Teroristé tím chtějí říct, že nejsou rozprášeni a že mají sílu. Potřebují, aby se o nich vědělo, protože když nic nevybuchne, jako by neexistovali. Atentáty jsou jejich forma bytí. Tak dávají najevo, že neprohrávají válku.
Ale člověk na sebe občas bezděky prozradí i to, co nechce. Masakry v Rijádu a Turecku třeba svědčí o tom, že na půdě svých úhlavních nepřátel, v USA či Británii, teroristé už zaútočit nemohou.
Možná, že čtvrteční útok na britský konzulát měl svoji symboliku: Bush je v Londýně, a tak teroristé udeřili na Londýn alespoň takto. Istanbul a Rijád jsou jednodušší terče. Nikdo tam úder nečeká stejně jako před časem nikdo nepočítal s útokem na turisty na Bali či ostrově Džerba.
Umírají přitom nevinní. A také nevinní muslimové. Ale i to má svoji roli. Al-Kajda totiž rozlišuje i mezi souvěrci. Někteří náhodou žijí - jak to vidí ona - ve zkorumpovaných a Americe zaprodaných zemích. Ti jsou potom pro ni legitimní lovnou zvěří, protože pořádně rozvrátit prozápadní islámský stát by bylo také cenné vítězství.
Ale Amerika stojí v žebříčku žádoucích cílů mnohem výš. Dokud však na ni Al-Kajda nebude mít, bude si vybírat terče tam, kde to půjde. Na nečekaných místech. Může tedy udeřit kdekoliv a kdykoliv.
