Dřevěné železniční vozy natřené cihlově červenou barvou, které nyní stojí na hlavním nádraží v Pardubicích, vypadají nenápadně. Skrývají ovšem téměř vše, díky čemu přežili českoslovenští vojáci bojující na transsibiřské magistrále za první světové války.
Nedílnou součástí Legiovlaku, tedy pojízdného legionářského muzea, je ubytovací vůz zvaný těpluška. Tak se říká nákladním vagonům, které díky zateplení sloužily k přepravě osob. Vytápěly se pomocí kamen.
„Dřevo a těpluška, to je to nejzákladnější, co tehdy legionáři potřebovali,“ sdělil Jiří Charfreitag z Československé obce legionářské, když prováděl první návštěvníky. Stejně jako další průvodci měl i on na sobě dobovou uniformu.
Lidé nasají atmosféru z roku 1920 na transsibiřské magistrále
Oblečení posádky vojenského vlaku, jemuž se v ruském prostředí říká ešalon, ve spojení s interiéry věrně imitujícími tehdejší legionářské zázemí, vtahuje lidi do doby mezi lety 1918 a 1920. V nemocničním voze třeba leží figurína postřeleného vojáka. „Hele, takovýhle měly boty,“ upozornila holčička svou matku. „To není bota,“ ozve se ona a snaží se své dceři vysvětlit, k čemu sloužila vystavená protéza.
Chlapci se zajímali především o zbraně. V obytném vagonu stojí ve stojanech pušky ruské výroby. Z improvizovaného obrněného vozu, jehož duté dřevěné stěny jsou vysypané štěrkem, míří směrem ven na nástupiště kulomety.
Podle návštěvníka Josefa Hadince jsou to právě mladí lidé, které je třeba seznamovat s historií. Z nápadu pojízdného muzea je nadšený. Osobní zážitek určitě zapůsobí více, než když o tom člověk slyší ve škole. „Dětská duše je nepopsaná. Co uvidí na vlastní oči, se jim vryje do paměti,“ souhlasí jeho kamarád Jaroslav Janda.
Zájemci si mohou projít celý vlak. Kromě ubytovny a nemocnice tam najdou kanceláře, plukovní prodejnu, obrněný vůz, kovárnu nebo také poštu. Dílenských vagonů bylo prý více, například krejčovský, pekárenský či pivovarnický.
Celou vlakovou soupravu doplňují plošiny, na kterých legionáři převáželi další potřebné věci. Například polní kuchyni. Z deseti vagonů je zavřený pouze jeden. „Důstojnický vagon. Civilistům i vojínům nepřístupno!“ stojí na tom zeleném. Slouží jako zázemí pro průvodce.
V Rusku se setkal s Jaroslavem Haškem
V nepříznivých podmínkách v Rusku bojoval i otec Josefa Slaniny. Podle jedné historky se tam setkal s Jaroslavem Haškem. „Rád se se svým tatínkem chlubím,“ sdělil Slanina, který se v pátek přišel podívat na slavnostní otevření Legiovlaku.
Legiovlak v PardubicíchPojízdné legionářské muzeum v deseti vagonech bude do 13. září na pardubickém nádraží otevřené: ve všední dny od 8 do 18 hodin, o víkendech od 9 do 19 hodin. Prohlídky s komentářem začínají ve 13 hodin, a pak vycházejí v každou celou hodinu. V sobotu 12. září se pak k vlaku připojí také historická parní lokomotiva |
Bylo vidět, jak si činů legionářů váží. Když operní pěvkyně Táňa Janošová zpívala píseň Hoši od Zborova, povstal z lavičky, aby jim vzdal hold. O zajímavých osudech legionářů z Ruska, ale i Itálie a Francie ví mnoho František Steklý.
„Kdo byl chytrý, přihlásil se na práce. Jeden voják se takto na Sibiři dostal k sedlákovi. Musel pracoval, ale měl se dobře. Na tom statku bylo pět děvčat ve věku od sedmnácti do pětadvaceti let,“ uvedl s významným úsměvem příklad toho, jak se vojáci snažili vyrovnat s těžkou dobou.
Muzeum bude zájemcům v Pardubicích přístupné dva týdny. Komentované prohlídky začínají vždy v celou, počínaje 13. hodinou. Cílem organizátorů je upozornit lidi na opomíjenou kapitolu dějin.
„Chceme, aby vlak mohl zastavit v co nejvíce městech v republice,“ uvedl mluvčí Československé obce legionářské Miloš Borovička. Není prý vyloučené, že se Legiovlak podívá do Pardubic v následujících letech znovu.
.
