i to, že nedostává banány.