Čeština patří mezi složitější jazyky. Může za to ohýbání jazyka pomocí časování, skloňování, předpon i přípon.
Český jazyk je starý přibližně tisíc let. Celosvětově patří mezi složitější, slovem i písmem. Může za to jeho „flexe“, což je odborný termín představující ohýbání jazyka pomocí časování, skloňování, předpon i přípon.
Výběr chyb:Redakce 5plus2 a PhDr. Markéta Pravdová, Ph. D., MBA, a PhDr. Ivana Svobodová, Ústav pro jazyk český AV ČR, oddělení jazykové kultury. |
Je to originální a bohatá řeč, o které například Jan Werich prohlásil: „Čeština je krásná řeč. Ona má obrovskou plejádu slov pro obyčejné věci. Třeba kulaťoučké jablíčko. To neřeknete jinou řečí. Angličan musí říct ‚a little round apple‘ (malé kulaté jablko). Tomu přece chybí barva i vůně.“
Když už je řeč o angličtině, ta obsahuje podle nejnižších odhadů kolem 171 tisíc slov (jiný výklad říká až jeden milion slov, tam jsou zahrnuta i slova všelijak odvozená, přejatá a složená). Současná němčina podle stejného odhadu pak 135 tisíc slov, francouzština například asi 100 tisíc, španělština 93 tisíc.
Shakespeare by češtině mohl závidět nádherný humor a hudebnost.
Martin Hilský
Čeština pak obsahuje minimálně 250 tisíc slov. „Shakespeare by mohl češtině závidět nádherný humor a hudebnost,“ prohlásil profesor Martin Hilský, asi největší český odborník na díla Shakespeara. Franz Kafka zase o češtině řekl: „Němčina je mi mateřštinou, ale čeština je mému srdci bližší.“
KVÍZ: Otestujte si znalosti a zjistěte, zda byste zvládli základní školu |
Nesnáze a nástrahy rodného jazyka se Češi učí od kolébky, v čem však nejvíc chybují? Ústav pro jazyk český (ÚJČ) Akademie věd ČR a další jazykovědci zaznamenali nejčastější jazykové chyby Čechů.
Spontánní versus spontální
Toto je chyba, u které ani jazykovědci nevědí, jak asi mohla vzniknout.
Výraz „spontánní“ se užívá ve významu samovolný, živelný, neuvědomělý apod. Vždy je správně jen varianta s „nn“. Kde se vzala nesprávná varianta s písmenem „l“, se neví, nejspíš při vyslovování, které nutí Čechy k vyřčení jako „spontální“ – to je však špatně.
KVÍZ: Hokna, fedry, čurina... Jak rozumíte brněnskému hantecu? |
České slovo „spontánnost“ je nejspíš odvozeno ze slova „spontaneita“, v angličtině se užívá výraz „spontaneity“, v němčině nacházíme „die Spontaneität“.
Abychom versus aby jsme
Začátečnická chyba
Velmi častá chyba. Správný tvar „abychom“ je třeba si zapamatovat. Pokud se zaměříme na podmiňovací způsob, správně bychom měli říkat: my bychom šli, kdybychom šli, abychom šli nebo také vy byste šli, kdybyste šli, abyste šli.
KVÍZ: Co tím Češi chtěli říct? Rozklíčujte oblíbená lidová moudra |
Následuje-li zvratné „se“ nebo „si“, platí: učil by ses, koupil by sis.
Tvary „koupil by jsi si“, a „učil by jsi se“, „učili bysme se“ a „učili by jste se“ jsou nespisovné.
Hold versus holt
Záměna T s D je jednou z nejčastějších chyb na sociálních sítích.
Slovo „hold“ znamená pocta. Příklad: „Vzdal hold našim sportovcům.“
Na druhé straně slovo „holt“ znamená prosté konstatování. Příklad: „Holt je to tak.“
Vyjmenovaná slova být, či bít?
Bít, anebo být?
Slovo „bít“ vyjadřuje, že někdo nebo něco mlátí, bouchá, dává údery, píšeme ho s měkkým „i“. „Bít“ ani jeho odvozeniny nepatří mezi vyjmenovaná slova.
Naopak slovo „být“ do vyjmenovaných slov patří, píšeme ho tedy s tvrdým „y“ a znamená existovat, někde se nacházet. Když tedy někde jsme, pobýváme tam, někde se nacházíme, jedná se o sloveso „být“.
„Při psaní sloves odvozených od výrazů být a bít se lze opřít o přítomné tvary: dobije mobil – dobít mobil, dobude/dobyde město – dobýt město, nabije pušku – nabít pušku, nabude dojem – nabýt dojem, ale přijel nabitý (= plný) dojmy,“ radí odborníci z ÚJČ.
Standardní versus standartní
Další ze častých záměn
Když je něco obvyklé, či vyjadřuje ustálenou míru, používá se výraz „standardní“. Příklad: „V obchodě prodávají kávu Standard“.
Jak jste na tom s pravopisem? Vyplňte si Svěrákův diktát na iDNES.cz |
S písmenem „d“ se píší i výrazy odvozené, třeba „nadstandard“. Jediné podobné slovo, ale se zcela jiným významem, je „standarta“ což je výraz pro vyztuženou vlajku, obvykle se používá pro vlajku prezidenta republiky. Příklad: „Na Hradě zavlála standarta.“
Novákovi, nebo Novákovy?
Měkké a tvrdé i/y se učí už na prvním stupni základní školy.
Měkké „i“ se píše v případech jako např. Novákovi odešli, Novákovi sourozenci, sourozenci Novákovi, Jan a Petr Novákovi, David a Jitka Novákovi. Můžeme si na ně ukázat: „ti Novákovi“, „ti David a Jitka Novákovi“ apod.
Zpátky do lavic: Bylo třeba nakrmit soby, nebo sobi? |
Tvrdé „y“ pak píšeme např. děti Novákovy, Novákovy děti, Věra a Hana Novákovy, pro Davida a Jitku Novákovy. V těchto případech si můžeme opět pomoci zájmenem „ten“: ty (děti) Novákovy, pro ty (Davida a Jitku) Novákovy.
10kg versus 10 kg
Kdy psát mezeru mezi číslovkou a jednotkou?
Pokud se bavíme o údajích v základním tvaru, ty se vždy oddělují mezerou. Příklad: „Koupil jsem si 10 kg brambor.“
Pokud však ve větě používáme přídavná jména a chceme říci, že jsme koupili pětikilového kapra s třicetiprocentní slevou, můžeme to napsat i zkráceně, mezera se však nedává: „Koupili jsme 5kg kapra s 30% slevou.“
Velká písmena
Psaní velkých a malých písmen je stálým oříškem.
Mezi nejčastější chyby v pravopise Čechů patří velká a malá písmena. I zde je třeba pravidla znát a mít je zažitá. Často se chybuje v následujících případech.
Mezi vlastní jména mj. patří výrazy jako Jihlavsko, Posázaví. U víceslovných názvů píšeme velké písmeno většinou jen u prvního výrazu: Evropská unie, Spojené státy americké.
Náměstí Míru, nebo míru? Měkké i? Pravopis, který věčně trýzní Čechy |
Velká písmena u všech výrazů píšeme v názvech obcí a jejich částí: Hradec Králové, Slezské Předměstí.
Názvy funkcí a pracovních pozic rovněž s malým písmenem: prezident, generální ředitel, uklízečka, šéfredaktor, předseda Senátu ČR.
Předložka s/z
Předpony S a Z dělají problém i v dospělém věku.
Předložku „z“ píšeme ve 2. pádě (koho, čeho) „z domu“, „z okapu“. Předložku „s“ vždy v 7. pádě (s kým, čím) „s bratrem“, „s otcem“.
Zpátky do lavic: Kam až sahají vaše znalosti pravopisu? Zkuste si test |
Ve spojení „kdo s koho“ a „být s to“ jde o užití předložky „s“ se 4. pádem (koho, co). Psaní „s sebou“ se používá ve spojení vzít (brát, přinést) s sebou. Prosté „sebou“ ve spojení mrskat, hýbat, škubat sebou.
