Podle průzkumů chtělo k volebním urnám zamířit asi 45 procent ze všech čtyř milionů možných slovenských voličů.
Centrum Bratislavy tomu v rozzářeném sobotním dopoledni odpovídalo. Prázdné ulice, zavřené obchody, doprava nulová. Obličeje představitelů všech politických barev, směrů a volebních čísel na ten klid shlížejí z volebních plakátů. Právě ty dávají náhodném turistovi tušit, že se něco děje.
Stačí krátká procházka městem a hned máte solidní přehled o aktuálním volebním spektru. A že to nejsou volby ledajaké, dokazují malé nálepky goril, které se neesteticky skví na tváři každého vyobrazeného politika.
Po páteční demonstraci, která se přes počáteční rozpaky s pozvanými představiteli malých stran nakonec zvrhla až v potyčku s policií, ani památky (více o večerních nepokojích čtěte zde). Jen na náměstí SNP stojí hlouček lidí. Když ale náhodný posluchač přijde blíž, slyší jen poklidnou debatu o tom, že se současné protesty roku 1989 opravdu rovnat nemohou. Ze slov zdejších aktivistů je cítit únava.
Volební nejistotaPoslední průzkumy ukazují, že mezi šest "nejistých" stran, tedy partají, které se pohybují na hranici pětiprocentní nutnosti ke vstupu do sněmovny, se přidává i sedmá SMK, strana oslovující maďarskou menšinu, starší sestra Bugárova uskupení Most-Híd. Stále je ještě ve hře možnost, že by se malým pravicovým stranám mohlo podařit opět vyšachovat suverénní sociálně demokratický Smer Roberta Fica. V páteční večerní debatě se všichni zástupci shodli, že po koalici s levicovým hegemonem úplně netouží. Škoda, že podobná shoda nepanovala i během vlády koalice, ironicky komentovala debatu slovenská média. Zda by ale jakási nesourodá šestikoalice byla životaschopná, po podzimní zkušenosti asi leckdo pochybuje. |
V Základní škole dr. Milana Hodži, která se nachází v Škarniclově ulici jen kousek pod ikonickým bratislavským hradem, to však na příliš malou účast nevypadá. Venkovní dveře neustále narážejí do dřevěné zábrany, jak tudy proudí místní zvolit tu svou stranu.
"Volit chodím pokaždé, proto jdu i letos," zní shodně z úst všech náhodně oslovených. Zda se tedy předním politikům podařilo nákladnou kampaní donutit k účasti i neaktivní voliče, se dá jen pochybovat.
A přitom právě jejich hlasy letos musí rozhodnout.
Na jedenáctou hodinu je do místní školy ohlášen předseda dosud vládnoucí nejsilnější koaliční strany SDKÚ Mikuláš Dzurinda. I proto se tu už od desáté postupně shromažďují novináři a televizní štáby. Časem už dá voličům opravdu práci se přes množící se fotografy dopracovat k registraci. Poklidné rozhodování je za plentou opravdu nečeká.
"Kdo že má přijít?" ptá se manželky pán středního věku v čepici. "Aha, no tak ten ať jde do...!" rezolutně zatracuje Dzurindu.
Dosluhující ministr zahraničí a bývalý premiér se objevuje chvilku po jedenácté. Spořádaně čeká ve frontě, která se i díky novinářům před volební místností vytvořila. Za epileptického blýskání fotoaparátů rutinně odvolí a jde si poslušně stoupnout k hroznu novinářů. "Máme vás rádi a zase vás jdeme volit!" pokládá mu na rameno ruku jedna z jeho sympatizantek.
Slováci o tomto víkendu přišli k urnám, mají předčasné volby. (10.3. 2012)
"Když jsem se ráno probudil, tak tam byl velký otazník. V těchto chvílích se vždy sám sebe ptám, zda jsem udělal všechno, co jsem mohl," říká předseda SDKÚ. "Ano, byla to nejtěžší kampaň mého života," přiznává Dzurinda.
"Kampaň byla zlá. Drsná, zlá a nevyvážená," potvrzuje i padesátnice s baretem venku před školou. Volit ale přišla. Kolik Slováků však korupční kauzy a neutěšená politická atmosféra od voleb nakonec odradily, se ukáže večer, až se místnosti uzavřou.
