Ani dnes nemine den, kdy by se 89letému Gabrielu Bachovi nevybavil nějaký detail z nejznámějšího soudního procesu izraelské historie. V roce 1961 židovský stát soudil a odsoudil k trestu smrti prominentního nacistického důstojníka a jednoho z nejmocnějších mužů Třetí říše Adolfa Eichmanna.
Izraelci jej předtím vypátrali v Argentině a díky precizní operaci rozvědky jej dopravili do Tel Avivu (více o únosu čtěte zde). Nyní, ke Dni vzpomínání na oběti holokaustu, izraelské ministerstvo zahraničí uveřejnilo dokument, v němž Gabriel Bach na proces s Eichmannem vzpomíná (celé video zde).
„Vůbec poprvé jsou v dokumentu k vidění některé barevné záběry Eichmanna ze soudní síně,“ řekla iDNES.cz mluvčí izraelského velvyslanectví v Praze Mahulena Červená.
Sám Bach se málem stal jednou z obětí vražedné nacistické mašinerie. V roce 1938 jeho rodina utekla z Německa do Amsterdamu. Měsíc předtím, než nacisté bleskově porazili a obsadili Nizozemsko, se Bachově rodině podařilo dostat na loď do britské mandátní Palestiny. Všichni Bachovi židovští spolužáci z Amsterdamu zemřeli v koncentračních táborech.
„U soudu třeba svědek vypovídal, jak při selekci v koncentračním táboře poslali jeho manželku ‚doleva‘ - do plynové komory - i s 2,5letou dcerou. On sám šel doprava, jako vojenského ženistu jej nacisté chtěli využít na práci. Vyprávěl, jak mu dcerka - měla tehdy nové červené šaty - jako malá červená tečka mizela v dáli. Když domluvil a soudce mi řekl, abych pokračoval, listoval jsem několik minut v dokumentech, než jsem se vzpamatoval,“ líčí Bach.
„Dodneška se mi někdy stává, že se mi rozbuší srdce, pozorněji se rozhlédnu a uvědomím si, že vidím holčičku či chlapečka v červeném oblečení,“ dodává.
Chce s vámi hovořit Eichmann, pane
Architekta holokaustu Gabriel Bach poprvé spatřil krátce poté, co si ve věznici, v níž pracoval, četl biografii někdejšího velitele vyhlazovacího tábora v Osvětimi Rudolfa Hösse.
„Psal tam, jak se mu někdy podlomila kolena, když strkali klečící židovské děti do plynových komor, jak se za své pochybování styděl, ale jak mu pak Eichmann vysvětlil, že je obzvláště důležité zabíjet právě děti. ‚Jaký má smysl zabíjet generaci rodičů a nechat naživu případné mstitele, kteří mohou obnovit rasu?‘ pravil Eichmann k Hössovi. Najednou přišel dozorce, že by se mnou Eichmann chtěl hovořit - a pak jsme seděli metr naproti sobě. Nebylo snadné tvářit se neutrálně,“ popisuje Bach.
Izrael si dával záležet, aby procesu s Eichmannem nebylo možné vytknout formální nedostatky a aby rozsudek skutečně nesl punc spravedlnosti, nikoliv odplaty. Během soudu Eichmann seděl v neprůstřelné „kukani“. Bach vylíčil, jak Eichmannovi nabídl pomoc s kontaktováním rodiny či právníka. Třebaže byl žalobcem, předal některé materiály ze spisu, které mohla využít obhajoba, Eichmannovým zástupcům.
Eichmann prý téměř omdlel překvapením, když se to dozvěděl. Izraelský žalobce předá obhajobě dokumenty, které jí mohou pomoci? Bylo to něco, co se vymykalo mezím chápání souzeného nacisty.
Naopak Izraelci se museli vypořádat s tím, že Eichmann žil ve zcela jiném světě. S nehybností sfingy sledoval sestřih z koncentračních táborů, který u soudu pouštěli. „Byl úplně nezúčastněný. Jedinkrát ožil a dal najevo emoce - když vyčítal strážnému, že mu slíbili, že bude moci mít tmavomodrý oblek a u soudu ho nutili mít šedivý. To pro něj bylo typické,“ vzpomíná Bach.
Typická byla i Eichmannova hrdost, s níž se nacista Izraelcům pochlubil, jak sám diktoval nově příchozím do Osvětimi text na pohlednice: „Máme se dobře, práce je lehká, výlety pěkné, přijeďte brzy...“
Půl sucharu pro maminku
Ambicí hlavního žalobce Gideona Hausnera bylo nejen prokázat Eichmannovu vinu, ale zároveň důkladně zdokumentovat celý holocaust, napsal v roce 2005 v monografii zaměřené na Eichmanna nedávno zesnulý britský historik David Cesarani.
Na světlo tak vyšly příběhy, vedle nichž mnohé medializované kauzy dneška vypadají neuvěřitelně banálně až směšně. Třeba svědectví o chlapci jménem Jacques Stern, kterého ve francouzském tranzitním táboře Drancy oddělili od rodičů. Děti v Drancy nevěděly, proč rodiče odjíždějí v pochmurných vlacích na východ. Ale leccos mohly tušit.
„Nebyl jako ostatní, nehrál si, neplakal. Pořád ale měl sevřenou jednu ruku. Jednoho dne se ho člověk, co mi to vyprávěl, zeptal: ‚Co v ní máš?‘ Jacques ruku rozevřel, byla v ní půlka sucharu. ‚Tu mám pro mámu,‘ řekl - a rozplakal se. V té ruce svíral i naději, že se s matkou ještě shledá. Dokud ji nerozevřel, věřil. Nazítří po téhle příhodě ho poslali do Osvětimi,“ říká Bach.
Celý dokumentPodívejte se na vyprávění bývalého žalobce Gabriela Bacha na facebooku izraelské ambasády |
Eichmann se i ke konci války, když už nacistům bylo jasné, že nezvítězí, snažil vyhrát svou osobní válku s Židy. V Osvětimi osobně zvýšil tempo vraždění na dvanáct tisíc lidí denně.
Já nic, já jen vykonavatel
U izraelského soudu Eichmann řekl, že holokaust byl vážný zločin, ale že on sám jen plnil rozkazy. Jenže Izraelci věděli, že předtím se svou rolí ve vraždění chlubil. A že litoval jen toho, že „nebyl dostatečně tvrdý“. Soudci došli k závěru, že Eichmann nejen rozkazy plnil, ale že bezmezně věřil v myšlenku nacismu a byl klíčovým strůjcem genocidy.
Patnáctého prosince 1961 vynesl izraelský civilní soud první a do dnešního dne jediný rozsudek smrti. Prvního června 1962 Izraelci Eichmanna oběsili.
