Cílem vědců nebylo dokázat, případně vyvrátit existenci lochnesky, nýbrž zmapovat živočichy a rostliny v jezeře. „Lidé mají rádi tajemství. My jsme za pomoci vědy přidali další kapitolu do příběhu o lochneské záhadě,“ řekl genetik Neil Gemmell, vedoucí vědeckého týmu z univerzity v novozélandském Otagu.
Zvířata za sebou při pohybu ve vodě zanechávají nepatrné stopy DNA - pochází z jejich kůže, peří, šupin a moči, vysvětlil už dříve vědec.
Jeho tým proto odebral 300 vzorků vody na různých místech a v odlišných hloubkách jezera. Vyfiltroval z ní biologický materiál a z něj extrahoval DNA, kterou analyzoval.
Shromážděná data podle Gemmella ukázala, že v jezerních vodách je velké množství DNA úhoře říčního. „Otázka nyní zní, jsou tam gigantičtí úhoři?“ řekl Gemmell. Ze získaných údajů sice podle něj nelze určit velikost, ale množství získaného materiálu zároveň naznačuje, že takovou možnost nelze vyloučit.
Podle Stevea Felthama, který je v Guinnessově knize rekordů veden jako člověk, který nejdéle po nepřetržitou dobu lochnesku „loví“, ale nejsou zjištění novozélandských vědců přesvědčivá. Feltham uvedl, že v jezeře viděl jako dvanáctiletý ploutvonožce a že to vědí i malé děti, že v něm žijí úhoři.
Garry Campbell, jenž vede záznamy o zjeveních lochneské příšery, uvedl, že dostává ročně desítku hlášení o nevysvětlitelném jevu v jezerních vodách.
Výsledky výzkumu uvítal a dodal, že doufá, že vědci se budou životem v jezeře dále zabývat. Turistický ruch podle něj nejnovější vědecké závěry neovlivní. „Z lochneské příšery se stala celosvětová ikona“.
K jezeru Loch Ness vyrazili DNA experti:
