Údaje o milionech vypálených projektilů v jednotlivých úsecích fronty nejsou přeháněním.
Od konce první světové války, který si v dějepise spojujeme s datem 11. listopadu 1918, uplynulo už 106 let. V některých částech Francie je ovšem tato minulost ze vzpomínek našich prapradědečků až nečekaně živá.
Ani první světová válka ještě neskončila v těch regionech, které jsou na mapách Sécurité Civile, Odboru veřejné bezpečnosti, vyznačené barevně odlišenými zónami. Zelené, žluté a červené ostrovy v ní vykreslují místa, kterými tenkrát probíhala fronta v podobě nekonečných linií zákopů, polních opevnění, zátarasů, ostnatých drátů a minových polí. A především oblastí plošného dělostřeleckého bombardování, jež přeoralo zdejší krajinu a proměnilo ji k nepoznání.
Baráž artilerie byla tak důkladná, že vymazala celé vesnice, města, mosty, silnice, železnice, lesy. Vytvořila nefalšovaný obraz zkázy, kde se nic jiného než nekonečná pole kráterů nenacházelo. Země šedivá, spálená a bez života, skoro jako na povrchu Měsíce. Ta místa tu zůstala víceméně netknutá dodnes, jako nechtěná připomínka minulosti. Protože jsou pořád ještě plná smrtících nástrah, které stále mohou zabíjet. A často i zabíjí.
Krajina u Verdunu je pozoruhodná, a k procházkám svými houpavými kopečky a tůňkami přímo svádí.
Jen pro představu, během desetiměsíční ofenzivy v roce 1916 u města-pevnosti Verdunu bylo vypáleno na 60 milionů dělostřeleckých projektilů nejrůznějších ráží. Z nichž až čtvrtina po dopadu nevybuchla a stále čeká, pohřbená v zemi, na svou příležitost k explozi.
Verdun, z něhož se při zoufalých útocích a neméně zoufalé obraně stal obrovský mlýnek na lidské maso – padlo tu na 300 000 vojáků – je nicméně jen tím nejkřiklavějším případem. Nikoliv však jediným. Situace, co do počtů obětí i vypálených střel, byla podobná podél celé frontové linie, jež vedla severozápadem Francie. Během čtyřleté války bylo takto nenávratně zničeno asi sedm procent francouzského území.
Zasaženo destrukcí bylo více než čtyři tisíce obcí ve třinácti departementech, od Nord na pobřeží až po Bas-Rhin na hranicích se Švýcarskem.
Trojbarevná cesta k nápravě
Když válka skončila, bylo třeba na to reagovat. Pověřeno nápravou bylo nově založené Ministerstvo pro osvobozená území. To primárně usilovalo o vyčištění rozsáhlých válečných oblastí od lidských těl a nevybuchlé munice. Podíleli se na tom němečtí váleční zajatci, dělníci přivolaní až z Číny, zahraniční specialisté a dobrovolníci z celého světa.
Mapa zobrazující zelené, žluté a červené zóny k roku 1921. O sto let později se rozloha červených snížila desetkrát, ale v krajině stále přetrvávají.
Ani při nejlepší vůli ale nebylo možné zachránit všechno. Proto také byly do map zakresleny barevné zóny, udávající současně prioritu nápravy a nebezpečnost různých lokalit.
Zones vertes, vyznačené zeleně, charakterizovala území, jež utrpěla minimální škodu. Frontové linie jimi vedly, ale boje na nich probíhaly s menší intenzitou. Poté, co zde byly sesbírány lidské ostatky, železný šrot a nevybuchlá munice, mohly se pozemky navrátit původním majitelům a být obdělávány, s určitými výjimkami, dosavadním způsobem. Stále na nich nebyla povolena například hluboká orba, která by mohla odkrýt nástrahy nevybuchlé munice skryté pod zemí.
Žluté zóny, zones jaunes, byly poškozeny velmi těžce, ovšem s lokalizovaným účinkem. Hypotetickým příkladem může být kopec nad francouzskou vesnicí, který sloužil za války jako velitelské stanoviště. Kopec sám byl přeorán krátery k nepoznání, koncentrace nevybuchlé munice na něm byla opravdu markantní. Ale zbytek katastru už tak zdevastován nebyl. A ve spolupráci s pyrotechniky bylo alespoň teoreticky možné připravit místo na návrat obyvatel.
To je vše, co zůstalo z kostela v Craonne a celé vesnice. Celá oblast se po válce stala červenou zónou.
Dobový náčrtek zachycuje frontovou linii před druhou bitvou na Marně. Většina z uvedených vesnic tehdy z mapy definitivně zmizela.
Omezení všedního života ve žlutých zónách byla výrazná. Lidé se nesměli pohybovat mimo přesně vyznačené cesty, každé stavební nebo rekonstrukční práci tu musel předcházet důsledný průzkum. Problém tu byl i s čistotou vodních zdrojů.
Ještě v roce 2012 byla v 544 obcích, které ležely v blízkosti žlutých zón, zakázána konzumace vody z místních studen. Kvůli vysokému obsahu perchlorátu. Tato chemická látka se totiž používala k výrobě munice, a dodnes z kontaminované půdy prosakuje do podzemní vody.
Zákopová linie nedaleko Longuevalu na Sommě. Podobně po válce vypadalo sedm procent území Francie.
Zatímco zelené zóny se daly napravit relativně snadno, proto měly prioritu záchrany, a do žlutých se s vynaložením nemalé energie mohl život navrátit, nad Zones rouges, červenými zónami, zlomili hůl.
Ministerstvo pro osvobozená území tyto oblasti, jež obvykle ležely nejblíže k bývalým frontovým liniím, mělo za zcela zničené. Vypovídá o tom i jejich popis z roku 1919: „Kompletně zdevastované. Škody na zástavbě činí 100 %. Škody na zemědělské půdě 100 %. Nemožné vyčistit. Lidský život tu není možný.“
V červených zónách válka zůstala
Zones rouges byly v terénu oploceny a vstup civilních osob do nich byl přísně zakázán. Výstražným cedulím s nápisem Danger de Mort, smrtelné nebezpečí, doprovázeným ještě obrázkem šklebící se lebky se zkříženými hnáty, spolehlivě porozuměl každý.
Tyto oblasti jsou plné nevybuchlých nábojů, včetně mnoha plynových granátů a rezavějící munice. Půda na nich byla silně znečištěna olovem, rtutí, chlórem, kyselinami. A rozkládajícími se lidskými či zvířecími pozůstatky.
Pro dokreslení, jeden kilogram hlíny z povrchu někdejšího bojiště u Woëvre v průměru nese 175,9 miligramů arzenu. Tak jedovaté nebývají ani odkaliště u starých rudných dolů. A za jedinou hodinu procházky u Verdunu zvýšíte koncentraci olova ve své krvi tak, jako kdybyste se půl roku procházeli kolem výfuků kolony automobilů na magistrále.
V roce 1919 červené zóny pokrývaly přibližně plochu 1 800 kilometrů čtverečních. Z bezpečnostních a hygienických důvodů bylo v těchto oblastech zakázáno jak bydlení, tak zemědělské či lesnické hospodaření. Francouzská vláda nicméně, nejčastěji právě kvůli tlaku zemědělců a lesníků, musela přistoupit k částečné úpravě i těchto území. Do roku 1927 se tak červené zóny umenšily o 70 % své rozlohy, na 490 kilometrů čtverečních. Posloužit mohly alespoň jako ohraničené pastviny.
Dnes se rozloha nepřístupných Zones rogues počítá na přibližně 100 kilometrů čtverečních. Ale nezdá se, že už by se jejich výměra mohla dál zmenšit. Francouzský Odbor veřejné bezpečnosti, který je pověřen jejich odstraňováním, odhaduje, že při současném tempu by to k jejich úplné nápravě mohlo trvat až 700 let.
Z pevnosti Douaumont nezbylo nic. Jen zvlněná krajina posetá krátery připomíná události, které se tu před více než sto lety odehrály.
Znehodnocení těch rozsáhlých ploch je zkrátka přílišné. A nejde jen o samotnou nevybuchlou munici, kterou tu ještě dnes „sklízí“ v úhrnu 900 tun ročně. Na každém hektaru půdy tu do patnácti centimetrů pod povrchem leží v průměru okolo tří stovek nevybuchlých dělostřeleckých granátů. Často ale až sedm stovek. A každý přibližně dvacátý je plynový. S yperitem, fosgenem, chlorem.
Nevybuchlou munici je sice teoreticky možné s maximálním nasazením a vynaložením zdrojů vyzvednout a zneškodnit, ale chemicky kontaminovaná půda se bude podle odhadů odborníků vzpamatovávat až 10 000 let.
Trhaviny a jedy, které zabíjely před více než sto lety, tu v destrukci a zabíjení pokračují. Dál otravují půdu, vodu, hubí veškerý život.
Kvůli nim se na povrchu utvořila krajina, která jinde nemá obdoby. Zvlněný horizont, nápadný prohlubněmi bývalých kráterů, dodnes nese jen málo vegetace. Traviny tu utváří řídké chomáče a nízké stromy tu rostou zvláštně pokroucené.
Vypadá to tu jako ve zdivočelém parku anebo na starém golfovém hřišti, které někdo přestal udržovat. Působí to fantasticky, přitažlivě. Ve skutečnosti je to ale proto, že rostliny vzchází na otrávené půdě.
Ta místa už na pohled svádí k procházkám, ale je víc než rozumné se jim vyhnout. Stačí jeden špatný krok, a vaše jméno by se přidalo k dlouhému seznamu těch, kteří za vstup do Zones rogues zaplatili životem.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
