Narodil se v Prostějově, v nedalekém Kostelci na Hané bydlel jeho otec, který byl od mládí členem místního sboru dobrovolných hasičů. Postupně pak do sboru vstoupila celá rodina.
Mladík si plní sen |
Kdy jste se rozhodl, že byste chtěl být hasičem?
Už v kočárku, nesmějte se. Od malička jsem chodil k hasičům a měl jsem sen, že až budu velký, budu jedním z nich. Byl to sen z pohádky. Během puberty jsem to moc neřešil, ale jak se blížily maturitní zkoušky, přemýšlel jsem, co budu dělat dál a co by mě zajímalo. Mohl bych být opravdu hasičem, ptal jsem se sám sebe. Ukázalo se to ovšem jako problém, protože jsem od narození neslyšící.
I přesto jste se dostal k dobrovolným hasičům. Jak to probíhalo?
Od roku 2002 jsem členem sboru dobrovolných hasičů u nás v Kostelci na Hané. Po několika letech jsem se začal zajímat, zda bych se nemohl dostat k zásahové jednotce. A opět jsem narazil kvůli svému sluchu, kolegové se toho obávali. Hledal jsem tedy další možnosti, vystudoval jsem vysokou školu obor ochrana obyvatelstva, což je pro práci u hasičů dobrý základ. Několik let jsem pak s hasiči spolupracoval mimo zásahy například při přípravě akcí pořádaných sborem, dovozu vody do bazénu nebo při technických pomocích.
Takže vás nakonec kolegové přijali?
S neslyšícím bohužel nikdo moc pracovat nechce. Je to pro mě i pro ně těžké, chápu to. Lidé přesně nevědí, co všechno mohu dělat, mají strach z komunikace a z toho, jak se v krizový moment domluvíme. Například v zahraničí existuje neslyšící profesionální hasič, neslyšící pilot civilního letadla i neslyšící voják. Kdo opravdu chce něco takového dělat, tak to zvládne.
Snažil jste se stát i profesionálním hasičem... Jak to dopadlo?
Když jsem studoval vysokou školku, měl jsem možnost navštívit stanici v Olomouci. Tam jsem si zjistil, co bych mohl dělat. K profesionálním hasičům se však kvůli svému zdravotnímu stavu bohužel nedostanu. Prohlídka je přísná a pro sluchovou vadu mě nevezmou. Ale do nižší jednotky JPO II bych snad mohl jako člen zásahové jednotky dobrovolných hasičů. Tady ale bohužel narážíme na problémy s komunikací, o kterých jsme už mluvili.
Takže nyní jste alespoň řadovým dobrovolným hasičem?
Teď už delší dobu pracuji jako řidič kamionu a jsem od pondělí do pátku mimo domov. Jsem členem sboru dobrovolných hasičů. Nejvíce mě vždy přitahovala práce strojníka, řidiče hasičského auta. Mým limitem jsou podle mě noční výjezdy. Tam je opravdu komunikace horší. Ale kolikrát stačí jen trošku pomaleji mluvit a s gesty pak jde všechno mnohem líp.
Kolik už za sebou máte výjezdů nebo zásahů?
Dříve jsem jezdil k zásahům s mým otcem. Pak se zpřísnily podmínky a dobrovolní hasiči dostali podobně přísná kritéria jako profesionální. Bohužel na posledním zásahu se ukázalo, že nemám oprávnění s hasiči jezdit, protože nejsem členem zásahové jednotky, a ze zásahů jsem musel úplně odstoupit. Snažil jsem se dostat na školení hasičů, ale ani to nešlo. Proto mě hodně bolí, že nemohu pomáhat, i když bych chtěl.
Ale některých důležitých akcí jste se účastnil. Vzpomenete si na ně?
Byl to například dvoudenní lesní požár v Přemyslovicích v roce 2012, různé dopravní nehody, technické pomoci nebo záplavy na Jesenicku. Nedávno jsem poskytl pomoc staršímu pánovi, který přede mnou sjel na silnici do příkopu, a hasil jsem také požár osobního auta s pohonem na zemní plyn na dálnici D11 u Hradce Králové.
Jako dobrovolný hasič si alespoň část svého snu nakonec přece jen plníte, nebo ne?
Ano. Lidem bych chtěl také vzkázat, že se nemusejí bát neslyšících. Bylo by fajn nás respektovat. Dnes máme moderní technologie, které neslyšícím pomáhají. Člověk bez sluchu dokonce některé věci zvládne lépe než jiní. Vycvičené oční vnímání je například rychlejší. Neslyšící mají svůj znakový jazyk, ve kterém existuje řada znaků. Ty jsou častokrát lepší nebo rychlejší než mluva. Mám také ještě jednu velkou výhodu oproti ostatním – v noci mě nic neruší a mám klid na spaní.
