„Za poslední dny se kolem mě roztočil velký mediální kolotoč, na který nejsem zvyklý. Přišlo mi asi dva tisíce děkovných e-mailů. Já nejsem celebrita, která by zasloužila, aby ji někdo glorifikoval. Za to, co jsem udělal v souvislosti s Karlovým mostem, jsem neočekával nějaký humbuk. Je to moje práce, kterou dělám rád, a myslím, že má smysl. Musím ale taky umět přiznat, že ne všechno v mém životě bylo v pořádku, zejména ve vztazích k mým nejbližším.“
Co se stalo?
V roce 1999 jsem procházel vážnou životní krizí, kterou jsem absolutně nezvládl a udělal jsem asi to nejhorší, co v životě udělat jde. Se svojí manželkou jsem se dostal do stavu, kdy jsme se jeden druhému odcizili. Samozřejmě jsem na tom nesl vinu i já a dopadlo to tak, že mě žena začala podvádět. V průběhu toho vztahu, když už jsem věděl, že nejsem v jejím životě sám, jsem se snažil, abychom k sobě zase mohli hledat cestu, ale ona už byla emočně ukotvená jinde a nepodařilo se mi to zvrátit. Když pak mělo dojít k rozvodovému stání, udělal jsem šílenost a rozhodl se, že už bez ní nechci žít. Nevím, kde a jak mě napadla zrůdná myšlenka, že když už nechci být v životě sám naživu, tak bych s ní chtěl být v jednom hrobě. Tak jsem vzal pistoli, že zastřelím ji i sebe.
Opravdu jste to udělal?
Shodou okolností se stalo, že jsem na místě, kde se to nedalo očekávat, potkal ji a jejího milence. Emočně jsem to nezvládl a oba jsem je zastřelil. Sám jsem si prostřelil hlavu. To, že jsem dnes tady naživu, by někdo mohl nazvat shodou náhod. Já říkám, že pánbůh má pro mě ještě nějakou práci, proto mě nechal na světě. Nicméně jsem byl za tento čin oprávněně odsouzen k sedmnácti letům odnětí svobody, z nichž jsem ve vězení strávil jedenáct a půl roku. (Původní verdikt byl výjimečný trest 20 let, po odvolání snížen na 17 - pozn. red.)
Kdy vás propustili?
V únoru 2012. Od té doby žiji v Praze, chvíli jsem byl i ve Velké Británii. Snažím se, aby můj život měl nějaký širší rozměr. Ublížil jsem strašně moc lidem, a nejsou to jen nejbližší rodiny, moje, jejich, ale i všichni moji známí. Jsem přesvědčen, že musím v životě udělat pro společnost víc, než jen žít v rámci zákonů, protože nedokážu nahradit ztrátu, kterou jsem způsobil.
Jak se s vinou vyrovnáváte?
Ono se s tím strašně špatně žije. Trvalo mi mnoho let, než jsem se za pomoci psychologů s něčím podobným dokázal vyrovnat. Ale když už se to stalo, tak jsem se ve vězení snažil co nejlépe připravit na život, který přijde po propuštění. V průběhu výkonu trestu jsem zejména mezi zaměstnanci vězeňské služby poznal výjimečně kvalitní lidi, díky kterým jsem získal vzdělání.
Litujete?
Nevím, jak víc vyjádřit lítost nad tím, co jsem způsobil. I po dvaceti letech přicházejí emocionálně silné okamžiky. Proto bych byl nerad, aby jakási gloriola, která se nade mnou za poslední dny objevila, byla něčím, co neodpovídá realitě. Ano, jsem velký darebák, který v životě spáchal dvojnásobnou vraždu a jsem za ni plně odpovědný.
Soud pojmenoval vraždu popravouSoudnička MF DNES z října 2000 Pro výjimečný, dvacetiletý trest pro třicetiletého podnikatele ze Soběslavi Miloslava Černého za dvě vraždy se v říjnu 2000 rozhodl Krajský soud v Táboře. Žárlivý muž v březnu zákeřně zezadu zastřelil na táborském Pražském sídlišti nelegálně drženou zbraní svou ženu Dagmar a jejího milence. Soud neuvěřil mužově obhajobě, že špatně nesl manželčinu nevěru, byl v depresích, zahleděl se do sebe, přičemž z osudného dne si moc nepamatuje. Předseda senátu Jiří Bernát mu naopak vyčetl, že jednal zjevně úmyslně. Obžalovanému nejvíce přitížilo, že na svoji manželku vystřelil dvakrát. Nejdříve ji poranil do týla, což by při včasném lékařském zákroku zřejmě přežila, ale pak ji zasáhl ještě do spánku. Oběť zemřela druhý den v nemocnici. "Obžalovaný svou ženu fakticky popravil, když po první ráně už ležela na zemi," prohlásil Bernát, který pachatele považuje za společensky velmi nebezpečného muže. Soud mu neuvěřil, že chtěl zabít jen ženu a sebe, neboť jako prvního usmrtil manželčina přítele. "Vždyť se střelil jen do špičky brady a ze zranění byl brzy vyléčen," komentoval Bernát zranění útočníka.  Senát se nepřiklonil ani k tvrzení, že vinu na rozpadu manželství nesla žena, neboť ze zápisu o rozvodovém řízení vyšlo najevo, jak si ji obžalovaný podmaňoval. V době manželské krize ho zajímalo hlavně majetkové vypořádání. "Černý se k rozvodovému řízení nedostavil a omlouval to tím, že se nachází v hluboké depresi. Nicméně odpoledne odešel na střelnici, kde trénoval střelbu. Jeho počínání svědčilo o tom, že se chladnokrevně připravuje na vraždu," podotkl Bernát. Znalci v obviněném navíc odhalili sklony k agresi, egocentrismus a hysterické rysy. "Trest v rozpětí od 12 do 15 let by byl nespravedlivý," uvedl soudce. Líčení sledovali i příbuzní obětí, kteří po vynesení ortelu žádnou úlevu nepocítili. "Když ztratíte někoho z nejbližších, žádná výše trestu není adekvátní," řekl bratr zavražděného muže Václav K. Krajská státní zástupkyně Alena Píchová výjimečný trest nepožadovala. Obžalovaný se po poradě se svým právníkem Františkem Vavrochem ihned na místě odvolal. V lednu 2001 mu by trest snížen na 17 let. |
Co si od veřejného přiznání slibujete?
Už nechci dostávat děkovné dopisy, nechci, aby mě někdo navrhoval na státní vyznamenání a podobně. Já se dnes nejen snažím nešířit kolem sebe zlo, ale i někomu pomáhat. A jestli je to člověk, nebo Karlův most, to už nehraje roli. Důvod, proč jsem si vybral současné podnikání, je i ten, že odstraňování graffiti, ničení plevelu vroucí vodou a podobně má i etický rozměr. Není to jen o byznysu, ale dělám něco s přidanou hodnotou. Proto tady dnes jsem.
Bylo důvodem k odhalení, aby to někdo neučinil za vás?
Moje nejbližší okolí o tom ví, moji přátelé, spolupracovníci o tom ví, a berou mě takového, jaký jsem. Nicméně, ne všichni ve společnosti jsou ochotni přijmout člověka, který má za sebou takový morální prohřešek. Jsem přesvědčen, že je jen otázkou času, než by někdo ze spoluvězňů nebo mého okolí s tím přišel ven. Myslím si, že je lepší přiznat barvu a říct, hele, stalo se tohle a tohle. Mrzí mě to, ale nedokážu s tím nic dělat, byť se snažím žít podle norem. Ale nevím, jestli je to dost.
Měli jste s manželkou děti?
Ne. Byli jsme spolu osm let. Brali jsme se mladí, byla to doba těsně po pádu komunismu, takže tehdejší normy, že se kluk a holka po škole vezmou a mají děti, byla ještě poměrně živá. Dnes je situace úplně odlišná. Do poslední chvíle jsem žil v domnění, že je to harmonické manželství. Ale víte, jak to je, mladí kluci jsou plní adrenalinu a ega a já nebyl jiný. Věnoval jsem se tehdy vrcholově sportu, dělal jsem paragliding. To s sebou obnáší, že se v pátek sbalíte, čapnete padák a vrátíte se v pondělí ráno. Což se na vztahu samozřejmě podepsalo. Neměli jsme materiální problémy, netrpěli jsme hlady, ale tím, že manželka byla každou chvíli sama, od jara do podzimu, jsme se odcizili a byla to zejména moje chyba, protože jsem ji nevěnoval dostatek času.
Zabil jste rodičům dceru a syna. Kontaktoval jste je?
Nikoliv. Už během výkonu trestu jsem se prostřednictvím probační a mediační služby pokoušel o institut narovnání mezi pachatelem a obětí. Ne proto, že by to až tak pomohlo mně, ale v odborné literatuře jsem se dočetl, že v momentě, kdy bude oběť trestného činu schopná setkat se s pachatelem, vyjádřit své emoce a říct: ublížil jsi nám, tak že by jim to mohlo přinést jakési psychické odblokování. Bohužel, tato moje snaha nebyla kvitována.
Za dvojnásobnou vraždu jste si odpykal místo 20 necelých 12 let. Neměl s tím někdo problém?
Je pravda, že za dvojnásobnou vraždu se dává doživotí. Nicméně to bylo v silném afektu a všechny polehčující okolnosti, které mohly být - nikdy netrestaný a podobně - mluvily v můj prospěch a soud to v tomto případě zohlednil.
Pomohlo vám dobré chování ve vězení?
Je takové klišé, že za dobré chování vás pustí domů. Ale tak to není, jen dobře se chovat nestačí. Musíte prokázat, že vaše postoje jsou relevantní k tomu, abyste nebyl pro společnost nadále nebezpečný. Tím, že jsem se snažil o studium... vlastně jsem tam vystudoval všechny školy, co šly.
Můžete je vyjmenovat?
Gymnázium, několik výučních listů, několik rekvalifikačních kurzů, studoval jsem Teologickou fakultu Univerzity Karlovy. Tu jsem nedokončil, protože mě pustili. Udělal jsem chybu, měl jsem tam ještě půl roku zůstat a měl bych ji dodělanou. Nicméně to není podstatné a nechci se tím chlubit. Ale když už tam musíte být, tak ať vám to k něčemu je. Já nesmírně lituji toho, za co jsem byl ve vězení. Ale nelituji toho, že jsem tam byl, protože to člověku může přinést obrovský posun v životě, zejména sociálně a intelektuálně. Pokud má někdo dnes v českém vězeňství zájem na sobě pracovat, tak škála odborníků od sociálních pracovníků, psychologů po pedagogy je tak široká, že příležitost dostane.
Kde jste si odpykal trest?
České Budějovice, Brno, Valdice, Ruzyně.
Nemohl jsem kolem mostu jen chodit a nic nedělat, řekl čistič |
Působíte uvědoměle. Takhle jste mluvil už dříve, nebo vás změnilo vězení?
Mezi mukly se říká, že vězení je nejlepší vysoká škola. Ale ne úplně v dobrém slova smyslu. Souhlasím, ale když se tam trošku začnete zaobírat psychologií a sociologií, uvědomíte si, že některé jevy se nedějí jinde než tam. Pomůže vám to naučit se v negativních jevech jako třeba drogových závislostech pohybovat a naučíte se číst v lidech. Mně tam pomohla jedna věc, možná pro ostatní nepochopitelná. Dobrovolně jsem přijal roli konfidenta. Ve vězeňské kultuře je to nejhorší možný člověk, který s mocí, kvůli které tam oni jsou, spolupracuje. Nechodil jsem na nikoho žalovat, ale tohle označení jsem přijal kvůli tomu, abych měl klid od všech půtek, drog, bisexuálních skandálů, tabáku, cigaret, kávy a podobně. Když tohle věděli, tak se mnou nikdo nechtěl nic mít. Ale pro mě to mělo obrovskou výhodu v tom, že jsem se nemusel zaobírat těmi s prominutím žabomyšími válkami, které tam jsou na denním pořádku.
Vraťme se ještě ke Karlovu mostu. Co vám na medializaci vadí?
Není úplně jednoduché přijít před kameru a říct: hele, jsem dvojnásobný vrah. Během čtvrtka jsem ty pochvalné články, maily, facebook a další věci vnímal spíš negativně, protože nejsem žádná celebrita. Nejsem člověk, který by byl hoden toho, aby ho někdo chválil. Zejména ne kvůli tomu, že jsem vyčistil Karlův most. Ale potěšilo mě, že jsem byl kontaktován panem primátorem, abychom jim pomohli, a zúčastnili se workshopu o moderním odstraňování graffiti. Co jste viděli v souvislosti s Karlovým mostem, je jen určitá výseč antigraffiti programu. Je to poměrně široká záležitost, v základní rovině se rozděluje na dvě části - na smývání a překrývání - a obě mají svá specifika. Dělí se ještě na další podskupiny a na každou se používá buď jiná technologie, nebo jiné postupy. Ale já graffiti nevnímám jen negativně. Jsem přesvědčen, že když se dělá správně, tak je velkým uměním. Ale nikoliv na Karlově mostě.
Jaká místa si dovedete představit, tedy ta veřejná?
Takové ty šedivé betonové plochy, které všichni známe ze sídlišť, z nájezdů na dálnice, na mostech a podobně, kde ta šeď působí velmi jednotvárně. Když je „ozdobí“ graffiti, které má nějakou výtvarnou hodnotu, tak si myslím, že je to správně. Tam by to být mělo.
Je vaše současná práce první činnost po propuštění?
Ne. Po výkonu trestu jsem odjel do Anglie, abych se doučil anglicky, protože ve vězení komunikace v angličtině není moc možná. Tam jsem žil v rodině důstojníků Armády spásy a pracoval ve firmě, která vyráběla zeleninové saláty. Podobně asi jako každý, kdo přijede do zahraničí, jsem začínal na hand car wash, kdy dvanáct hodin v kuse myjete kola u aut, a za nějakou dobu se vypracujete, z wheels vás udělají dryerem. Chodíte a čistíte. Po třech měsících si najdete lepší práci. Ale já jsem souběžně pracoval, taky zadarmo, v jedné charitativní organizaci, která pomáhala lidem bez domova vrátit se zpět. Britský sociální systém je úplně jiný než u nás, řekl bych, že úspěšnější. I tam jsem pracoval, učil jsem bezdomovce práci se dřevem a souběžně s tím jsem se dostal k antigraffiti programům.
Daří se vám v byznysu?
Vidíte, že nejsem žádný milionář. Ale uživím sebe a svou rodinu a zároveň kluky, kteří tu pro mě pracují.
Máte novou rodinu?
Ano.
Manželku, partnerku?
Samozřejmě.
Máte psychologické a psychiatrické posudky, že se vše nemůže opakovat?
To vám nikdo nedá. Ale než mě z vězení propustili, tak si nechali zpracovat psychiatrické posudky. Už v době, kdy se trestný čin stal, tak znalecké posudky dělali. A už tam se vyjádřili, že míra resocializace, to znamená schopnost návratu do společnosti, je v mém případě dobrá.
Vy jste vraždil v nepříčetnosti? Nebo plánovaně?
Afekt. Já jsem řekl u soudu, že jsem to dopředu plánoval... Ale šlo o momentální afekt z toho, že jsme se potkali na místě, kde se to nedalo předpokládat, a v době, kdy jsem měl v kapse napsané dopisy na rozloučenou.
Měl jste zbraň legálně?
Nikoliv.
Pokusil jste se hned po činu o sebevraždu a přežil...
Pistoli jsem si dal pod bradu a čelem mi to vylítlo. (Soudce to popisoval jinak, viz text v rámečku, pozn. red.) Byl jsem úplně mimo. Takřka v bezvědomí mě převezli do vězeňské nemocnice na Ruzyni. Začal jsem vnímat realitu až ty poslední dny života na svobodě před mým odsouzením. To byl sen. Divoký sen.
Máte zdravotní následky?
Nejsem si jich vědom.
Rozsudek máte schovaný?
To nejsou věci, které bych si chtěl schovávat. Nehledě na to, když si ten rozsudek o sobě přečtete. Dozvěděl jsem se věci, které se u soudu sešly a které nebyly pravda. A já jsem je nerozporoval, protože jsem si byl velmi dobře vědom, že vůbec není důležité, zda budu odsouzen na deset, dvacet nebo na sto let. Důležité je, že už nejsem schopen vrátit ty dva životy. A jestli v rozsudku byly věci, které nebyly pravda, jen se tím odůvodňovala nějaká výše trestu. To hážu za hlavu.
Myslíte tím svědecké výpovědi rodin pozůstalých?
Taky. Plus nějaké emocionálně zaměřené výroky mojí ženy u soudu při prvním rozvodovém stání. Já jsem dělal vše pro to, abych tomu zabránil. A když se mi to nedařilo, tak jsem se úplně psychicky sesypal. Úplně.
Kdo vás podržel? Rodiče?
Jo, jasně. Moje rodina se mnou celou dobu zůstala. A komunikuje se mnou doteď. Ne, že s tím nemá problém, samozřejmě, že má, tak jako všichni. Velmi si vážím toho, že spousta lidí, kteří mě znali i před mým uvězněním a znají mě i teď, jsou schopni se mnou komunikovat i nadále.
Jak jste váš čin vysvětlil vaší současné partnerce?
Já jsem jí pravdu řekl, stejně jako jsem to řekl většině spolupracovníků. Nebo respektive tak: na lidech, na kterých mi opravdu záleží a chci si udržet jejich přátelství, tak jim to říkám sám. Protože v momentě, kdy by to na mě někde prasklo, tak jejich přátelství ztratím.
Nezlobí se na vás paní, že to teď vyjde najevo?
Bude se zlobit.
Neví o tom?
Neví. Nekonzultoval jsem to s ní, protože vím, že by nesouhlasila.
Vy jste prostě přesvědčen, že by to mělo zaznít od vás.
Ano.
A cítíte teď úlevu?
Obrovskou. Spadl mi obrovský kámen ze srdce. Tím, že jsem se svěřil, co mám za sebou, ze sebe sejmu nezaslouženou gloriolu. Neustále si totiž uvědomuji, ze mám obrovský dluh vůči společnosti.
