Na konec summitu možná francouzský prezident Nicolas Sarkozy novinářům představí obrysy nové evropské smlouvy. Řekne, že se tak stalo díky jeho nasazení a že výsledek je štíhlý a není žádnou ústavou, takže se konečné dílo ani nemusí občanům předkládat v referendu.
Ve stejné době přijde rakouský kancléř Alfred Gusenbauer a svým novinářům bude tvrdit opak: Podařilo se ze zamítnutého ústavního textu zachovat všechno podstatné.
Šéfové vlád Nizozemska a Británie budou domů vysílat podobné signály jako Sarkozy, Italové a Lucemburčané budou naopak podporovat Gusenbauerovu protiverzi.
Německá kancléřka Angela Merkelová se nakonec nechá oslavovat, protože jako úřadující předsedkyně EU opět zkrotila šestadvacet bojovných kohoutů.
Podobná kafkovská hra se ale bude v Bruselu odehrávat, i když se všechno nakonec zhroutí. Pokud se zprostředkovatelce Merkelové tento týden nepodaří přivést evropské regenty na společný ústavní jmenovatel, protože například Poláci budou torpédovat jakýkoli kompromis svým vetem, středem pozornosti se nestanou hrdinové, ale padouši.
Změna v každém případě
S hněvem v srdci a bez výsledku všichni odjedou domů a budou přísahat pomstu. Tak či onak bude mít bizarní summitové divadlo důsledky. Po vrcholné schůzce se Evropa zásadně změní.
Pokud se sedmadvacítka shodne na mandátu smlouvy, pak se začne unie měnit pozvolna. Staré nápady - v dopravě, vysokém školství či v boji proti terorismu - budou snadněji proveditelné. Váhavce a kritiky, kteří nyní mohou blokovat vše, co je důležité, prostě přehlasuje většina.
Pokud se dámy a pánové rozejdou beze shody, pak svůj velký cíl propásne nejen Angela Merkelová. Evropský model dosavadního střihu ztroskotá. Ze zásuvek se pak budou vytahovat alternativní plány dvoutřídní Evropy.
Pokud ale navíc vážené shromáždění opakovaně přivede na svět bezobsažný kompromis, který všechno důležité odloží, pak se EU stane tragikomedií.
Dvě rychlosti už jednou narazily
Historie se může opakovat: Bývalý francouzský prezident Jacques Chirac už v prosinci 2003 zkoušel tajnou diplomacii. Euroústava tehdy poprvé uvízla na odporu Španělska a Polska kolem sporu o váhu hlasů. Ještě během summitu Chirac důvěrně testoval šanci pro svou ideu Evropy dvou rychlostí.
Jejím jádrem by byla Francie, Německo, Belgie a Lucembursko. Zapojit se prý mohly také Rakousko, Maďarsko a Česko a rovněž britský premiér Tony Blair se tomu nevyhýbal. Lucembursko ale před tím varovalo, německý kancléř Gerhard Schröder váhal a Chirac nakonec sám doma prohrál v roce 2005 referendum o ústavě.
Nyní však i mnozí němečtí politikové dvoutřídní kontinent nevylučují. Blokáda summitu by Evropu zavedla neodvratně do dvou rychlostí, říká předseda německého parlamentu Norbert Lammert.
Dvě rychlosti přitom nejsou ničím novým. V takzvané schengenské dohodě se v roce 1985 rozhodlo šest západních zemí postupně otevřít své hranice a ukončit na nich kontroly. Příští krok může vypadat následovně: třináct členských zemí, ve kterých se platí eurem, nebude spolupracovat už jen v měnové politice, ale také v hospodářství, sociální a justiční politice.
"Evropa se uprostřed těsněji semkne a na okrajích bude erodovat," předpovídá bývalý předseda zahraničního výboru Evropského parlamentu Elmar Brok. Už nyní horují přesvědčení Evropané pro jednotnou azylovou a přistěhovaleckou politiku nebo pro hospodářskou strategii proti čínskému dumpingovému zboží.
