"Kdyby mi tenkrát řekli, že v paláci bude NATO, šel bych se rovnou opít," směje se architekt Jaroslav Trávníček, který se koncem sedmdesátých let podílel na dokončení Paláce kultury.
Kdo by to také čekal? Normalizace byla v plném proudu a představa, že by padl komunistický režim, se zdála nemožná.
Svědectví socialistické současnosti
Dříve sjezdy strany, dneska NATO či muzikál Monte Cristo. Doba se změnila a palác s ní. Také v novinách se před dvaceti lety psalo jinak než dnes.
"Je symbolem socialistické Prahy i naší země, dokladem umu i dovednosti těch, kdo jej postavili," uvedlo Rudé právo poté, co tehdejší prezident ČSSR Gustáv Husák přestřihl pásku u vchodu do Sjezdového sálu Paláce kultury.
| Palác v datech |
| 1975 vláda ČSSR rozhodla o stavbě 1981 slavnostní otevření, 16. sjezd KSČ 1986 17. sjezd KSČ 2000 ukončena rekonstrukce, kongres Mezinárodního měnového fondu a Světové banky 2002 summit NATO |
Psal se rok 1981. Na nový palác se pěla jenom sláva. Husák o něm řekl, že je důstojným svědectvím socialistické současnosti, tajemník městského výboru KSČ Antonín Kapek ho dokonce postavil na roveň Pražského hradu a Národního divadla. Kdyby věděl, že jednou ponese reklamy na mobilní telefony, asi by se zhroutil.
Normální lidé z něj tak unesení nebyli. Mluvilo se o špatné akustice a drahé výbavě ze Západu, kvůli níž se stavbě začalo říkat Palác kultury imperialismu.
Ovšem přehlédnout tento monument nešlo. I zapřísáhlí odpůrci se většinou přišli podívat, vždyť něco takového u nás předtím nikdo neviděl. Dveře se otevíraly na dotyk, na podlahách ležely hektary koberců a všude se to blyštilo novotou.
Dům to byl vskutku veliký. Tam, kam si dříve děti chodily pouštět draky, dělníci obezdili prostor o velikosti 780 tisíc metrů čtverečních a do něj uzavřeli šest sálů, 31 salonků, 16 restaurací, 42 výtahů, 14 eskalátorů a řadu dalších vymožeností.
Tohle všechno stihli, jak dobový tisk zdůraznil, za jednu jedinou pětiletku.
| Čísla z paláce |
|
34 850 metrů čtverečních zastavěné plochy |
Pět fotbalových hřišť
Palác, otevřený na jaře roku 1981, lákal, ale i odstrašoval. Do nedaleké hospody U Mojmíra přestali chodit trampové, protože se báli špiclů, kteří údajně sledovali, jak lidé o novém architektonickém dílu smýšlejí.
A představte si trampy - spíš pochválí pěkně ukrytou jeskyni než betonové monstrum, které pojme pět fotbalových hřišť nebo čtyři Václavská náměstí. Lidé si palác brzy překřtili po svém, když si název zkrátili na Pakul. To jméno mu zůstalo dodnes.
Fantazie Pražanů jela na plné obrátky a vysílala ke skleněným panelům paláce další přezdívky. "Briketa, Moby Dick čili gigantická bílá velryba, která nadělala vrásky desítkám námořníků," říkali obyvatelé Braníku při pohledu na obrovský mnohostěn, který jim zaclonil část jihovýchodní oblohy.
Ale ať mu říkali, jak chtěli, nemohli mu upřít jedno. Byl největší v Praze, dokonce větší, než jakým se pyšnily ostatní země střední Evropy.
Důvod? Tvrdilo se, že tak poskytne útočiště rozmanitým kulturním akcím najednou, jenže opravdový, ten nejdůležitější záměr byl darovat komunistické straně svatostánek k pravidelným sjezdům. Stihly se dva...
První z těchto sjezdů, v pořadí šestnáctý, se konal pouhých šest dní po slavnostním otevření. Další akce na sebe nenechaly dlouho čekat. Stačí jen sáhnout do archivů a číst, ostatně není to tak dávno.
Pořádaly se zde výstavy sovětských vynálezů, celostátní sjezdy Svazarmu čili Svazu pro spolupráci s armádou, večírky k výročí VŘSR, přehlídky sovětské populární hudby nebo třeba koncerty na oslavu Vítězného února. Ještě v prosinci 1989 zde proběhl sjezd JZD.
Ale samozřejmě, návštěvníci chodili i za kulturou, například na koncerty Pražského jara či na výstavy známek. Také vedoucí představitelé moci, když se chtěli setkat s někým důležitým, pozvali ho do "Pakulu".
Zvlášť v oblibě ho měl generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš; přijímal zde vedení Svazarmu či pracovníky sdělovacích prostředků.
Ten barák umí stárnout
Zatímco stranické špičky předly blahem, mnozí architekti byli opatrnější. Co v sobě dřív dusili, říkají dnes zcela otevřeně: Byla to špatná volba. "Mně se to nelíbí, mohlo to být modernější," posteskl si docent Rostislav Švácha z Fakulty architektury ČVUT v Praze.
Nápad postavit palác v podobě, jaké jej známe, vznikl tak, že autoři obkreslili kongresové centrum v Hamburku. "Problém je, že patnáct let zastaralou koncepci okopírovali se všemi chybami," popisuje docent Švácha.
Jaroslav Trávníček, který se na stavbě podílel, má jiný názor. "Nikdo přece netvrdil, že jsme vymysleli něco nového, drželi jsme se osvědčených postupů. Ještě dneska si dobře pamatuji, co mi řekl vedoucí našeho ateliéru Jaroslav Mayer. Povídal: Tenhle barák bude umět stárnout. A podívejte, stojí už dvacet let, před dvěma roky tam bylo zasedání měnového fondu, letos NATO. Bůhvíjaký výplod architektury to není, ale ať mi nikdo neříká, že je to špatná koncepce."
Asi ne každý ví, že stačilo málo, a palác vypadal úplně jinak. Mezi architekty stále kolují zvěsti, že veřejná soutěž, z níž vzešel vítězný návrh, nebyla tak úplně férová.
Přihlásili se do ní dva rivalové: Vojenský projektový ústav a Projektový ústav hlavního města Prahy, který chválili odborníci doma i ve světě. Navrhl například dostavbu hlavního nádraží nebo ambasády v Londýně a Stockholmu.
Jako mladý architekt v něm pracoval inženýr Jan Bočan. "Šlo o politické rozhodnutí. V soutěži přibývala další kola tak dlouho, dokud porota nezvolila návrh Vojenského projektového ústavu. Abychom nevyhráli, musel nakonec odstoupit předseda poroty," vzpomíná Bočan.
"Vojáci byli pro stranu přijatelnější. Automaticky se předpokládalo, že tvůrci Paláce kultury dostanou cenu Klementa Gottwalda, a my jsme ani nebyli ve straně. Bez toho to tenkrát nešlo..."
 Kongresové centrum bylo v sobotu na akci Děti dětem naprosto vyprodané. |
