„Bývalý prezident F. W. de Klerk zemřel pokojně ve svém domě v Fresnaye (předměstí Kapského města) brzy ráno po boji s rakovinou,“ uvedl mluvčí. Podle stanice BBC lékaři exprezidentovi diagnostikovali tento rok rakovinový nádor pohrudnice neboli mezoteliom.
Prezident Cyril Ramaphosa v kondolenci vyzdvihl klíčovou roli, kterou de Klerk podle něj sehrál v přechodu země k demokracii. „Učinil odvážné rozhodnutí zrušit zákaz politických stran, propustit politické vězně a zahájit jednání s osvobozeneckým hnutím uprostřed silného opačného tlaku,“ uvedl Ramphosa.
„Nechť F.W. de Klerk odpočívá v pokoji a povstane ve slávě,“ uvedl jihoafrický arcibiskup Desmond Tutu, který proslul bojem proti apartheidu a mnozí Jihoafričané jej považují za morální autoritu země.
De Klerk vládl v JAR v letech 1989 až 1994. Již při svém nástupu do funkce, ve které vystřídal Pietera Willema Bothu, slíbil odstranit diskriminační zákony vůči černošské většině v zemi a postupně svůj závazek plnil. Pro historické změny zvolil cestu usmíření: „Otevřel jsem dveře, aby je už nebylo nutné vyrážet násilím,“ řekl.
Legalizoval Africký národní kongres (ANC) a další strany, v únoru 1990 byl Mandela po 27 letech propuštěn z vězení, do země se začali vracet političtí uprchlíci a v září 1990 přistoupil de Klerk na do té doby doslova vlastizrádnou zásadu „jeden občan - jeden hlas“. V červnu 1991 ohlásil oficiální konec segregačního režimu apartheidu, který byl zaveden v roce 1948.
Jednání mezi de Klerkem a Mandelou, o kterých bylo známo, že se příliš v lásce neměli, o dalším uspořádání země dospěla přes různé peripetie k prvním multirasovým volbám v dubnu 1994. Dosti tvrdý pragmatik de Klerk se ale již v dubnu 1993 vůbec jako první běloch omluvil za apartheid, když prohlásil, že lituje ztráty svobody a důstojnosti, uvalené na černé Jihoafričany. Po volbách, ve kterých přesvědčivě zvítězil ANC, převzal Mandela od de Klerka prezidentský úřad. De Klerk pak zastával do června 1996 s Thabem Mbekim úřad viceprezidenta.
Členství v tajné společnosti
De Klerk se narodil v roce 1935 v prominentní bělošské rodině. Jeho otec byl generální tajemník bělošské vládní Národní strany a jeden z tvůrců apartheidu. jeho strýc J. G. Strijdom byl v 50. letech premiérem.
De Klerk vystudoval práva, před zvolením poslancem za Národní stranu provozoval právní kancelář. Od svých dvaačtyřiceti let vystřídal řadu ministerských postů. Byl ministrem sociální péče, sportu, ochrany životního prostředí, dolů a energetiky či vnitra.
Mandela bojoval proti apartheidu. Jeho stranu roky podporoval Sovětský svaz |
Exprezident sám byl členem vlivné, tajné skupiny bělošských Jihoafričanů Broederbond. Skupina stála za ideou apartheidu. Podle listu The New York Times by de Klerk bez jejího souhlasu nemohl dát podnět k rozpuštění systému rasové segregace. I proto jeho role v přechodu k demokracii zůstává i více než 20 let po konci apartheidu velmi sporná.
Postupná přeměna konzervativního politika začala v roce 1982, kdy se od NP odštěpilo konzervativní křídlo. Ve vztahu k černým obyvatelům prý tehdy ještě stále věřil, že „bude možné vytvořit separovanou malou Evropu a černošské národní státy“. Realita ale byla jiná, a proto v roce 1986 společně s kolegy předložil stranickému sjezdu vizi nové Jižní Afriky: konec apartheidu a všech forem rasové diskriminace a rovné volby. S takovým programem vyhrál v roce 1989 volby předsedy strany, údajně s nejmenším možným poměrem hlasů 61:60.
Agentura Reuters podotýká, že i když za své kroky získal De Klerk mezinárodní uznání, v samotné JAR měl řadu kritiků. Černoši mu vyčítali, že silněji nezasáhl proti politickému násilí během turbulentních let před volbami v roce 1994. Mnozí pravicoví bílí Jihoafričané, kteří těžili z politiky rasové segregace, jej považovali za zrádce vlastní rasy.
De Klerk byl dvakrát ženatý, má dva syny a jednu dceru. Jeho první žena Marike byla v roce 2001 zavražděna. V tu dobu byl ženatý již s Elitou Giorgiadisovou, bývalou ženu řeckého rejdaře Tonyho Giorgiadise. Po roce 1997 se věnoval otázkám lidských práv. Byl například čestným předsedou Pražské společnosti pro mezinárodní spolupráci a po boku bývalého českého prezidenta Václava Havla několikrát vystoupil na pražských konferencích Fórum 2000.
