Ale také se rozhlížel po Evropě. V knize Ajax, Holandsko a válka s podtitulem Fotbal v Evropě za druhé světové války s překvapením zjistil, že zatímco na frontách a v táborech smrti se umíralo, fotbal - na rozdíl od mnoha jiných sportů - se hrál dál.
V den, kdy Němci napadli Sovětský svaz, sledovalo finále německého poháru v Berlíně devadesát tisíc diváků. Život je absurdní. Však tato epizoda také Kuperovi připomněla známý zápis z Kafkova deníku z 2. srpna 1914: "Německo vyhlásilo válku Rusku. Odpoledne plovárna."
Osou je však to, co se týká Holandska. A jaké je hlavní myšlenka? "Všechny země hýčkají mýty, že byly v minulosti dobré, nakonec se z toho vždy vyklubou lži," stojí v Kuperově knize.
Autorovi stačilo projít se po fotbalových hřištích té doby, klubovnách slavných i zapomenutých klubů a pohovořit s pamětníky. Obecná představa, že Holanďané byli lepší než ostatní, protože chránili své Židy, začala najednou vyprchávat jako adrenalin po závěrečném hvizdu.
Hřiště bylo místem, kde se holokaust setkával s každodenním životem. A fotbalové kluby byly mikrosvětem toho, co se dělo v celé zemi. Dřív než bylo nutné, visel před stadionem Ajaxu Amsterdam nápis Židům vstup zakázán.
Výboři nedebatovali o tom, zda je to správné, nýbrž o nejvhodnější velikosti vývěsky. Hráči i členové klubu židovského původu tiše mizeli nebo byli dokonce vylučováni. Dodnes není na stadionu pamětní deska se jmény členů klubu (a bylo jich hodně a byli mezi nimi slavní hráči), kteří zahynuli v nacistických táborech.
V knize je toho mnohem víc. Není to dobré pro Ajax, jenž je považován za "židovský klub", protože hraje ve městě, které podle legendy poskytlo Židům jak dobrý domov, tak úkryt. Jenže toto je i příběh o tom, jak legenda dostávala nohy a přehrála všední, nepříjemnou pravdu.
Neméně zajímavé jsou již zmíněné odskoky do fotbalové Evropy, byť v tomto případě omezené víceméně pouze na Británii a Německo. Plyne z nich, že obě země se kopané bály.
Nacisté proto, aby se nestala alternativou k nacismu, protože na stadionech jsou desetitisíce lidí bez kontroly. Britové se zas rozhodli, že vlastenecké je za války nehrát. Ale pak si řekli, že fotbal posiluje ducha. Hrálo se do konce: ještě 22. dubna 1945, kdy Američané už měli Mnichov na dohled, se utkal Bayern s Mnichovem 1860 (3:2 pro Bayern).
A kvůli válce máme podle Kupera dnes právě takový fotbal, jaký vidíme na stadionech a obrazovkách - atletický, nemilosrdný, bojovný. Kuper tvrdí, že teprve válka udělala z předválečných docela technických Němců dnešní namakané roboty, neboť slovo "Kampf", boj, se přeneslo i na stadiony.
Rovněž elegantní a ušlechtilý fotbal hrající Britové se prý změnili v tým uznávající na trávníku sílu a někdy až slepou nezdolnost teprve působením války. "Často se říká, že ve stylu hry se odrážejí trvalé rysy národa, ovšem ve skutečnosti je lze uměle vytvořit," napsal Kuper. Možná má pravdu.
SIMON KUPER - Ajax, Holandsko a válka
Přeložil Michal Prokop. Praha, BB art 2004, doporučená cena 199 korun.
