Seznámili se na podzim 1944 za Slovenského národního povstání. Štábní kapitán Hlásný byl náčelníkem štábu 2. československé paradesantní brigády, kterou Sověti vysadili na letišti Tri duby poblíž Zvolena. Brigáda se účastnila bojů s Němci až do pádu Banské Bystrice 27. října. Potom ustoupila do Nízkých Tater – podle rozkazu generála Jána Goliana, který říkal „pokračujte v horách“.
Při ústupových bojích koncem listopadu Němci Hlásného těžce zranili. Místní Češi a Slováci ho skrývali, osmnáctiletá Eva Marholdová ho pět dnů ošetřovala. Když pro něj získali falešný průkaz totožnosti, připravili pro něj místní lidé saně k odvozu do nemocnice v Podbrezové, obsazené Němci. Při loučení řekl raněný drobné blondýnce: Slečno, jestli se uzdravím, tak vám to tisíckrát oplatím.
Únor zamilované rozdělil
Po válce, když se uzdravil, vystudoval Hlásný Vysokou válečnou školu a stal se náčelníkem štábu 1. obrněné divize v Praze na Smíchově. Také Eva přišla do hlavního města, kde se narodila – studovat výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Oba mladí se začali scházet.
Začátkem prosince 1947 podplukovník Hlásný prohlásil při jedné oslavě, že své vojáky nikdy proti západním demokraciím nepovede. Někteří komunisté označili jeho výrok za „vlastizrádnou řeč“ a za čtyři dny musel důstojník vyklidit kancelář.
Vojenská kontrašpionáž OBZ, řízená komunisty, začala Hlásného vyšetřovat. Nakonec ho kamarádi z téhle šlamastiky vysekali. Vždyť je to hrdina – má osmnáct válečných vyznamenání! Avšak musel z Prahy. Nejdřív v březnu do Karlových Varů a pak do zapadlé štace v Bruntálu na severní Moravě.
Hned po komunistickém puči v únoru 1948 si Hlásný uvědomoval, že doma zůstat nemůže. Mluvil o tom s Evou: Musím zmizet. Ale dívka cítila odpovědnost za rodiče: Teď s tebou utéct nemohu. Komunisté znárodnili náš podnik, otec to těžko prožívá a vážně onemocněl. Můj odchod by ho zabil! Musíš sám, já to zkusím později...
V polovině listopadu uprchl Hlásný do západního Německa. Chtěl co nejdřív z Evropy pryč. Potřeboval někde zakotvit, aby tam mohl pozvat Evu. Nejrychleji dávala víza Austrálie – ovšem pod podmínkou, že tam každý nový přistěhovalec bude dva roky manuálně pracovat.
Hlásný podmínku přijal. Nastoupil jako dělník v ocelárnách na výrobě kotlů. Byla to dřina. Brzy pocítil stará zranění a musel do nemocnice. Tam mu lékaři definitivně odstranili následky hnisání, ale pochroumané levé předloktí spravit nedokázali. Primář mu zakázal fyzickou námahu. Našel si tedy místo laboranta a později účetního na farmě.
Rukojmí Státní bezpečnosti
Na jaře 1952 se Hlásný přestěhoval do USA. Přátelé mu našli skvělé místo – učitele v armádní jazykové škole v kalifornské Monterey za čtyři tisíce dolarů ročně. Mezitím Marholdová promovala na vysoké škole a vrátila se na Slovensko. Učila matematiku na gymnáziu a na průmyslovce v Tisovci a potom na průmyslovce ve Zvolenu.
Oba zamilovaní si léta psali. Dívka se marně snažila získat vystěhovalecký pas. Na podzim 1956 ji měli tajně převézt za 1200 dolarů, které Hlásný zaplatil, lodníci z Československé plavby labsko-oderské do Hamburku. Jenže jejich činnost prozradili Karel Zbytek z československé sekce MI 6 a také britský zpravodajec George Blake, zverbovaný za korejské války Sověty. Všichni podezřelí lodníci putovali za mříže. StB kvůli tomu profesorku nezakrytě sledovala.
| ČESKOSLOVENSKO VE ZVLÁŠTNÍCH SLUŽBÁCH |
|
Česká televize vysílá na ČT 2 seriál Československo ve zvláštních službách. iDNES připravil ve spolupráci s autorem seriálu Karlem Pacnerem speciální přílohu o tomto projektu. Čtrvtý díl stejnojmenné knihy o československých výzvědných službách vychází v létě. |
V říjnu dostal Hlásný americké občanství. Požádal proto o pomoc ministerstvo zahraničí a kongresmana Charlese M. Teagueho. Ani tahle intervence Evu nevysvobodila.
Estebáci přijeli za dívkou znovu: Mohli bychom vás pustit za panem Hlásným, pokud by on s námi spolupracoval. To musím Karlovi sdělit. Jenže jak, když naše dopisy čtou? Nakonec našla východisko.
Na jaře 1958 přijeli ke známým do Zvolena příbuzní z Ameriky, ze státu New Jersey. Marholdová jim vysvětlila situaci, oni ji politovali a slíbili, že jí pomohou. Dívka ručně vyšila srdíčko, vycpala dřevitou vlnou a schovala do něho zmuchlaný dopis.
Američané vzali srdíčko s sebou a poslali ho Hlásnému: Uvnitř máte zprávu. Eva popisovala obtíže, které ji dělají estebáci, vysvětlila, proč nemohla použít tajnou cestu lodí, a zmínila se o úvahách StB na jeho získání.
Po poradě se senátorem Teaguem zašel Hlásný do úřadovny FBI. Americká kontrašpionáž souhlasila: Ano, můžete pracoval jako dvojitý agent. Samozřejmě pod naší kontrolou.
Snoubenka za informace
Zverbovat instruktora montereyské jazykové školy dostal za úkol šestatřicetiletý major Miroslav Nacvalač-Kubeš. Právě se chystal k odjezdu na rezidenturu při diplomatické misi u OSN. Čtyři měsíce po zabydlení v New Yorku, 3. listopadu 1958, přijel Nacvalač do Kalifornie. Navštívil Hlásného v jeho malém pronajatém domku na okraji Monterey. Poblíž napsal John Steinbeck slavný román Sladký čtvrtek.
Mám vám vyřídit pozdravy od Evy – oznámil úvodem neznámý muž, který se představil jako československý pracovník OSN. „Okamžitě jsem věděl, že je to kontakt, o kterém psala Eva,“ prohlásil později Hlásný. Bez obvyklého dlouhého vzájemného oťukávání a přípravy nabídl Nacvalač hostiteli špionážní spolupráci.
Jakmile se osvědčíte, dáme souhlas slečně Marholdové k vystěhování. Potřebuji jména všech učitelů vašeho oddělení – vypočítával vyzvědač. – Jména lidí zaměstnaných ve škole, dále studentů, jejich funkce a osobní charakteristiky, vaše učebnice.
Hlásný byl horkokrevný: Nic vám nedám! To Nacvalače rozzlobilo. Uklidněte se, nebo vytáhnu pistoli a jako špiona vás zastřelím! – odpověděl mu Hlásný. A potom už nikdy svou přítelkyni neuvidíte – odsekl Nacvalač a odešel.
Večer se vyzvědač s diplomatickým pasem vrátil a pokusil se znovu vyjednávat. Zřejmě si uvědomil, že by ho za krach verbovky centrála nepochválila. Také Hlásný už vychladl. Budu špiona zásobovat nezávadnými písemnosti. FBI mně poradí.
Teď mu dal knihu Military Tactics of Czech Armed Forces – o československé vojenské taktice, kterou sám napsal a která nebyla tajná. Rovněž řadu dalších informací, které Nacvalač požadoval, nikdo neutajoval a on si je mohl najít v knihovnách – kdyby to věděl.
Major Nacvalač hlásil do Prahy, že Hlásného získal. Centrála přidělila novému agentu krycí jméno Holan. A učitel Hlásný uvědomil FBI o svém kontaktu.
„Bez státní příslušnosti…“
Příště se setkali 11. ledna 1959 v Los Angeles. Učitel mu přinesl seznam lidí z jazykové školy, který připravila FBI. Navíc s jejich údajnými charakteristikami – každou rozvědku zajímalo, kdo má jaké slabiny, například trpí na děvčata či na alkohol, má dluhy, nemocné děti, je levicově zaměřený...
„Tím si mne vyzkoušel,“ řekl později Hlásný. Na této schůzce si začali říkat křestními jmény. Nacvalač se představil jako Emil a říkal, jak obdivuje svého jmenovce Zátopka. Jako odměnu za práci dostal agent Holan od svého řídícího důstojníka šest set dolarů.
Hlásný všechny odměny poctivě odevzdával pracovníkům FBI. Na tehdejší dobu to byly honoráře značně vysoké. Například dvě stě dolarů platili Kaliforňané nájemné za slušný třípokojový byt, za patnáct set si koupili dobré ojeté auto, za dvojnásobnou sumu vůz nový.
Dne 28. května přijel Nacvalač do Monterey. Učitel mu předal další tajné materiály a připomněl slib, že za ním pustí jeho snoubenku. Dokud Eva nepřijede, nebudu s vámi spolupracovat! Nacvalač byl spokojen: Ano, zařídím to. A vytáhl čtyři sta dolarů.
Po návratu do New Yorku začal major naléhat na pražskou centrálu: Musíte pustit Marholdovou! Dokud nepřijede do Ameriky, nechce s námi Holan nic mít! Už v lednu 1959 žádala profesorka Marholdová o vystěhovalecký pas – neúspěšně. Teď za ní přišli estebáci sami: Požádejte si znovu o pas, my vám vyhovíme.
V červenci povolení k vystěhování dostala. Na dokumentu s lítostí a dojetím četla: „Bez státní příslušnosti, přechodně se zdržující v Československu. Může překročit československé hranice jednou.“
Hlásný jí zařídil za pomoci kongresmana Teague povolení k pobytu a americkému konzulátu v Mnichově poslal peníze na její letenku. Z Kremnice do Prahy vyprovázela Evu maminka. Tatínek, jehož byla miláčkem, byl už příliš nemocen.
Na pražském hlavním nádraží nasedla žena bez státního občanství do rychlíku směr Mnichov. „Když jsme u Chebu překročili hranice spadl mi kámen ze srdce,“ napsala později. „V Mnichově na nádraží na mne čekala úřednice amerického konzulátu. Zařídila mi ubytování a příští den jsem dostala vstupní a přistěhovalecké vízum do USA. Na letišti v San Francisku na mne čekal Karel Hlásný s kyticí rudých růží.“
V USA přistála slečna Marholdová 15. srpna 1959. O týden později se stala paní Hlásnou. Patnáct let od seznámení, po jedenácti letech čekání.
Stále pod kontrolou FBI
Ovšem tenhle případ nebyl v historii československé špionáže jediný, kdy se Praha snažila vyměnit člověka za informace. V archívu rozvědky jsou útržkovité zprávy o několika dalších případech, kdy manžel-exulant sloužil anebo měl komunistické rozvědce za příslib, že jeho ženu žijící v Československu za ním pustí – závěry tam však chybí.
A pak jsou náznaky snah získat za agenty další lidi, jejichž rodinní příslušníci zůstali doma, a to výměnou za návštěvy, případně i za jejich propuštění na Západ – opět bez podrobností. Zdá se, že tyhle plány, od kterých si zpravodajci mnoho slibovali a kterým věnovali obrovské úsilí, jim nakonec vůbec nevycházely anebo pouze výjimečně.
Paní Eva však neměla o pozadí svého odjezdu ani tušení. Hlásný své manželce oznámil, že vystěhovalecký pas dostala na nátlak americké vlády. Dokud hrál velkou hru, musel u ní zůstat.
V letech 1959 - 1961 se Nacvalač dál scházel s Hlásným v Kalifornii. Přitom ho zajišťovali dva kolegové Zdeněk Vrána a Evžen Zápotocký. Létali na západní pobřeží, třebaže tam podle amerických předpisů vůbec nesměli – byla to reciprocita za omezení pohybu amerických diplomatů v Československu. FBI je přitom bedlivě sledovala a fotografovala.
Vedení rozvědky a ministr Barák byli s prací Nacvalače náramně spokojeni. Konečně jsme se dostali do hnízda, kde školí agenty proti nám! A Nacvalačovi udělil ministr vnitra 11. března 1959 pochvalu „za akci v USA“.
Konec vyzvědače Emila
Nacvalač se začal bát o svůj osud. Pozice všemocného ministra vnitra Baráka, na jehož přízeň dosud sázel, se začala houpat. Začátkem července zavolal neznámý mužský hlas, který hovořil anglicky se slovanským přízvukem, do newyorské úřadovny FBI: Máte možnost získat služby schopného československého diplomata z OSN. Nelíbí se mu systém doma a má zájem promluvit si o možnosti defekce a odchodu do Spojených států. Když se příslušník FBI zeptal, o koho se jedná, hlas odpověděl: Je to Miroslav Nacvalač.
Neznámý navrhl schůzku v úterý 13. června v poledne v restauraci Gripsholm v New Yorku, na 57. ulici poblíž Wall Streetu. Šéf newyorské filiálky FBI Harvey G. Foster s návrhem souhlasil. Vybral k tomu dva muže.
Když dva agenti FBI vstoupili do místnosti, Nacvalač tam už seděl s neznámým mužem. Později se ukázalo, že to byl ekonom ze státu Connecticut, jehož pozval na oběd – aby si zajistil nezávislého svědka své schůzky. Tajní policisté požádali neznámého, aby odešel, že potřebují s jeho společníkem něco dojednat.
Když se všichni usadili, Nacvalač mluvil o všem možném, jeho řeč postrádala smysl, ale svou předchozí telefonickou nabídku neopakoval. Dvě hodiny pustě plácal. A protože se československý zpravodajec nijak nevyslovil, Američané mu spolupráci a ochranu nenabídli.
Po návratu do úřadu Nacvalač hrdě oznámil Praze šifrovaným telegramem: FBI se mě pokusila zverbovat, ale já jsem odmítl. Tím samozřejmě posílil svoji pozici doma. Proti této akci americké policie protestovala československá mise při OSN, stejně jako zastupitelství ostatních států Varšavské smlouvy.
Americké ministerstvo zahraničí odpovědělo prohlášením, podle něhož je pan Nacvalač vyzvědač a v Kalifornii řídil svého agenta. Obviněný však tvrdil novinářům, že na západním pobřeží nikdy nebyl. A tak FBI, která všechny schůzky důkladně zdokumentovala, uvolnila pro tisk jeho fotografii. Stojí tam s Hlásným před restaurací Kreis na rohu ulic Geary a Powell v San Francisku.
Snímek otiskly 21. června 1961 všechny americké noviny. „Pan Hlásný odvedl vynikající práci a udělal své zemi dobrou službu, třebaže byl pod velkým tlakem,“ ocenil jeho činnost náměstek ředitele FBI C. D. DeLoach. Nacvalač, který si říkal Emil, musel opustit 23. června 1961 jako nežádoucí osoba USA.
Místo na hřbitově
Karel Hlásný dál pracoval v montereyské škole. V říjnu 1961 se jeho manželce narodil druhý syn Tomáš. Když děti trochu vyrostly, začala učit na jazykové škole i jejich matka. S přibývajícími lety se u Hlásného projevovaly následky válečného utrpení. Koncem roku 1981 dostal těžký infarkt. Když se z něho zotavil, řekl ženě: Dlouho už tady nebudu. Musím jít na hřbitov, abych si tam vybral místo.
Karel Hlásný zemřel v Monterey 20. listopadu 1982, necelý měsíc po svých jednasedmdesátinách. Pohřeb měl v místním katolickém kostele San Carlos – tam, kde měl svatbu a kam chodil každou neděli s rodinou na mši. Paní Hlásná dál žije v domku na pokraji Monterey, který si pořídila s manželem. Občas ji navštěvují synové Petr a Tomáš s rodinami – ovšem to už jsou dokonalí Američané.
