Toho dne časně ráno oznámil sovětský rozhlas a televize, že moc v zemi přebírá Státní výbor pro výjimečný stav. Členové osmičlenného pučistického výboru, který vedl viceprezident Gennadij Janajev, uvedli jako jeden z důvodů neschopnost Michaila Gorbačova vládnout kvůli zdravotnímu stavu. Gorbačov byl mezitím zatčen na Krymu, kde trávil dovolenou.
Po oznámení o převzetí moci vyhlásili pučisté v části impéria výjimečný stav; tisk a televizi podrobili cenzuře a do Moskvy vyjely tanky, které zatarasily přístupové cesty především k takzvanému Bílému domu, sídlu ruské vlády. Záhy se však k budově stáhly davy Moskvanů, kteří začali stavět barikády, aby chránili ruského prezidenta Borise Jelcina, jenž se postavil do jejich čela.
„Když jsem se dostal k Bílému domu, viděl jsem všechny ty lidi, tisíce a tisíce lidí stojících v řadách jako lidský štít,“ popsal lidový odpor Leonid Ragozin, tehdy osmnáctiletý student geologie.
Přes protesty rodičů se mladý muž vydal s ostatními na obranu prezidenta hned, jak se o převratu dozvěděl. Protože pučisté ovládli všechna média, zpráva o vzdoru se šířila pouze ústně. Přesto na obranu vládního sídla dorazily desítky tisíc Moskvanů. Ačkoli hustě pršelo, stovky dalších lidí roznášely protestujícím horký čaj a jídlo, popsal povstání na obranu demokratizujícího se režimu Ragozin pro agenturu AP.
Na místo zamířil ihned také Jelcin v doprovodu šéfa ochranky Alexandra Koržakova. Ten vzpomínal, jak se zprvu chmurná nálada prezidentovy družiny při pohledu na protestující davy rychle změnila. „V tu chvíli jsme všichni cítili klid a důvěru, neboť občané Moskvy byli na naší straně,“ uvedl Koržakov.
Dramatickou scénu před vládní budovou horlivě dokumentoval osobní Jelcinův fotograf a zaměstnanec tiskové agentury TASS Dmitrij Sokolov. Jeho nadřízení nechápali, proč snímky tanků před Bílým domem pořizuje. „K čemu je potřebujeme? Vždyť máme fotografie přímo od státního výboru,“ divili se. Jenže Sokolovovy obrázky střetu armády a demonstrantů nebyly určeny pro domácí, nýbrž zahraniční média.
Vzpoura ve vlastních řadách
Na druhé straně barikády zatím vyčkávali tankisté. Brzy ráno je vzbudil rozkaz z velení, který jim ukládal vyrazit do Moskvy. „Nechápali jsme, co má dělat tankový prapor v srdci metropole,“ vypráví bývalý major Sergej Jevdokimov. Vojáci podle něj tušili, že se děje něco nekalého.
Partajní zlatoRuští komunisté založili novou stranu v roce 1993, dva roky po nezdařeném převratu, jenž vyústil v zákaz KSSS. Kromě odkazu svých předchůdců se chtěli přihlásit také k nastřádanému majetku. „O účtech KSSS jsme věděli, ale Michail Gorbačov nám nedal ani kopějku,“ povzdechl si po letech předseda partaje Gennadij Zjuganov. Ruští komunisté se podle Zjuganova po založení ocitli bez prostředků a museli vyjít jen se stranickými příspěvky. "Kdyby strana vznikla o rok dřív, nikdy bychom takový zlořád nedopustili," postěžovali si šéf druhé nejsilnější parlamentní strany. Téma "partajního zlata" se v Rusku přetřásalo hlavně v 90. letech. Zatímco podle některých historiků a stranických expertů jde o mýtus, který nelze brát vážně, jiní hovoří o rozsáhlých "černých fondech" KSSS uložených v zahraničních bankách. Podle Zjuganova strana zřídila početnou komisi, která měla peníze najít, ale výsledek se nedostavil. "O partajním zlatu věděl stranický pokladník, který vyskočil z okna, ministr vnitra, který je rovněž mrtev, a možná několik dalších lidí, kteří už také nejsou mezi živými. Je to vše otázka budoucnosti," prohlásil šéf komunistů. |
Před sídlem vlády zastavily obrněné vozy davy demonstrantů, někteří se dokonce snažili vojáky oslovit. „Když jsme přijeli k Bílému domu a viděli, co se tam děje, rozhodl jsem se, že neudělám nic, co by ohrozilo životy občanů,“ říká Jevdokimov, který po rozhovoru s Jelcinovými sympatizanty přešel na druhou stranu a spolu s ním i šest tankových posádek.
Ruský prezident mezitím odmítl samozvaný výbor, vyzval k občanské neposlušnosti a dekretem rozpustil všechny výkonné sovětské orgány. Povely pučistů odmítla poslouchat část armády a nástup do služby odpírali také někteří příslušníci tajných služeb.
Jedním z nich byl i Valerij Širjajev, který tehdy trávil dovolenou na venkově. Když se ráno probudil, uslyšel z rozhlasu hlášení o výjimečném stavu v zemi. Vysílání však obsahovalo také šifrovanou zprávu pro agenty KGB, aby se bez prodlení dostavili k nástupu do služby v hlavním městě.
Širjajev vyrazil okamžitě do Moskvy, kde se telefonicky spojil se svým velitelem. „Ti lidé vůbec nevědí, co dělají,“ řekl mu nadřízený agent do telefonu. „Jsou odsouzeni k porážce, za pár dní je po puči,“ předpověděl brzký zmar převratu. A měl pravdu.
Odpuštěno, zapomenuto
Druhý den po vyhlášení výjimečného stavu prohlásil Jelcin členy výboru za zločince a převzal velení nad ozbrojenými silami na ruském území. Třetí den se situace vyhrotila a při manévrech tanků přišli tři lidé o život. Útok na Bílý dům se však nekonal. Vojenské jednotky dostaly povel, aby se stáhly, státní výbor byl rozpuštěn a jeho členové zatčeni. Gorbačov se poté vrátil do Moskvy.
Osm členů pučistického výboru a s nimi spojených pět vysokých funkcionářů bylo vzato do vazby. Proces se kvůli zdravotním problémům obžalovaných vlekl. V roce 1992 byli pučisté posláni ze žaláře do domácího vězení a v únoru 1994 je ještě před vynesením rozsudku ruský parlament amnestoval. Jeden člen výboru, ministr vnitra Boris Pugo, spáchal sebevraždu.
Hrdinou dne se stal Jelcin, který se postavil do čela spontánního odboje proti pučistům. Stojící na tanku imponoval celému světu jako obránce ruské demokracie a definitivně tak zatlačil do pozadí Gorbačova, který nedokázal dostatečně odsoudit roli KSSS při převratu.
Události z konce léta 1991, které utvářely moderní ruské dějiny, vešly ve známost jako Srpnový převrat. Nedávný průzkum přitom ukázal, že význam historické epizody dokáže popsat jen polovina Rusů. Jen osm procent oslovených přitom vnímá potlačení převratu jako „vítězství demokratické revoluce, která ukončila vládu sovětské komunistické strany“.
Moskevské úřady letos podle rádia Svobodná Evropa nepovolily nevládní organizaci Za lidská práva uspořádat každoroční pochod v centru města spojený s kladením věnců k památníku obětí nezdařeného převratu. Místo toho vyzvaly organizátory, aby akci přesunuli do vzdálenějšího parku. „Samozřejmě nepůjdeme s věnci na Sokolniki, kde ti lidé nezemřeli,“ odmítl pobídku pořadatel akce Lev Ponomarjov.
