V hlavní soutěži vysloveně zklamaly jen oba německé filmy a torzovitá porota (dva členové na poslední chvíli odřekli a nebyli nahrazeni) pod vedením Costy Gavrase, režijního veterána politického filmu. Patrně jeho zásluhou byly pro nejvyšší ocenění vybrány dva z umělecky přece jen slabších filmů: brazilská Elitní jednotka čtyřicetiletého režiséra Josého Padilhy, ukazující v dokumentaristickém a předramatizovaném stylu brutální metody policejní jednotky v boji proti zločinu v chudých čtvrtích Ria, a dokument Američana Errola Morrise (60) o vězení Abú Ghrajb nazvaný Standard operating procedure (Standardní operační postup), jenž prakticky nepřináší nová fakta a pro nedostatek autentického materiálu pracuje s digitálními manipulacemi.
Film Až na krev, pro zdrcující většinu novinářů jednoznačný kandidát na Zlatého medvěda, se musel spokojit se Stříbrnými medvědy za nejlepší režii a nejlepší hudbu.
Temná strana amerického snu
Dvouapůlhodinovému eposu Až na krev (česká premiéra ohlášena na 27. března), v němž se scenárista a režisér Paul Thomas Anderson (1970) nechal inspirovat románem Uptona Sinclaira Petrolej, dominuje postava tvrdě pracujícího muže, posedlého touhou po bohatství.
Daniel Plainview hledá koncem 19. století v jižní Kalifornii zlato a stříbro a narazí na ropu. Ta nastartuje jeho honbu za mamonem a on se rychle naučí trikům a podvodům. Po deseti letech se z dříče stane podnikatel bez přátel, za něhož pracuje kapitál. Plainview, jedno ze ztělesnění amerického snu, spojuje v sobě protestantský étos tvrdé práce s nemorálními manipulacemi.
V metaforické rovině je Až na krev exemplárním předvedením postupů, jež stály na počátku dobývání Západu a které dodnes americká politika používá: kombinace civilizační (nebo dnes demokratické) mise a jejího barbarského provedení.
Herec Daniel Day-Lewis dává Plainviewovi takřka starozákonní dimenzi. V posledních třiceti minutách filmu, které jsou vyvrcholením vývoje hlavní postavy, dostává její tragédie příchuť absurdity, aniž by ztratila svůj biblický rozměr. Síla obrazů, výtečně použitý hudební doprovod Jonnyho Greenwooda a dokonalá psychologická redukce hlavních postav naznačují, že Andersonovým úmyslem bylo realizovat snímek, který by se mohl postavit po bok legendárnímu Občanu Kaneovi. Propadne Až na krev při udělování Oscarů stejně tak jako kdysi epochální film Orsona Wellese? Nominací má osm…
Andrzej Wajda (1926) označil svůj mimo soutěž uvedený snímek Katyň za epilog polské filmové školy, hnutí klasiků tamější moderní kinematografie (vedle Wajdy k němu patřili Munk, Haas a Kawalerowicz), které reflektovalo tragédie polského národa v letech 1939-1945. Katyň se věnuje tématu masové exekuce 22 tisíc polských důstojníků na jaře 1940. Wajdův film se striktně drží historických faktů, ale více než historickou rekonstrukcí je evokací dvou osudových období polského národa.
První období začalo v polovině září 1939, kdy Rudá armáda obsadila - na základě paktu mezi Hitlerem a Stalinem - východní část Polska. Wajda je symbolicky demonstruje úvodní scénou na mostě, kde se setkávají dva proudy polských uprchlíků: jeden utíká před nacisty ze západu, druhý před Rusy z východu. Snímek nejdříve reflektuje situaci několika rodin zajatých důstojníků od září 1939 do instalace komunistického režimu.
Druhé období začíná nástupem komunistů k moci, kdy byl vztah ke katyňskému zločinu používán coby zkouška loajality Poláků k novému režimu, podobně jako prověrky postojů ke vstupu spřátelených armád v roce 1970 v Československu.
Už nyní lze říct, že Katyň patří vedle Popelu a démantu a Muže z mramoru ke špičkovým filmům tvůrce. S takřka buňuelovskou invencí Wajda vytvořil plejádu šokujících vizuálních symbolů pro vyjádření polského údělu mezi dvěma agresivními evropskými sousedy. Příklad za všechny: při obsazení jednoho z měst snímají ruští vojáci polské vlajky. Trhají je na dvě půlky - červený pruh vyvěšují jako vlajku nových okupantů, bílý je jim dobrý pro onuce.
Osudy rodiny pacifisty
Japonský režisér Jódži Jamada (1931) se na Berlinale dosud prezentoval samurajskými filmy. Letos překvapil dílem nazvaným Kabei - Our Mother (Kabei - Naše matka). Zpracovává v něm osud disidentské rodiny profesora tokijské univerzity, který roku 1940 vystoupil s pacifistickými myšlenkami.
Jeho příspěvek vyšel v době, kdy se Japonsko, inspirované úspěchy Hitlerova wehrmachtu, rozhodovalo pro vojenskou expanzi po celé jihovýchodní Asii. Jamada postavil do centra příběhu nikoli otce-disidenta, který je krátce po publikaci svého protiválečného eseje zatčen a bez soudu vězněn, nýbrž jeho rodinu. Ve vizuálně střídmých obrazech zachycuje všední život rodiny a odvahu matky, která ve svízelné finanční situaci stojí na manželově straně.
V několika krátkých scénách Jamada představuje Japonce jako snadno manipulovatelnou masu, jež bez odporu akceptuje oběti, bídu a hlad. Za klidným povrchem příběhu vizuálně inspirovaným stylem Jasužira Ozua nechává Jamada diváky objevovat různé vrstvy japonské mentality. Zdánlivě rodinný příběh se stává výpovědí o epoše, jejíž zločiny jsou v Japonsku dodnes zlehčovány.
Lekce mladého Mexičana
Druhý film režiséra Fernanda Eimbckeho (1970) Lake Tahoe (Jezero Tahoe) značně oživil hlavní soutěž. Už ve své prvotině, i v Česku uvedené Kachní sezóně, překvapil mexický autor asketickým filmovým jazykem: poskládal film z delších, statickou kamerou snímaných sekvencí ze života mladých na pokraji dospívání. V Jezeru Tahoe tuto metodu obohatil o „prázdná místa“, kdy diváci zírají na temné plátno a slyší pouze zvuky fiktivní akce.
Tato mozaika se skládá do příběhu mladíka, jenž po autonehodě beznadějně shání rozbitou součástku a na své odyseji se setkává s postavami autisticky ponořenými do vlastního světa. Potenciálně vzato může Jezero Tahoe vyvolat v hlavě diváka nejrůznější příběhy: absurdní frašku stejně jako rodinou tragédii.
Cena Alfreda Bauera za film ukazující filmovému umění nové perspektivy pro Jezero Tahoe byla jedním z mála korektních rozhodnutí poroty.
