Když Irena Racková vzpomíná na lágry, kterými prošla za druhé světové války, mluví klidně a vyrovnaně. Jen občas se pozastaví v údivu nad vlastním příběhem - a řekne: "Můžu to vyprávět, ale nemůžete si to představit… Je to, jako bych mluvila o někom jiném." Patří k posledním pamětníkům Šóá, k posledním lidem, kteří byli deportováni nikoli do Osvětimi, ale do ghett na východě, v jejím případě do lotyšské Rigy.
Příběhy 20. stoletíVzpomínky Ireny Rackové zaznamenali dokumentaristé z Post Bellum. V neděli její vyprávění odvysílá Český rozhlas Plus ve 20.00 v pořadu Příběhy 20. století. Reprízu pak naladíte příští sobotu na Radiožurnálu ve 21 hodin. Pakliže je vám sdružení Post Bellum sympatické, staňte se členem Klubu přátel Paměti národa a drobnými penězi pomozte jeho práci. |
Irena se narodila se jako Poperová v července 1925 v Jičíně, kde žila s rodiči a dvěma staršími sestrami, Zdenkou a Hankou. Ve třiatřicátém se rodina přestěhovala do Brna. Po okupaci vyhodili Irenu na základě rasových zákonů z gymnázia, musela nastoupit do výrobny hraček, teprve tehdy se dozvěděla o svém židovském původu.
V roce 1940 zatklo gestapo Irenina otce, ředitele firmy vyrábějící ústřední topení: "Jeho sekretářka, Němka, si pověsila na zeď Hitlerův portrét. Otec řekl, že v jeho kanceláři nic takového viset nebude, a druhý den si pro něj přijeli." Pan Poper prožil rok ve vězení v Kounicových kolejích, pak ho odvezli do Osvětimi a zavraždili. Jeho ženu a tři dcery deportovali do Terezína - a po krátkém čase (9. ledna 1942) do Rigy.
V rižském ghettu
V listopadu a v prosinci 1941 zavraždily různé nacistické jednotky přibližně 20 tisíc Židů z rižského ghetta (podrobnosti o holocaustu v Pobaltí najdete například zde). Vytvořil se tak prostor pro transporty z centrální Evropy. Ti, kdo s nimi přijeli (do léta 1942 celkem asi 60 000 lidí), byli většinou vražděni v nedalekém lese Bikernieki.
Terezínský transport dorazil na místo určení po čtyřdenní cestě vlakem, bez jídla a pítí: starší lidé byli ihned odděleni od práceschopných, ostatním přidělili českého (židovského) komandanta. Irena měla štěstí na lehčí práci, poslali ji do výrobny gázy na obvazy. Paní Poperová a její dcery si brzy osvojily pravidla tajného výměnného obchodu a díky tomu přežívaly – v místě, kde smrt hladem a vyčerpáním byla stejně běžná jako v dnešních časech rýma. Pomáhali jim i lotyšští Židé, kteří Poperovým navzdory zákazu vzájemného styku pašovali jídlo.
V ghettu se Irena poprvé zamilovala, do třiadvacetiletého Lotyše, který spolu s partyzány plánoval povstání. Přípravy překazil udavač: "… a Němci po tom udání nechali celou skupinu nastoupit, odvedli všechny na hřbitov a postříleli je. Mému příteli a dvěma dalším se podařilo utéct. Chytili ho u nás na dvoře, mučili, a pak ho zabili."
Irena s Hankou a matkou pracovaly pak na venkově v sušárně rašeliny (sestra Zdenka zůstala v Rize), po několika měsících je odvezli zpět a zpracovávaly dřevo a gumu v továrně Meteor. Když se roku 1944 přiblížili k městu Rusové, začala evakuace - a zbylí Židé byli většinou deportováni do koncentračního tábora Stutthof.
Tam už nás stříleli jako zajíce
Irena Racková-Poperová vzpomíná: "Stuthoff, to byl normální koncentrák. Dráty nabité elektřinou, strážní věže, z nichž nás esesáci mohli střílet jako zajíce, kdy se jim zachtělo… Dozorkyně nám dělaly bývalé prostitutky… V jednom kuse křičely a švihaly nás bičem." Irena dodnes neslyší na jedno ucho – dostala facku od SS-mana, protože se při apelu správně nepostavila do řady. Po ráně jí praskl jí bubínek.
Ve Stutthofu se už nepracovalo, přesto byli starší, nemocní a "práceneschopní" pravidelně posíláni do plynových komor. Ženám oholili hlavy, muži měli ve vlasech vyholený široký pruh, aby byli při eventuálním útěku snadno k poznání. Irenině mamince bylo už šestapadesát let, sestry jí tedy přibarvovaly tváře na červeno, aby vypadala zdravější. Zdeňku zakrátko odveleli na práci mimo tábor, dostala tyfus a zahynula.
Ostatní ženy nastoupily stodvacetikilometrový pochod smrti. Paní Poperovou vedly Irena s Hankou mezi sebou, podpíraly ji, a tak došly až do Sofienwaldu, kde pomáhaly na stavbě. Trpěly nejen hladem, ale i zimou, tiskly se k sobě v noci po dvojicích a trojicích, aby se aspoň trochu zahřály.
Irenu tehdy zachránil esesák, v němž se buď hnulo svědomí – nebo prostě nebyl přesvědčený nacista: "V Sofienwaldu jsme mimo jiné chodily uklízet kasárna SS. V koši byl jednou vyhozený chleba. Když jsem ho chtěla vzít, přišel ten esesák a začal na mě křičet, že kradu. Já řekla, že nekradu, ale že jsem chleba našla vyhozený, že pro mne je to dar... On mi ten chleba nechal, a potom chodil každý den do lágru a nosil mi další kus, jednou dokonce biskupský chlebíček z balíčku od svojí matky. Také mi donesl troje spodky a vojenské boty pro mámu."
Zanedlouho byly ženy přesunuty do dalšího lágru u Lauenburgu (dnešní Lebork), kde už nepracovaly a nedostávaly jídlo, jen občas slupky od brambor. Končící nacismus měl zcela absurdní rysy: německá armáda se rozpadala a ustupovala, ale do poslední chvíle hnali vojáci a příslušníci SS polomrtvé Židy směrem od fronty, poslušni příkazům "konečného řešení židovské otázky".
Proč bychom se netěšili
Z dálky už se ozývala střelba, po polích chodily kolony vojáků. Opět se přiblížila fronta, a opět přišel pochod. "V noci nás nechali nastoupit v lese do řady a postavili se s puškami proti nám. Nemáte ponětí, co v takovou chvíli běží člověku hlavou. Já jsem si říkala, že nesmím padnout na zem dřív, než začnou střílet… A když už měli zacíleno, tak jeden komandant řekl, že jdeme dál...."
SoutěžNeziskové organizace Post Bellum a Pant, a spolu s nimi iDNES.cz, Český rozhlas, MF DNES a ČT vyhlásily velkou letní soutěž Příběhy 20. století. Natočte vyprávění svých rodičů, babiček, dědečků či známých a vyhrajte 50 tisíc korun, chytrý telefon nebo tablet a profesionální smlouvu pro dokumentaristy, spolupracující s Post Bellum. Vše na www.pribehy20 stoleti.cz. Každý registrovaný obdrží zdarma DVD Příběhy 20. století. |
S několika dalšími se Irena, Hana a paní Poperová ztratily hlavní skupině. Schovaly se v jakési vesnici ve veliké stodole, plné zvířat a uprchlíků, mluvících rusky, německy, anglicky, česky... Ve stodole zůstaly do rána, a dožily se příchodu Rudé armády. Jeden ruský voják je ráno vyzval, ať si venku vezmou jídlo a jdou dál.
"Pamatuju si, že jsem šla po dvoře, překračovala jsem mrtvoly Němců s úplným klidem a zpívala si 'Proč bychom se netěšili...! Nejsem blázen, ale v té době jsem asi byla…“
Po složité a dlouhé pouti se matka a dcery Poperovy dostaly domů, do Brna. Z šedesátičlenné širší rodiny přežilo jen několik lidí. Přišly o veškerý majetek, zjistily, že Hančin předválečný český snoubenec se za okupace oženil a rodinu bezostyšně okradl. Pokud vás příběh Ireny Rackové a její rodiny zajímá a chtěli byste o něm vědět víc, poslouchejte v neděli večer Český rozhlas PLUS.
