Lichva se prokáže málokdy, jde přece o oboustranně výhodný obchod. A tak zatímco dlužník-lhář může za svůj klam skončit v báni, splátkové společnosti z tragédie napálených roky profitují a soudní verdikty jsou pevnou součástí jejich plánů.
Petr Suchomel, advokát, spolupracovník MF DNES
Obchodní model, v němž si chapadly obtočíte nuzáka, kterého poslala do háje banka, přitom nemá v civilizované společnosti co dělat. Banky se podnikáním s penězi živí, a pokud některého klienta i se svými sofistikovanými propočty odmítnou, lze se spolehnout na to, že vědí proč.
Počínání toho, kdo mu přesto půjčí na desetkrát vyšší úrok, se úvěrovému podvodu velmi podobá, byť si v něm strany prohazují role. Zatímco u zmíněného zločinu uvádí dlužník v omyl věřitele, u podlé půjčky nepoctivý věřitel zneužívá dlužníkovy tísně, o které buď ví, anebo jako profesionál vědět má.
V jednom detailu však podstatný rozdíl zůstává. Nikoliv v prvním, ale ve druhém případě jsou následky nemravného jednání mnohem drtivější. Dluh nabobtná o násobky a dlužníka ten fígl zpravidla připraví i o to, co nemá.
Ústavní soud v tomto týdnu našel odvahu říct, že takové kšeftování s bídou je nejen nestydaté, ale i protiprávní. Vyhověl stížnosti dlužníka, kterému jistá nebankovní společnost půjčila 15 tisíc korun s úrokem 98 procent, a když nebyl schopen splácet, poslala na něj exekutory.
Strážci ústavy jasně prohlásili, že soudní ochrany se nemůže dovolávat někdo, kdo poškozuje práva vlastního klienta. Kdo podniká s půjčkami, má „jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit“. Pokud se někdo poskytováním úvěrů živí jako profesionál, pak je to součástí jeho odborné péče.
Rozhodnutí je to stejně logické jako opožděné. Na tom, že každý desátý Čech má na krku exekuci, má neférové podnikání s půjčkami zásadní podíl. Málokdo si však dosud troufl říci, že každý letáček lákající neznámé adresáty na „půjčku bez doložení příjmů“ je společensky škodlivý.
Splátkové společnosti se hájí smluvní svobodou. Dohodu o úvěru uzavírají dvě svéprávné strany a dlužník předem ví, jaký úrok zaplatí. Takový pohled však úplně opomíjí podstatný silový rozdíl mezi obchodníkem a spotřebitelem.
Zatímco při nákupu zboží je spotřebitel chráněn až nad hlavu, u půjček se na jeho slabost zapomnělo. Právě tam je přitom handicapován daleko víc, než když si příslušník střední třídy kupuje na internetu vysavač. V tomhle byznysu jde totiž o krk někoho, kdo nic nemá, což do něj vhání iracionalitu.
Firmu, která zákazníkovi týden před výplatou půjčí pár šušňů s tím, že jí do roka vrátí dvojnásobek, nevyhledá nikdo, kdo ve své životní situaci ví, kudy kam. Lze se přít o to, nakolik si svou finanční slepotu zavinil, jisté však je, že expert na podnikání s úvěry jeho výchozí situaci musel vnímat velmi ostře.
Nejen Ústavní soud, ale i běžné soudy už nějakou dobu vnášejí do posuzování těchto neslušných obchodů rozum. Přestaly tolerovat rozhodčí doložky, v nichž splátkové společnosti přenášely řešení sporů ze soudů na své kamarády. Nejnovější nález ctihodné brněnské instituce však probouzí naději, že společnost úplně přestává tolerovat zneužívání nouze laiků ekonomicky vzdělanými šíbry. Půjčovat někomu, o kom vím, že nemá na vrácení, vždycky bylo, je a zůstane nespravedlivé.
