O Jiřím Kajínkovi se už zase mluví. V souvislosti s jeho převozem do jiné věznice, ale také kvůli prohlášení prezidenta Miloše Zemana. Ten řekl, že pro muže, který byl odsouzen za dvojnásobnou nájemnou vraždu v borských serpentinách v Plzni, zvažuje milost (psali jsme zde).
Člověkem, který se ke Kajínkovi dostal dost blízko, je režisér a scénárista Marek Dobeš, který za ním pět let docházel do několika věznic. Sbíral totiž materiál na scénář pro celovečerní film režiséra Petra Jákla. Z těchto setkání ale také vznikl dvoudílný dokument, který je asi nejotevřenější zpovědí muže, jenž se proslavil několika útěky z vězení. Oba díly dokumentu už jsou i na internetu.
Dokumenty jste dokončil před pěti lety. Proč jste s nimi na serveru YouTube vyjel právě teď?
Dostal jsem nabídku umístit tam svůj celovečerní film Choking Hazard. Přemýšlel jsem, co bych ještě mohl nabídnout. A rozhodl jsem se právě pro dokumenty o Kajínkovi. Možnost, že se filmy dostanou k co nejvíce divákům, je to, po čem každý tvůrce touží. Každopádně počítám s tím, že Jiřímu napíšu, že je dokument venku. A pokud se z něj něco vydělá, tak bychom mu dali třetinu, aby si mohl koupit třeba lepší polárku, nebo co mu tam v kantýně prodají.
Vražda na Borech budila pochyby. Střílel profík, ne Kajínek, věří advokát |
S odstupem času - zařadil byste do dokumentu ještě nějaké další záběry?
Určitě bych se Jiřího ptal ještě na další věci, teď ale zrovna z hlavy nevím na jaké. Zároveň se občas potkávám s lidmi, kteří ho znali a jejich osud se nějakým způsobem protnul s tím jeho. Mluvil jsem třeba s člověkem, který chodil na stejný učňák jako Jiří. Toho dotyčného tam šikanovali a Kajínek se ho zastal. Řekl jim, že jestli ho budou bít, že si to s nimi vyřídí. Už tehdy měl pověst razantního alfa samce, takže šikana přestala. Měl jsem možnost se potkat také s mužem, který byl přítomen momentu, kdy Kajínek odzbrojil policisty v autobazaru. Je zajímavé, že dodneška mě ten příběh potkává.
Co říkáte na prohlášení prezidenta o případné milosti?
Už od návratu pana inženýra Zemana do politiky na post prezidenta jsem uvažoval o tom, kdy vytasí kartu milosti pro Jiřího Kajínka. Jiří je na rozdíl ode mne zkušený karbaník, zeptejte se jeho, v jaké situaci se používá žolík a jestli se s ním pak akce dotahuje, nebo pouze v rámci blafování mává nad plátýnkem.
Jiřího Kajínka jste navštěvoval v několika vězeních. Jaké pocity ve vás tato setkání vzbuzovala?
Nejstrašnější tam je ten stereotyp. Trest doživotně vězněných spočívá v tom, že jejich možnosti jsou oproti těm našim neskutečně limitované. Uvědomil jsem si to, kdykoliv jsem vycházel z věznice. Vždycky jsem si říkal, jak moc si vlastně můžeme vybírat. Můžu jít třeba na procházku nebo něco tvořit, zaskočit do kina nebo na zmrzlinu. A když už opravdu není co, tak si sednu na sluníčko na lavičku a budu hovořit s kolemjdoucími. Je to pestrost, kterou za mřížemi nemáte. Tam existuje jenom ubíjející rutina, kterou si můžete sám pro sebe přenastavit tak, jak to udělal Jiří. Nerezignoval na svou osobnost. Každý den cvičí a zásobuje svůj mozek fakty zvenčí. Říkal mi, že si vždy ráno přečte hlavní deníky a k tomu nějaké bulvární. Den prý pak uteče rychle.
Jaký dojem na vás Jiří Kajínek udělal?
Do té doby jsem se zločincem nemluvil. A to Jiří byl, i když odhlédneme od toho, jestli střílel, nebo nestřílel. Kariéru zločince absolvoval, to je jasné. Bylo zajímavé setkat se s někým z tohoto světa. Věřím, že dráha lupiče je strašně svůdná. On začal už jako teenager, hrál karty a vydělal si poměrně slušné peníze. A pak přišel okamžik, kdy se naučil otevírat zámky, které tehdy byly mnohem méně sofistikované než dneska. Bylo to jak splněný sen malého nezodpovědného dítěte. Jdete prázdným městem a lidé se vypařili, vy můžete kamkoliv a vzít si tam cokoliv. Na to si člověk rychle zvykne a přijde mu to normální. Myslím, že se ani nezamýšlí nad tím, zda na to má, nebo nemá právo. Když k tomu přičichnete, není úniku. Pravděpodobně to bude návykové. Stejně jako herák. My jsme ale asi příliš normální na to, abychom to mohli posoudit. Jiří je každopádně zajímavá osoba.
Čím přesně?
Hlavně svou železnou vůlí, s níž do všeho jde. Prozradil mi, že nikdy nepil kávu, nekouřil, nepije ani čaj. Podle mě se minul využitím. Kdyby s jeho schopnostmi vstoupil třeba do nějaké osvobozenecké armády v Afghánistánu, podle mě by tam všechno sám zařídil. Tou buldočí zaťatostí vynikal už v mládí. Vyprávěl mi, že jako teenager měl brutální nehodu na silné motorce, kterou si koupil za peníze z karet. Valil si to po prázdné okresce a vjelo mu tam auto. On ho přeletěl. Když se probral v nemocnici, řekli mu, že už nikdy nebude chodit. Mnohý motorkář by vše vzdal. On to ale zvládl rozchodit, doslova.
Vyšetřování střelby v serpentinách bylo podivné, říká Dobeš
Vlastnosti, které zmiňujete, mu jistě byly k dobru i při jeho útěcích z vězení...
To rozhodně. Hlavně ten skok při útěku z Mírova byl impozantní. Točili jsme přímo na místě, je to ohromující výška. Nic si nemohl vyzkoušet, příprava byla pouze teoretická. Teprve až v ten den mohl začít pilovat mříže a vyrábět kotvu z pelesti postele. Vše musel zvládnout během pár hodin. Navíc měl určitě hrozné nervy, protože věděl, že příležitost už se nemusí opakovat. Plot byl odstavený jenom výjimečně. Útěk mohl samozřejmě dopadnout úplně jinak, kdyby se zavěsil za něco, co by ho neudrželo, kdyby strážce nestřílel pouze jednotlivé rány, ale dávky. Nicméně to ale vyšlo a ten Jiřího výkon byl neuvěřitelný.
Působil na vás věrohodně?
Spíše jsem měl tendenci mu věřit. Je ale třeba si uvědomit, že takoví lidé jsou zvyklí žít dvojí život. Jsou svého druhu tajní agenti. To jsem měl stále na paměti. Oni nemohou říct, že se živí tím, že kradou auta nebo že navštíví tři sídlištní byty a jeden sklad, a proto mohou přítelkyni pozvat na večeři. Mají krycí historky. Je tu i další aspekt, a tím je pocit vlastní výjimečnosti, který zločinci mívají. Dojem, že ví všechno lépe než druzí. Ta sebedůvěra se projeví v tom, že při lžích působí věrohodně. Na druhou stranu, když jsme za ním byli s Josefem Klímou, byla tam vidět jasná důvěra. Myslím, že Josef o Kajínkově nevině nepochybuje. Jenže Janek Kroupa, který s ním knihu o kauze psal, je zase přesvědčený o tom, že Kajínek střílel. Když se názory těchto dvou lidí takhle výrazně liší, je opravdu těžké soudit.
Takže vy osobně neděláte závěry o tom, zda je Kajínek vrah, či není.
Ne. Držel jsem se čistě scenáristického řemesla. Jedna věc je reálný Jiří Kajínek, druhá scénář. Ten vychází z toho, co řekl. Až třeba při páté schůzce se více otevřel a pověděl nám věci, které jsou pro film důležité. Pro mě to znamenalo, že jsem musel přepsat druhou půlku scénáře. Řekl nám, že dostal nabídku, že když se přizná a řekne, že s ním byl jeden policista, že vyvázne s mírnějším trestem. To samozřejmě změnilo vztahy mezi jednotlivými postavami. Na jednu stranu jsem byl rád, že mám skvělý motiv do filmu, na druhou stranu jsem skřípal zuby, že několik let práce mohu spláchnout do vězeňské toalety. Nikdy jsem Jiřímu neřekl, že mu věřím. Jen jsem mu řekl, že film jeho image neublíží. Taková byla domluva.
Co říkáte na nejasné okolnosti kolem vyšetřování případu?
Bylo tehdy určitě podivné a vedené amatérsky. Je otázka, zda to byl jen šlendrián, nebo šlo o záměr. Když u případu vraždy nevezmete otisky prstů z auta, je to dost zvláštní. Už se neobjeví asi nic, co by soud přesvědčilo, aby proces obnovil.
Kdy jste se s Kajínkem viděl naposledy?
Když jsme mu s Petrem Jáklem pouštěli film. Byl to silný moment, když snímek viděl, rozplakal se. A vidět takového člověka brečet, je něco, co neočekáváte. Zároveň to ale bylo pochopitelné.
Střelba, při níž měl zabít dva lidi, se odehrála v borských serpentinách v Plzni. Do města jste tak určitě musel kvůli psaní scénáře zavítat. Jakou roli podle vás v kauze hrálo?
Prostudoval jsem množství dokumentů. Ze spisů na mě dýchlo to, že Plzeň byla do určité míry mikrokosmem toho, co se později ukázalo běžným po celé republice, kdy se podařilo rozkrýt Berdychův gang. Šlo o fakt, že policisté, kteří měli nějaký zločin vyšetřovat, jej místo toho kryli. Přesně to se projevilo v Plzni. Podnikatel Štefan Janda, na něhož měl být Jiří údajně najatý, spolupracoval s republikovou policií. Jeho protivník zase se zásahovou jednotkou. Každá skupina policistů měla svůj gang, který v podstatě pásla jako pasák lehkou holku. Teprve až v okamžiku, kdy proti sobě šly gangy příliš drsně, začalo se vyšetřovat. Den předtím, než měl být Janda zatčen, došlo ke střílení. Někdo měl asi obavu, že by mluvil. Všechno navíc v Plzni musely krýt trestněprávní špičky.
