Pokud pracujete v kanceláři, vaše kroky po ránu nejspíš zamíří k pracovnímu stolu, zapnete počítač a dáte se do práce. Přibývá ale kancelářských pracovníků, kteří to tak jednoduché nemají. Chybí jim jejich vlastní stůl.
Nemusí přitom jít o stážisty či externisty, ale dobře placené IT vývojáře, finanční analytiky nebo obchodní zástupce zaměstnané v pražských pobočkách velkých nadnárodních korporací.
Ty totiž v poslední době čím dál častěji přecházejí na nový typ kanceláří, které sestávají z pracovních, potkávacích nebo odpočinkových zón. A zaměstnanci je střídají podle toho, co zrovna potřebují dělat.
Od října na tento režim najel i český Microsoft, který se přestěhoval do nové osmipatrové budovy na pražské Brumlovce. I ta uvnitř ukrývá kombinaci volného prostoru a uzavřených místností. Optikou běžných kanceláří by se to dalo popsat jako směs open-spaců a zasedacích místností. Nikde ale nikdo nesedí napevno.
Vlastní stůl nemá ani generální manažerka
„Účel kanceláře se radikálně změnil. Už to není místo, kam jdete pracovat. Je to místo, kam chodíte spolupracovat, tvořit s ostatními,“ říká šéfka české pobočky softwarového gigantu Biljana Weberová.
Ani ona sama v novém firemním sídle nemá vlastní kancelář. Podle potřeby si přes svůj elektronický kalendář (do kterého mimochodem každý z firmy vidí) vždy rezervuje určitou místnost.
Jak nový systém funguje, je zatím v případě Microsoftu brzy hodnotit. Jsou tu ale i jiné příklady. Od loňského roku má v pražském Karlíně nové kanceláře podobného typu i výrobce svítidel Philips. “Denní pracovní proces není jednolitý, ale střídá se několik druhů úkolů,” popisuje smysl kancelářského uspořádání Boris Zupančič z Philips Lighting Solutions.
Jak to funguje v praxi? Samostatné uzavřené místnosti, které umožňují větší soustředění, využívají zaměstnanci Philipsu, když připravují nabídku pro klienta nebo třeba skypují s obchodním partnerem. Osobně si potom klienty berou do zasedacích místností, kde se i pořádají porady. “K probírání problémů s kolegy slouží lavice u kávovaru,” dodává Zupančič.
Sdílený stůl versus lidská teritorialita
Jak rychle se současná móda bude šířit a jak dlouho vydrží, než ji vystřídá něco dalšího, je těžké odhadnout. Nejde totiž o masovou a rychlou záležitost, ale spíš o postupný trend. Týká se hlavně firem, které se právě stěhují do úplně nových prostor. „Když za námi přijde klient s tím, že chce nové kanceláře, tak se o této možnosti vždy bavíme,“ říká Katarina Wojtusiak, která vede oddělení kanceláří v poradenské firmě CBRE.
Firmy podle ní může koncept zajímat jednak proto, že chtějí vytvářet atraktivní prostředí pro zaměstnance, jednak i proto, že ušetří. Často totiž na stovku zaměstnanců vychází jen osmdesát až devadesát stolů, tedy méně, než by bylo potřeba v klasické kanceláři.
To může být problém podle psychologa Tomáše Vašáka z IDM. „Lidé jsou teritoriální tvorové a mají rádi svůj prostor. Proto může docházet k tomu, že si oblíbí určité místo ve sdílených prostorách a potom budou rozladěni, když jim ho zasedne někdo jiný,“ říká.
I podle Vašáka je ale trend uvolňování pracovních míst, stejně jako rozvolňování pracovní doby, přirozenou reakcí na vývoj technologií. „Notebook připojený na internet umožňuje přenášet si sebou počítač, který už sám o sobě snižuje závislost na fyzických dokumentech,“ říká s tím, že kanceláře nového typu jsou určitým mezistupněm k práci z domova, která je dnes už poměrně běžná. Dalším stupněm potom může být takzvané digitální nomádství (více zde).
Právníci, účetní a sekretářky zůstávají u svých stolů
Typickou ukázkou toho, že nová kancelář se zároveň nemusí rovnat kanceláři nového typu, je pražské Florentinum. Některá patra v této nové budově okupuje poradenská firma EY. A podle šéfky oddělení facilit a bezpečnosti Petry Di Nicoly v praxi převažují pozitiva.
6. ledna 2014 |
Ve stejnou dobu se ale na jiná podlaží nové budovy nastěhovala i velká advokátní kancelář Havel, Holásek & Partners. A její řídící partner Jaroslav Havel si naopak něco podobného nedovede představit. „Právník se potřebuje na svou práci soustředit, cítit se komfortně, mít k dispozici spisy, knihy a další potřebné věci. Ale především musí být absolutně diskrétní a minimalizovat možnost úniku informací o záležitostech klientů,“ říká Havel.
V jeho firmě sice právníci s podobným zaměřením sedí pospolu, reálně ale sdílejí uzavřenou místnost většinou jen dva lidé. „Každý má soukromí a klid na svoji zodpovědnou práci,“ uzavírá Havel.
V tom, že jsou zkrátka v kanceláři profese, ke kterým vlastní stůl i dosud neodmyslitelně patří, s Havlem souhlasí i propagátoři nových kanceláří. „Každá činnost vyžaduje jiná pravidla. Auditor, který tráví hodně času u klienta, využije naše prostory jinak než konzultant z oddělení poradenských služeb,“ říká například Di Nicola z EY.
Podle Kateřiny Wojtusiak ze CBRE jsou další takovou profesí účetní či obecně profese fungující jako podpora. I Zupančič z Philips přiznává, že řešení nemusí sedět každému. I proto necelá třetina „obyvatel“ nové kanceláře Philipsu stále vlastní stůl má.
