Pozdější říšský vůdce SS, šéf gestapa, velitel zbraní SS, říšský ministr vnitra, otec koncentračních táborů a organizátor holokaustu se s Margou Siegrothovou, plavovlasou, modrookou a o sedm let starší rozvedenou ženou seznámil roku 1927 ve vlaku a poměrně záhy se vzali.
Soukromá korespondence masového vrahaKnihu Katrin Himmlerové koupíte na Knihy.iDNES.cz za 208 Kč.  |
Vzhledem k četným Himmlerovým povinnostem po boku šéfa, jak tituloval Adolfa Hitlera, se ovšem moc nevídali, o to častěji (zpočátku třeba i několikrát denně) si psali. S takovou snůškou banalit, jakou si můžeme přečíst v knize Heinrich Himmler, soukromá korespondence masového vraha (1927–1945), se jen tak nesetkáme.
Himmlerova praneteř, historička a politoložka Katrin Himmlerová, se osobnosti svého zlopověstného předka věnovala už v knize Bratři Himmlerové; česky vyšla před osmi lety. Nyní je společně s historikem Michaelem Wildtem podepsána pod dalším „himmlerovským“ titulem, jejž v překladu Jana Hlavičky právě vydalo nakladatelství Triton. Autoři shromáždili nedávno objevenou korespondenci Himmlera a jeho manželky, doplnili ji úryvky z Himmlerova diáře, deníků paní Himmlerové i jejich dcery Gudrun – a také komentáři, které na historických faktech ukazují, co se skrývalo za milostnými výlevy.
Tvoje dobrá zádíčka
Není sporu o tom, že se manželé hluboce milovali. A spojovala je i nacistická ideologie a rasismus. Marga na jednom místě v deníku píše o „židovské pakáži“ a „polské verbeži“ a jistě se ztotožňovala s názorem svého chotě, jak jej vyjádřil v jedné své řeči: „Úkolem německého lidu je bojovat za likvidaci těchto podlidí všude na světě, kde se sdružují proti Německu, které je jádrem nordické rasy, proti Německu, jádru germánského národa, proti Německu, nositeli lidské kultury.“ Těžko soudit, zda sdílela i jeho fantastické mystické představy, například to, že se považoval za reinkarnaci východofranckého krále Jindřicha I. Ptáčníka – proto ho jeho esesmani nazývali král Heinrich. Z dopisů se o tom nic nedozvíme, tam Himmler vyjadřuje starost, zda manželku už nebolí „tvoje dobrá zádíčka“, a doporučuje jí ohřívací láhev, ona ho lituje, že musí „tak strašně pracovat“, a informuje ho, kolik ovoce zase zavařila.
Šéf SS a Gestapa Heinrich Himmler
Upracovaný „taťka“ později, už za války, píše „mamce“ – neboť tak se posléze v dopisech oslovovali – třeba o cestě do Lublinu, Zámostí a Osvětimi. Samozřejmě ani zmínka o rozkazu říšského velitelství SS „všechny Židy zastřelit, Židovky zahnat do bažin“. Nebo o použití nákladních automobilů upravených na plynové komory, v nichž se zabíjeli lidé ještě předtím, než se přešlo na výhodnější vraždění v koncentračních táborech; jedné takové akci s upraveným autem Himmler po vpádu do Polska v Poznani přihlížel. Nezapomínal ovšem posílat rodině čokoládu, kávu, sýr a další dárky a tisíc pusinek „nezbedovi“ Gudrun.
Roďte děti!
„Bože, zachovej nám taťku,“ přála si Himmlerova dcerka. Dočkala se i toho, že otec s ní a manželkou v roce 1941 konečně zase jednou prožil Vánoce. Tedy – Vánoce... Místo nich se 20. prosince slavil Julfest, starogermánský svátek zimního slunovratu. Kuriózní oslavu popisuje Gudrunina teta Lydia: „Vysoká stříbrná jedle takřka zaplnila druhé okno. ... Ze zvláštního těsta se upekly staré germánské symboly, ryba, kanec, tři norny, děťátko a Wotan na oři Sleipnirovi. Z větví viselo množství lamet a nesměly chybět ani prskavky.“ Nový ritus se z Himmlerovy vůle stal závazným i pro jednotky SS.
Soudě dle dopisů nenarušila citový vztah manželů ani skutečnost, že od roku 1938 měl Himmler milenku, svou sekretářku Hedwig Potthastovou, která mu později, už za války, porodila syna a dceru. Paní Himmlerová vzhledem k těžkému porodu po Gudrun další děti mít nemohla.
Ale německé ženy rodit musely, aby bylo dost soukmenovců pro válku i na budoucí osídlení uloupených území. Již na přelomu let 1939/1940 vydal Himmler rozkaz o plození dětí a o možnosti, vlastně povinnosti „druhého manželství“ – konkubinátu. Paní Himmlerová měla ostatně dost práce, zastávala vysoké postavení v Německém červeném kříži a starala se o lazarety, jichž přibývalo s tím, jak Německo spělo k porážce.
Himmler nebyl hlupák a jistě si uvědomoval, že se karta obrátila (těsně před koncem války se pokusil vyjednat se západními mocnostmi příměří a Hitler ho zbavil všech funkcí). Nicméně i po Stalingradu věřil ve zvrat a po jednotkách SS žádal nemilosrdnou tvrdost. Neboť: „Co bude s Rusy, co bude s Čechy, to je mi totálně lhostejné. Co je v těchto národech dobré krve našeho rodu, to si vezmeme, bude-li třeba, uloupíme jim děti a vychováme si je u nás“ (projev v Poznani, 4. října 1943).
Nevyšlo mu to. Himmler se po konci války pokusil uprchnout, zajali ho Britové a 23. května 1945 spáchal sebevraždu. Jeho žena zemřela v srpnu 1967.
