Před varšavským Národním fotbalovým stadionem, stojí vysoký žulový obelisk. V těchto dnech k němu přibyly věnce s českou a slovenskou trikolorou, které připomínají pětačtyřicáté výročí hrdinské sebevraždy Ryszarda Siwiece.
Ten se tu 8. září 1968 upálil na protest proti srpnové okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy a o několik měsíců předběhl Jana Palacha. "Poláci Ryszarda Siwiece uctívají jako hrdinu a k tomu máme samozřejmě velký respekt," říká k tomu český velvyslanec ve Varšavě Jan Sechter. "Učinil svoji oběť, aby nezahynula pravda," píše se na obelisku, který připomíná dožínkový den roku 1968.
V agrárním Polsku se jednalo o jednu z vůbec největších slavností, které komunistický režim pořádal. A Stadion desetiletí, který stával na místě dnešního Národního stadionu, byl tradičním místem těchto oslav. Právě tady se před zraky mnoha desítek tisíc lidí, televizních kamer a filmových štábů rozhodl Siwiec svůj sebevražedný protest uskutečnit.
"Lidé, pokud ve vás ještě zůstala jiskřička lidskosti, lidských citů, vzpamatujte se! Slyšte můj křik, křik prostého obyčejného člověka, syna národa, který vlastní i cizí svobodu miloval nadevše, nad vlastní život," snažil se Siwiec vzburcovat Poláky. Polská armáda se jako jedno z vojsk Varšavské smlouvy podílela na srpnové okupaci Československa. Z tehdejších členů paktu odmítlo podíl na invazi pouze Rumunsko.
Odbojář, učitel, filozof
Siwiec se odpůrcem komunistické totality nestal až po srpnové invazi v roce 1968, ale už za druhé světové války, kdy bojoval v řadách protikomunistické a protinacistické Zemské armády (AK).
V letech stalinismu odmítl učit podle osnov, raději sám odešel z učitelského povolání a pracoval jako účetní. Psal a tiskl protikomunistické filozofické letáky, které podepisoval pseudonymem Jan Polak. Měl jich plnou tašku i na Stadionu desetiletí.
Polské Státní bezpečnosti a komunistům se podařilo sebeupálení Ryszarda Siwiece a jeho důvody utajit před veřejností. Siwiec byl označený za duševně nemocného a narozdíl od Palacha byl bedlivě střežen policií až do svého skonu, který nastal čtyři dny poté, 12. září 1968. Zemřel v sedmapadesáti letech a nechal po sobě pět dětí. Dopis na rozloučenou, který napsal své ženě, se s k ní dostal až po dvaceti letech.
Desítky let zapomenutí, pak řády
Siwiece pro Poláky a poté i pro Čechy a Slováky objevil až na počátku devadesátých let polský režisér Maciej Drygas. O Siwiecovi natočil filmový a rozhlasový dokument. Drygasovi se podařilo nalézt i sedmivteřinový film, na němž je událost zachycena. "Byl záběr na stadion. Dole tančila mládež a uprostřed toho davu byl malinký hořící člověk, a to byl Ryszard Siwiec," uvedl Drygas pro Český rozhlas.
V roce 2001 udělil prezident Václav Havel Siwiecovi posmrtně Řád bílého lva, poté mu dalo vyznamenání i Slovensko a Siwiece ocenilo i jeho domovské Polsko. Tím, kdo se smiřoval se Siwiecovou nejvyšší obětí za Československo nejsložitěji, byly ale jeho děti."Jsem velmi vděčný bratrům Čechům a Slovákům, že docenili čin mého otce. Dodnes to je ale pro mě velmi složitý a těžký prožitek," řekl v slzách jeho syn Wit Siwiec, který se o víkendu účastnil vzpomínkové akce na Národním stadionu.
V Praze na Žižkově má Siwiec svoji ulici a v ní stojí jeho památník, podle něhož byl loni vytvořen památník ve Varšavě.
