Eva Merová se ale narodila v Praze. Na svět přišla jako Evelina Landová roku 1930 v asimilované židovské rodině, otcovo původní příjmení znělo Löwy. Maminka se jmenovala Ilse, tatínek (majitel textilní firmy) Emil. Eva měla ještě o deset let starší nevlastní sestru Lízu. Až do okupace v březnu 1939 žili Landovi jako spokojení středostavovští Pražané. Bydleli na Letné, v ulici U Smaltovny.
Není třeba podrobně rozepisovat, co se rodině dělo, když byli Židé degradováni do zcela bezprávného postavení. Eva si z té doby, kdy Landovi postupně přišli o byt, majetek, svobodu i jakoukoli ochranu pamatuje svou "první ztrátu".
"Židi museli odevzdat šperky, koberce, kožichy, hudební nástroje a zvířata. Domácí zvířata jsme nesměli mít. Já jsem neměla pejska ani kočičku, ale měla jsem kanára. A toho jsem měla odevzdat na úřadě, ale stihla jsem ho dát nějakému pánovi. Pamatuju si to přesně, bylo to v Haštalské ulici, bylo tam takové okýnko dole a do toho okýnka jsem kanárka i s klecí předala. Šlo to, kanárci nebyli nikde registrováni," vypráví Eva.
V červnu 1942 byla spolu s rodiči deportována do Terezína. Dostala se tam i sestra Líza, která se v roce 1940 vdala a v ghettu se jí narodil syn.
"Terezín byl vlastně jen přestupní stanicí před tím horším. I tam byl ovšem hlad. A rychle se šířily nemoce - nebylo dost léků, a jelikož jsme byli v pokojích nacpaní, tak když onemocněl nakažlivou chorobou jeden, dostali ji všichni. (…) Nejhorší ale byly transporty na Východ. Nikdo nevěděl, co je na konci, ale všichni soudili, že to není nic dobrého a že to bude určitě horší než Terezín, který přeci jenom byl doma, v Čechách. (…) V prosinci 1943 jsme taky dostali předvolání."
Birkenau, Stutthof, Dörbeck, Guttau
Landovi přijeli do Osvětimi-Březinky jedním ze dvou prosincových transportů, které byly umístěny v tzv. rodinném táboře terezínských Židů. Právě tam nacisté v březnu 1944 spáchali největší masovou vraždu československých občanů. V plynových komorách jich během jediné noci zabili téměř 380. Evelinin otec Emil Landa v Březince zemřel, maminka Ilse a Evelina prošly tzv. selekcí.
"Koncem června přišla do tábora skupina vysokých esesáků, jeden se jmenoval Buntrok, to si pamatuju, a říkaly jsme mu buldok, a byl tam také doktor Josef Mengele. Řekli, že k selekci mají jít všichni mezi šestnácti a čtyřiceti lety, jenže mně bylo teprve třináct a mamince čtyřiačtyřicet. Ale stejně jsme to zkusily a prošly jsme. Uznali nás za práceschopné." Tisíce lidí, kteří selekcí neprošli, čekala smrt v plynových komorách - zahynuli během dvou nocí, 10. - 12. července 1944.
V létě odvezli Evelinu a Lízu Landovy spolu s dalšími ženami a dívkami na práci do lágrů ve Stutthofu, dále do Dörbecku (dnes Próchnik), kde ženy hloubily zákopy, a nakonec do Guttau (nynější Gutowo).
Podmínky tam byly tak kruté, že zahynula Evelínina matka Ilsa. Umřela vyčerpáním: "Velmi se změnila. Byla popelavě šedá, prsty na rukou měla na kost vyhublé a špatně jimi hýbala… Maminka se cítila špatně a přála si, aby ji vzali do nemocnice, říkalo se tomu 'na revír'. Lékařka, o které se říkalo, že ani lékařka není, nakonec souhlasila, ale pod podmínkou, že si maminka nechá ostříhat vlasy… A během toho stříhání maminka zemřela."
Život v SSSR: nová situace, nikoli nový život
Po osvobození lágru se už Evelina do Prahy nevrátila - zjistila, že po smrti je i její sestra, švagr a jejich malé dítě, že se nemá za kým vracet. Židovský lékař Mojsej Ionovič Mer, v té době sloužící u Rudé armády, jí tehdy nabídl, že ji adoptuje. Evelina po krátkém váhání přijala.
A protože byl doktor Mer vázán armádními povinnostmi, musela se pak sama vydat do Petrohradu (tehdy Leningradu), kde v roce 1946 zaklepala u cizích dveří: "Minulost se mi vracela ve snech… mně tehdy nezbývalo než se - jak to říct? - zapojit do nové situace. Vědomě říkám situace a nehovořím o novém životě. Nový život neexistuje. Každý člověk má jen jeden."
Příběhy 20. stoletíVzpomínky Eveliny Merové natočili lidé z organizace Post Bellum novou filmovou technikou Eye Direct inspirovanou americkým dokumentaristou Errolem Morrisem. Na tomto cyklu spolupracuje Post Bellum s Českou televizí, se kterou připravuje jedinečný cyklus dokumentů. V neděli ve 20:00 odvysílá vzpomínky Eveliny Merové Český rozhlas Plus - ve známém pořadu Příběhy 20. století. Reprízu naladíte příští sobotu na Radiožurnálu v 21:00. Pokud je vám Post Bellum sympatické, staňte se členem Klubu přátel Paměti národa a drobným příspěvkem pomozte jejich práci. |
Se životem v Rusku a v nové rodině se Evelina obtížně vyrovnávala, o tom, co má za sebou, veřejně nemluvila, takřka veškeré úsilí věnovala škole. Vypráví, že výuka byla zahlcena komunistickou propagandou. "Doma se ovšem mluvilo jinak, občas jsem zaslechla i vtipy, samozřejmě mne nabádali, že to nesmím nikde povídat. Strach z KGB byl všemocný, a nikoli neopodstatněný, naše národnost vše umocňovala."
Právě židovský původ Evelině komplikoval studium, ačkoli patřila k premiantům. Nakonec se jí však podařilo vystudovat, stala se germanistkou, vdala se, narodily se jí dvě děti. Do Prahy začala jezdit na počátku 60. let, přemýšlela o návratu, ale natrvalo do Čech přesídlila až v roce 1995. Zajímavé je, jak Evelina Merové ve své knize Opožděné vzpomínky srovnává život v Československu a v Sovětském svazu.
"Po materiální stránce se lidem v mé staré vlasti - tedy v ČSSR - žilo mnohem lépe, i když oni to tak nevnímali… Povšimla jsem si ovšem, že některým z těch, kterým se dařilo dobře, nesvoboda příliš nevadila. Zdálo se mi také, že v Praze je mezi mými známými ve srovnání s Leningradem mnohem víc členů strany," popisuje Evelína Merová.
"Je ovšem pravda, že mezi našimi přáteli v Rusku bylo hodně Židů, těm režim tradičně nedůvěřoval, a proto si je patrně také nepřál mít v řadách KSSS. A 'sympatie' byly zjevně oboustranné. Také oslovení 'soudruhu' a 'soudružko', se kterým se člověk v Československu v úředním styku běžně setkával, v SSSR neexistovalo, podobně jako stranický pozdrav 'Čest práci'.“
