Představte si, že jste žena a žijete ve společnosti, kde je neplodnost strašlivou pohanou. Pokračování rodové linie je zde pokládáno za nejdůležitější ze všeho. Máte domov a manžela, ale trápíte se, protože až zemřete, vaše jméno upadne v zapomnění.
Potomek je to nejdůležitější
A právě Afričanky, které nemohou počít, mohou uzavřít sňatek s jinou ženu. S dívkou, která je svobodná a schopná přivést na svět dítě. Jde o kontrakt čistě mezi dvěma ženami, kdo je otec, je vedlejší.
Je to praktické, míní antropolog
Podle antropologa Davida Maillu jde o praktický způsob řešení sociálního problému. "Je-li tu stará žena, která nemá žádné děti, existuje alternativa pokračování rodu prostřednictvím adopce jiné ženy," vysvětluje. "Je to, abych použil slovníku západního světa - adoptovaná manželka."
Manželkou dvacet let
Syombue Ndwaleové, příslušnici keňského kmene Akamba, bylo necelých dvacet, když Ndwale Mutisová začala dojednávat jejich sňatek. Obě ženy žily v téže vesnici na východě země.
Syombue byla neprovdaná a měla čtyři syny. Obě rodiny si plácly až po pěti letech dohadování. Za slib věna se ale Syombua nakonec nastěhovala k Ndwale, jenž byla starší než její rodiče, a k jejímu manželovi.
O čtrnáct let později sedí nyní osmdesátiletá bosá Ndwale před domem pod avokádem obsypaným stromem. Její purpurové šaty jsou uprášené a rozedrané, tvář má zbrázděnou vráskami, vyrytými léty na slunci.
Důvod, proč si vzala Syombuu, je podle ní jasný. "Až umřu, ráda bych, aby po mně zůstalo jméno, aby moje jméno a jméno rodiny žilo dál," říká a odhání od svých nohou hejno hlučných žlutých kuřat.
"Uzavřela jsem s ní sňatek, aby nás podporovala. Stará se o mne, když jsem nemocná, pomáhá mi, když nemohu pracovat, obdělává půdu na farmě, abychom měli z čeho žít." Syombuiny děti přitom Ndwale oslovují "inya" - "matko" - a oficiálně mají její jméno.
Zdá se, že na Syombuu zbyl rub této mince. Teď je jí devětatřicet a dosud neviděla ani haléř z věna. Dvojice stařečků by totiž musela prodat půdu, aby mohli koupit padesát koz a dvě krávy, které slíbili jejím rodičům.
Péče o starce je na iweto
Ndwalin muž Mutiso Nzou je starý a křehký - Ndwale tvrdí, že mu je sto třicet let. Z malé hliněné chýše ho musejí vynášet. A je to Syombua, kdo ho vláčí, otírá mu obličej, balí ho do přikrývek a usazuje venku.
"Co zmůže osmdesátiletá stařena?" říká, smířena s osudem, který si sama nevybrala. "Nemůže obdělávat půdu, nemůže sbírat dřevo na otop, nosit vodu."
A dodává: "Být iweto není lehké, člověk nemá nikde oporu. Moji vlastní rodiče jsou příliš staří. Mohli alespoň dostat věno."
Její slova potvrzuje i skupinka žen iweto, které se na malém prostranství opodál scházejí, aby si zatančily, zazpívaly a podělily se o zkušenosti ze života plného odříkání.
"Lituji, že jsem se narodila a stala se iweto," vzlyká šedovlasá sedmašedesátiletá Mbula Kaiondu Seseová. "Byla jsem nevzdělaná a moji rodiče mě zklamali, když mě provdali jako iweto. Není snad větší bídy."
Munuve Mutisyová je dobrovolnice projektu na podporu žen iweto ve venkovské oblasti v okolí Machakosu. To leží asi osmdesát kilometrů od Nairobi, stejně jako vesnice Kyanzasu. Je to kopcovitý kraj s prašnými silnicemi, kde si lidé vydělávají na živobytí výrobou lan, sběrem dřeva na otop a sbíráním kamení. To se používá jako stavební materiál.
Jen v Kyanzasu, vesnici o pouhé tisícovce čtverečních metrů, je podle ní více než dvacítka iweto, jenž bojují o uznání komunity.
"Ty ženy mají ekonomické a sociální problémy," říká Munuve a dodává, že bída regionu situaci ještě zhoršuje. "Komunita je odmítla, lidé se jim vysmívají. Jejich dětem říkají, že jejich matky jsou iweto prostitutky."
Statistika neexistuje
O tom, kolik je takových žen po celé Africe, neexistují žádné statistické údaje. Podle některých místních totiž není třeba zachycovat něco, co je pevnou součástí tradice.
