Chtěl se stát farářem, ale nedostudoval. Namísto sutany jej čekala lopata a otrocká dřina. I přes nepřízeň komunistů se Jiří Havlíček vypracoval mezi nejlepší kurátory výstav v republice.
Osud Jiřího Havlíčka je jedním z dvaapadesáti zaznamenaných ve třetím díle knihy Hořké vzpomínání, zaměřeném na vojáky, kteří u Pomocných technických praporů skončili kvůli své víře. U PTP se ocitl poté, co bylo zrušeno jeho studium bohoslovecké fakulty v Olomouci a namísto indexu dostal povolávací rozkaz.
Pomocné technické prapory mají svůj prapor.
„Byla to otrocká práce, ale byl jsem mladý, tak mi těžká práce nevadila,“ vzpomíná dnes sedmaosmdesátiletý čilý muž na roky u nechvalně proslulých Černých baronů. Stejnojmennou Švandrlíkovu knihu stejně jako mnoho dalších pétepáků však neuznává.
„Nelíbila se mi. Ona to totiž vůbec žádná legrace nebyla. Tím, že člověk narukoval k PTP, byl jakoby odsouzen na doživotí. Věděl jsem, že už asi nikdy nebudu studovat, že nebudu mít šanci se někde prosadit, že po mně půjdou,“ popisuje realitu padesátých let.
Nejistota, jak dlouho budou na vojně a kde skončí, byla průvodcem každého dne lidí v tichosti zbavených prakticky všech občanských práv.
Havlíček poznal svou ženu v jihlavské galerii
Smrtí sovětského diktátora Stalina a následně i jeho československého pobratima Klementa Gottwalda se ale i tehdejším pétepákům dostala malá naděje na změnu. Pomocné technické prapory byly zrušeny, ale ani v civilu neměli na růžích ustláno.
„Nejdřív jsem musel podepsat, že budu ještě rok pracovat u Vojenských staveb, pak jsem těžko hledal místo. S cejchem pétepáka mě nikde nechtěli. Nakonec jsem pracoval na regulaci Odry a Ostravice,“ vzpomíná Jiří Havlíček.
Shodou náhod a s pomocí známého se nakonec dostal do Jihlavy, kde začal pracovat v tamní galerii a poznal zde i svou ženu. „Ona pracovala jako vedoucí galerie, kde jsem nastoupil na místo, které nikdo nechtěl. Těžká práce za málo peněz. Ale to mi nevadilo.“
Nakonec však jeho působení začalo vadit komunistům. Jeho manželka, ač komunistka, se dala tajně pokřtít a nakonec ji z místa vyhodili. Odešel i Jiří Havlíček. A zamířil do Ostravy, k níž měl coby rodák ze Suchých Lazců na Opavsku blízko. I tady se uchytil v oboru, pracoval v Galerii výtvarného umění.
I z ní jej komunisté - po třinácti letech - vyštvali. „Jeden dentista z Plesné, který si chtěl vylepšit kádrový profil, mě udal, že chodím do kostela. A od Mamuly (obávaný krajský šéf komunistů - poz. red.) přišel dopis, že v galerii nesmím pracovat s lidmi. To by znamenalo přechod k práci s mobiliářem. A to se mi nechtělo. Chtěl jsem pracovat s lidmi. Tak jsem odešel. A postupem času se dostal, přes nepřízeň tamní kádrovačky - velké soudružky, do galerie v Karviné, kde jsem vydržel až do důchodu.“
V Karviné začal pořádat výstavy ve velkém stylu, díky osobním známostem sem dokázal dostat sbírky i z velkých zahraničních muzeí, zorganizoval ale také výstavu tehdy zakázaného Jana Zrzavého.
Že se na začátku padesátých let dostal k PTP a nestal se farářem, ale nelituje. „Díky tomu jsem se poznal a prožil úžasný život se svou manželkou,“ vysvětluje muž, který o umění dodnes aktivně přednáší.
Trilogii završil díl o pronásledování věřících vojákůI třetí díl dokumentárního cyklu Hořké vzpomínání mapuje osudy lidí odvedených na začátku padesátých let k Pomocným technickým praporům, komunistické vojenské obdobě táborů nucených prací. Vedle Františka Možného se na sestavení vzpomínek bývalých „pétepáků“ podílel také předseda oblastního výboru PTP Rostislav Sochorec. O čem kniha Hořké vzpomínání je? Hořkého vzpomínání vyšly tři díly, budou i další? Jak na tu dobu vzpomínáte vy? Kolik ta kniha stála? Z čeho jste vydání knihy financovali? Kdy vyšly předchozí díly? Čili trvalo dvacet let, než vyšel třetí díl? |
