Tihle dva by se nejspíš za jiných okolností nikdy nepotkali. Jednadvacetiletý Karel Kováč si k truhlařině dodělává ještě druhý výuční list na zámečníka. Bydlí na intru a s kamarády chodí po škole kopat fotbal. Ten druhý je o dekádu starší. Mirek Hřebecký je vystudovaný chemikář, ředitel základní školy, vzorný manžel a otec dvou dětí.
Nikdy by se nejspíš nepotkali, a přece mají vztah jako starší a mladší bratr, jako kamarádi. Karel totiž od tří let vyrůstá v dětském domově a Mirek byl vybrán jako jeho patron.
„Tak co škola?” Obligátní otázka, kterou mladí svorně nesnášejí. Jenže Karel se při odpovědi zas tak neošívá. „Jo, budou nějaký trojky,” přiznává. Ví, že nebude následovat žádná přednáška. Mirek zásadně nepoučuje. „Nejsem jeho táta. Jsem tu, abych mu byl blízko, poradil mu, jak bych situaci řešil já, a – když to bude potřeba – pomohl mu z průšvihu,” vysvětluje pak.
Jak se chová chlap
Projekt Patron funguje v Česku čtyři roky a za tu dobu pomohl šedesátce svěřenců z dětských domovů. Mirek se k ostatním dobrovolníkům přidal před třemi lety. Pracuje v nevládní vzdělávací organizaci EDUin, přes kterou se o projektu dozvěděl. Probral to s dětmi a manželkou a přihlásil se. Tak se v jeho životě objevil Karel.
Tichý mladík, který dosud nezakusil nic jiného než vakuum dětského domova Racek v Benešově. Kluci tam vyrůstají bez mužských vzorů. Střídají se u nich „tety“, které jim ale tátu nahradit nedokážou. Když v životě nemáte bližšího muže než údržbáře, který se v domově občas ukáže, je snadné chytit se špatné party, stát se obětí šikany a jednou třeba taky špatným manželem a nespolehlivým otcem.
Mirek se proto snaží Karlovi ukázat i to, jak jedná slušný člověk, jak funguje běžná rodina nebo jak se má muž správně chovat ke své ženě a dětem.
Kromě toho nabízí také o poznání prozaičtější rady. Vysvětluje, jak zaplatit popelnice, vyřídit daně, vyznat se v jízdních řádech... běžné věci, se kterými nemívá člověk vyrůstající v rodině větší problém. Pro čerstvé dospělé, co zrovna opustili brány domova, jsou to však často hlavolamy.
„Je to pro ně jak pád z velké načechrané duchny. V dětských domovech mají všechno na podnose,” popisuje Mirek. Některé dětské domovy už se snaží své svěřence zapojovat do chodu domácnosti, ale ne všude je zvykem, aby si sami prali oblečení nebo myli nádobí. Proč taky, když za ně všechno obstarají zaměstnanci „děcáku“.
Projekt PatronProjekt pořádá spolek Liga otevřených mužů, který za svoji dobrovolnickou práci získal již po roce fungování rakouskou cenu Sozial Marie, udělovanou inovativním řešením sociálních problémů. V současné době se k projektu přidávají i první patronky, které budou mentorovat mladé dívky. Do projektu je možné se stále zapojit. |
O to větší je pak pro svěřence ústavní péče šok, když zůstanou odkázáni jen sami na sebe. „Druhý den po dostudování letí. Už nemají nárok na další pobyt. Dostanou pár tisíc na ruku a najednou jsou sami,” popisuje náhlou životní změnu Hřebecký. Některé dětské domovy se jim dopředu snaží najít ubytování, ale ani to ještě není zcela běžné.
Mirek chce, aby byl Karel připravený. I proto během procházky Prahou zamíří najednou do Nuslí. Potřebuje v bytě odhlásit elektroměr a svého svěřence bere s sebou, aby se přiučil. Běžná pochůzka – Karel si ani nevšimne, že je to vlastně další z výchovných lekcí.
„Dávám si pozor hlavně na dvě věci. Abych klukovi nedělal tátu – já nejsem jeho táta a nechci ho poučovat, něco mu nařizovat nebo zakazovat,” popisuje Hřebecký. Proto mu třeba nerozmlouval tetování, které si Karel přál. Neskrýval, že jeho názor je jiný, ale když viděl, že je mladík rozhodnutý, pomohl mu vybrat tetovací salón a vysvětlil mu, jak se má o ruku starat, aby se kůže nezanítila.
A ta druhá věc? Vyvarovat se tomu, aby se stal chodící peněženkou. Je snadné k tomu sklouznout. Stačí občas zaplatit kolu, zorganizovat výlet, a svěřenci pak začnou testovat, kde jsou patronovy hranice.
Tohle ale není ten případ. Mirek a Karel si zakládají na férovém vztahu. Občas zavolá jeden, pak zase druhý. Mirek ho někdy bere autem na vlak, Karel mu pak zase pomůže sekat dřevo. „Umí vzít za práci. V domově si ho chválí a na brigádách taky,” tvrdí Mirek.
Nová rodina
Karel ví, kde bydlí jeho rodina, ale nevídá se s ní. Má několik dalších sourozenců, kteří žijí s matkou. On jediný vyrůstal od batolecího věku v dětském domově.
Když týdny před Vánocemi začal v učňáku na praxi vyrábět dřevěnou krabičku vykládanou dýhou různých odstínů, věděl, kdo si ji zaslouží nejvíc, kdo je mu nejbližší. „Musela mu zabrat hodně času. Stihl jen jednu a tu dal mně,” vzpomíná na dárek hrdě Mirek.
Patron se má s chlapcem scházet do jeho jednadvaceti let. Jenže zpřetrhat najednou vzájemné vazby není snadné. Mirek je rozhodnutý vídat se s Karlem dál, aspoň po očku sledovat, jak se mu daří. „Jestli si najde práci a založí rodinu, budu spokojený,” odpovídá na otázku, k čemu by chtěl Karla dovést. Větších cílů netřeba. Vždyť je to víc, než Karel za svůj život zatím poznal.
Jedno mi vrtá hlavou. Mirek má manželku a dvě děti, řídí celou školu a k tomu je aktivní v několika dalších organizacích. Není to snad dost práce na to, aby si člověk ještě hledal čas na kluka z děcáku?
“Dává mi to větší smysl, než abych o adventu hodil stovku někde do kasičky a vykoupil se tím na zbytek roku,” pokrčí rameny Mirek, patron.
