Onehdy jsem měl nehodu na kole (v sobotu). V liberecké nomocnici, kam jsem byl dopraven mě paní doktorka ujistila, že mé zranění není nikterak vážné. Diagnoza A: jedná se pravděpodobně (nikoliv s jistotou) o natažené maximálně natržené vazy v rameni. Dali mi to do šátku a v pondělí ať si zajdu k obvodnímu. Ale když jsem se díval na rentgeny, sám jsem měl pocit, že to tak asi nebude. Jsem z Prahy a po probdělé noci mě otec raději zavezl do Vinohradské nemocnice. Pan doktor nemohl uvěřit vlastím uším, když jsem mu vylíčíl svou návštěvu u lékaře v Liberci. Diagnoza B: Rozdrcený klíček, odštíplá tříska klíční kosti. Dva měsíce neschopnosti a dva dráty v rameni. Několik let na to jsme se s mojí přítelkyní (dnes manželkou) vydali do Pece pod Sněžkou na snowboard. Bohužej jsme si kopec sjeli každý jednou a každý jinak. Přítelkyně si po pádu přivodila jakýsi úraz a byla odvezena horskou službou na jejich stanici. Naštěstí jsem ji tam ještě zastihl a mohl s ní jet do nemocnice v Trutnově. Dost jsme se načekali, něž se nás tam někdo ujal. Pak přišla sestra a ať se přítelkyně vysvleče. Ovšem ta se se svým zreněním sotva mohla svléci sama. Chtěl jsem jí pomoci, byl jsem však vykázán. Diagnoza A: zlomená klíční kost. Opět Vinohradská nemocnice, opět nevěřili. Diagnoza B: dvakrát zlomená pažní kost. Pan doktor dlouho váhal, jestli nebude operovat. Po čase jsem nastoupil na vojnu. Ani tady jsem neutekl úrazu. Dvousetkilový sud mi odtrhl poslední článek prstu na ruce. Odvoz do nemocnice v Mělníce byl až po dvou hodinách. Tam mě pan doktor ujišťoval, že o ten kousek prstu jsem fakticky přišel. Trvalo mi dlouho, než jsem jej přesvědčil, aby mi ho přišil, jinak že raději pojedu stopem do Prahy "na revers". Přišil mi ho a s drobnou kosmetickou vadou jej úspěšně používám při práci.
No a směle dále. Když byla maželka v šestém měsící těhotenství, chytil jí zánět slepého střeva. Lékaři v Motolské nemocnici se dlouho radili, zda operovat, či nikoliv. Nakonec na operaci došlo. Dopadla dobře. Po porodu naše dcerka měla žloutenku. "Jasná" diagnoza A: kojenecká žloutenka. Jenže při jejím docela dramatickém průběhu, nechali lákaři udělat testy a byla zjištěna jiná skutečnost. Diagnoza B: žloutenka typu B. Nechybělo mnoho a mělo to dost smutnou dohru. Po zjištění výsledků se dívali na manželku jako na nitrožilní uživatelku drog. Když jsme se však ohradili a odvolali na testy z počátku těhotenství, které byly negativní, měl jsem pocit, že se to zahrává kamsi do autu. Asi nejsme dost kurážní abychom se dopátrali toho, kde nastala chyba. A nakonec jsme byli rádi, že je dcera relativně "v pořádku".
No a dodnes poslední případ a doufám, že na dlouho nebo napořád, kdy jsem nevěděl, co si mám o našem zdravotnictví myslet, se stal teprve nedávno. Moje žena se zranila na palci u nohy. Děti rozlili trochu vody na lino, manželka uklouzla a bylo. Vydala se tedy s kamarádkou do nemocnice v Táboře. Diagnoza A: odštípnutý kousek kosti na palci u nohy. "To se do sádry nedává, pět týdnů v klidu s nohou nahoře", pravil lékař. No jo, zkuste s tříletým dítětem být pět týdnů v klidu. Nejsme v situaci, kdy bych si mohl vzít měsíc volno a starat se o obě "holky". Někdo nás živit musí. Po čtrnácti dnech kontrola v Praze v nemocnici na Karlově náměstí. Stav stále stejný, stále stejná bolest. Po měsící stav téměř nezměněn. Tu doktor žádá po manželce, aby mu podepsala, že při první návštěvě odmítla sádru. Což nebyla pravda. Pak se jí tedy ptal, co si myslí a jestli tam tu sádru chce, ať si vybere.
No snad po mě žádný doktor nemůže chtít, abych si sám určoval léčebný postup! Zajeli jsme proto do již zmiňovaná Vinohradské nemocnice, kde nám lékař sdělil, že by tam hned první den dal šroubek. Žena má nyní krásnou sárdu a čeká, zda se náhodou ten kousek kosti chytí a palec se zahojí. Nevím a nemohu posoudit, do jaké míry je kdo schopný lékař, ale očekával bych od lékařů, do kterých vkládám naději a důvěru, že mi poskytnou vždy to nejlepší řešení. Chápu, že jejich finanční ohodnocení jistě nodpovídá důležitosti jejich povolání, ale pakliže tomu tak nebude, kdo ochrání nás běžné občany před lékaři - veřejnými činiteli?
No a směle dále. Když byla maželka v šestém měsící těhotenství, chytil jí zánět slepého střeva. Lékaři v Motolské nemocnici se dlouho radili, zda operovat, či nikoliv. Nakonec na operaci došlo. Dopadla dobře. Po porodu naše dcerka měla žloutenku. "Jasná" diagnoza A: kojenecká žloutenka. Jenže při jejím docela dramatickém průběhu, nechali lákaři udělat testy a byla zjištěna jiná skutečnost. Diagnoza B: žloutenka typu B. Nechybělo mnoho a mělo to dost smutnou dohru. Po zjištění výsledků se dívali na manželku jako na nitrožilní uživatelku drog. Když jsme se však ohradili a odvolali na testy z počátku těhotenství, které byly negativní, měl jsem pocit, že se to zahrává kamsi do autu. Asi nejsme dost kurážní abychom se dopátrali toho, kde nastala chyba. A nakonec jsme byli rádi, že je dcera relativně "v pořádku".
No a dodnes poslední případ a doufám, že na dlouho nebo napořád, kdy jsem nevěděl, co si mám o našem zdravotnictví myslet, se stal teprve nedávno. Moje žena se zranila na palci u nohy. Děti rozlili trochu vody na lino, manželka uklouzla a bylo. Vydala se tedy s kamarádkou do nemocnice v Táboře. Diagnoza A: odštípnutý kousek kosti na palci u nohy. "To se do sádry nedává, pět týdnů v klidu s nohou nahoře", pravil lékař. No jo, zkuste s tříletým dítětem být pět týdnů v klidu. Nejsme v situaci, kdy bych si mohl vzít měsíc volno a starat se o obě "holky". Někdo nás živit musí. Po čtrnácti dnech kontrola v Praze v nemocnici na Karlově náměstí. Stav stále stejný, stále stejná bolest. Po měsící stav téměř nezměněn. Tu doktor žádá po manželce, aby mu podepsala, že při první návštěvě odmítla sádru. Což nebyla pravda. Pak se jí tedy ptal, co si myslí a jestli tam tu sádru chce, ať si vybere.
No snad po mě žádný doktor nemůže chtít, abych si sám určoval léčebný postup! Zajeli jsme proto do již zmiňovaná Vinohradské nemocnice, kde nám lékař sdělil, že by tam hned první den dal šroubek. Žena má nyní krásnou sárdu a čeká, zda se náhodou ten kousek kosti chytí a palec se zahojí. Nevím a nemohu posoudit, do jaké míry je kdo schopný lékař, ale očekával bych od lékařů, do kterých vkládám naději a důvěru, že mi poskytnou vždy to nejlepší řešení. Chápu, že jejich finanční ohodnocení jistě nodpovídá důležitosti jejich povolání, ale pakliže tomu tak nebude, kdo ochrání nás běžné občany před lékaři - veřejnými činiteli?
