Při katastrofě přišel o dvě děti, jejichž těla jsou nejspíš stále pod hromadou sutin. Když mluví o svém osudu, ani se mu nezachvěje hlas. "Jediné, co teď potřebuji, je vysprchovat se."
Z Bámu už odjela většina zahraničních záchranářských týmů, přeživší se nastěhovali do stanů a snaží se s katastrofou vyrovnat. Mnoho hrůz je tak stále ještě před nimi.
V troskách přežívá naděje
"Našli živého člověka!" sděluje mi nadšeně můj překladatel, 24letý Alí, který bez peněz přišel do Bámu za severozápadního Íránu, aby pomohl. Alespoň někdy tak mezi troskami proběhnou dobré zprávy. Skoro každý den záchranáři, kteří zůstali, dosud nacházeli jednoho, někdy i více živých lidí.
A to je v situaci, kdy se hřbitov za poslední týden několikanásobně rozšířil a na jeho konci bagr hloubí další brázdy, kam se těla dávají po čtyřech. Všem záchranným týmům, které nacházejí většinou mrtvé, to dává naději a sílu k další práci.
"Našli jsme jednoho mrtvého člověka. Hledat mrtvé je naše práce... A pokud najdeme někoho živého? To už je naše odměna," říká šéf skupiny jordánských záchranářů.
Také Češi pomáhají - společnost Člověk v tísni v tuto chvíli například buduje sociální zařízení pro ty, kteří přežili. A v budoucnu chce na místě postavit polikliniku či školy. "Známe jen polovinu toho, co se opravdu stalo," tvrdí zmocněnec íránského ministerstva zdravotnictví, který bydlí ve stanu v táboře.
Už je jasné, že většina domů, které zůstaly částečně stát, bude muset být stržena. Nikdo neví, kolik lidí zůstalo pod troskami a jaké nemoci se městem začnou šířit. Co je však hlavní, nikdo netuší, jestli lidé, kteří přežili, budou schopni začít znovu.
"O budoucnosti ani nepřemýšlím. Proč taky, stejně to nemá cenu," říká šedesátiletý Akbar, který pochoval všech jedenáct členů své rodiny. Sám přežil jen proto, že se v okamžiku, kdy se zatřásla země, šel pomodlit.
Zemětřesení provází velký exodus obyvatel. Silnice do provinčního centra Kermánu je ucpaná automobily s promačkanými střechami, po okraj naloženými koberci a nábytkem. Ve městě zůstávají jen ti, kteří nemají jak a kam jít.
Stát zůstaly jen datlovníky
Kromě turistického ruchu mělo město nejvíce příjmů z produkce datlí. A datlovníky jsou to jediné, co zůstalo stát. "Už kvůli datlím se lidé vrátí," říká Mustafa, koordinátor Červeného půlměsíce. Horší je to s turistikou, která také tvořila nezanedbatelnou číst příjmů. Hlavní lákadlo, dva tisíce let stará pevnost, je v troskách.
"Turisté do Bámu teď už jezdit nebudou. Hotelů ubude, město se zmenší," dodává Mustafa. Zda se podaří Bám znovu vybudovat a kolik lidí tu bude žít, to si netroufá on ani další oslovení odhadnout. "Všichni vědí, že s obnovou města je potřeba začít co nejdříve, ale nad nekonečnými kilometry sutin se vize hledají těžko," říká rezignovaně Mustafa.
Humanitární pomoc, kterou v posledních dnech obyvatelé Bámu dostali, je poměrně dostatečná. Téměř nikomu nechybí stan, deka, jídlo, voda a lékařská péče. Všichni se však obávají toho, co bude dál.
"Sklady jsou sice plné zásob, ale lidé budou ve stanech žít měsíce, možná déle. Nedostatečné je hygienické vybavení - chybí hlavně umyvárny, sprchy a toalety, což může přinést problémy v době, kdy se oteplí," vysvětluje Mustafa.
Zatím také není jasné, kdy bude možné začít s obnovou města. Místní se obávají, že to bude až v době, kdy Bám zmizí z televizních obrazovek a svět už na neštěstí jejich města zapomene.
