Československo v roce 1968 procházelo nejen politickým uvolněním, pro které se vžilo označení Pražské jaro, ale také ekonomickou reformou, která měla změnit plánované hospodářství, jež se už počátkem šedesátých let dostalo do krize, v částečně tržní ekonomiku. Podobnou, s jakou experimentovala Titova Jugoslávie, či později v sedmdesátých a osmdesátých letech Kádarovo Maďarsko.
Právě obavy o to, že by ekonomické reformy mohly rozložit Sověty řízený ekonomický systém ve východní Evropě, který fungoval v rámci Rady vzájemné a hospodářské pomoci (RVHP), vedl společně s obavami politickými a bezpečnostními Kreml k rozhodnutí o provedení invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, která začala právě před 45 lety, 21. srpna 1968.
Rozbití sovětského hospodářského systému
"Do popředí se dostal ekonom Ota Šik, který přibližně od roku 1963 chystal ekonomickou reformu. Šik se snažil propojit plánované hospodářství s trhem. Podniky se měly postupně osamostatnit, samostatně měly působit na trhu, v jejich čele měli stát odborníci, dnes bychom řekli manažeři, a zejména, postupně se šířila teze, že do řízení ekonomických procesů by neměla vstupovat KSČ. Tyto myšlenky nabouraly to, na čem hospodářství dosud stálo," popsal podstatu tehdejších úvah pro slovenský deník Sme historik Miroslav Londák z Historického ústavu Slovenské akademie věd.
"Když začnete bourat část systému, je to, jakoby jste ho bořili celý. To si uvědomoval i Brežněv a sovětské vedení. Nemohli připustit, aby takové ideje šířily. I když se o tom často nemluvilo, tak ekonomická reforma byla jednou ze základních příčin, proč nakonec došlo k invazi."
Konec ekonomických reforem na dvacet let
Československo bylo pro Sověty z ekonomického hlediska extrémně důležité. Spolu s tehdejší Německou demokratickou republikou bylo totiž jediné mezi sovětskými satelity, které dokázalo produkovat relativně kvalitní technické výrobky a vyspělé zbraně, za něž z mnoha pohledů zaostalý Sovětský svaz neměl náhradu.
Na mnohé vyspělé technologie bylo Západem uvaleno embargo jejich vývozu na Východ, druhým problémem byl i nedostatek západních valut, kterým trpěl Sovětský svaz po celou dobu své existence. Z tohoto pohledu bylo Československo pro Moskvu a její ekonomické přežití možná ještě důležitější, než z hlediska politického a bezpečnostního.
Paradoxní bylo, že invaze zmrazila reformování ekonomiky do té míry, že koncem osmdesátých let mělo Československo daleko rigidnější ekonomický systém, než státy jako Polsko či Maďarsko, které se v srpnu 1968 podílely na invazi a na potlačení československých reforem, včetně reformy hospodářské. Mohlo za to i to, že u moci se držela celých dvacet let kolaborantská klika československých komunistů, kteří podpořili po srpnu 1968 sovětské okupanty, v čele s Gustávem Husákem.
