Bátora byl milcem ministra školství Dobeše a chráněncem prezidenta. Nejprve vedl na školství odbor, potom, když jeho ultrakonzervativní výstřelky a urážky ministra Schwarzenberga byly příliš okaté, byl uklizen na místo zástupce ředitele Dobešovy kanceláře.
Nakonec působil jako poradce a Dobeš dlouho odolával tlaku liberální veřejnosti, která se domnívala, že vysokým státním úředníkem nemá být člověk, který dříve kandidoval za xenofobně nacionalistickou národní stranu.
Za velkého třesku nakonec Bátora bouchl dveřmi, když využil tiskové konference na odchodnou, aby sebe teatrálně velebil a své protivníky stejně teatrálně napadal. Logicky a morálně mu tedy žádný dárek na odchodnou nepatří. Bez ohledu na to, že pan Dobeš si asi myslí, že jeho "vzornému úředníkovi" média uškodila.
Jistěže je asi vše v souladu se zákoníkem práce, jak ujišťuje ministerstvo. Zákony jsou ohebné, když se dostanou do "správných" rukou. Jistěže panu Bátorovi nikdo peníze nezávidí, i když s jeho názory tvrdě nesouhlasí. Třeba byl, pokud zrovna nemluvil nebo nepsal na Facebook, opravdu pilný, výkonný a spolehlivý. Problém je však hlubší.
Proč si vůbec vyplácejí státní zaměstnanci tak štědré odměny a zlaté padáky?Vláda navrhuje a Sněmovna přijímá zákony, které správně nutí lidi, ale i státní aparát šetřit. S málem musí vyžít školství, na nedostatek prostředků si stěžují například i policisté. Přesto Dobeš odměňuje Bátoru a policejní prezident Lessy vyplatil svým nejbližším podřízeným statisícové odměny. Neváhal dokonce překročit limit, který mu stanovil ministr Kubice, a riskovat jeho hněv.
Šetření platí jen pro podzámčí, nikoli pro zámek
Už dříve vyvolávalo pohoršení, když na veřejnost pronikla výše prémií, které dostávají náměstci nebo jiní klíčoví úředníci ministerstev, nebo kolik platí ministři za různé externí poradce. Navíc za takové, kteří jim dávají banální rady. Státní aparát tak dává lidem, kteří se musí uskrovnit, arogantní vzkaz. Šetření platí jen pro podzámčí, na zámku se bude tančit a hodovat dál.
Nebuďme však prvoplánově populističtí. Vysocí úředníci ministerstva jsou často klíčoví lidé. Za všechny uveďme dlouholetého náměstka ministrů financí (později nakrátko i ministra) Eduarda Janotu. On a podobní jsou špičkoví odborníci, kteří by pravděpodobně v soukromém sektoru vydělali mnohem větší peníze, než je jejich náměstkovská gáže (podle zveřejněných údajů se může pohybovat bez odměn kolem osmdesáti tisíc korun).
Političtí ministři často jen dávají muří nohu pod dokumenty, které jim jejich nejbližší podřízení připravili. Musí se na ně spolehnout. Navíc vysoký úředník, pokud není loajální, může ministrovi namydlit schody, nemluvě o tom, že jako pověstný "dveřník" může vybírat úplatky jen za to, že ke svému pánovi pustí prosebníky. Tendence odměňovat dobré úředníky je tedy z lidského a často i profesionálního hlediska v dobrých dobách pochopitelná.
Ani v dobrých dobách není pochopitelné vyhazování peněz za externí poradce, kteří dublují práci zaměstnanců. Nebo štědré odměny pro politické kamarádíčky a přisluhovače. Státní rozpočet slouží místo stranické pokladny k odměňování za volební kampaň a politické protislužby.
V době zvyšování daní, škrtů a šetření, kdy většina firem ruší třinácté platy a mnohé zaměstnanecké výhody, je rozhazování státních peněz nemravné. Ani dobří úředníci by neměli dostávat tolik, co dříve, když tolik, co dříve nedostávají často dobří zaměstnanci v soukromé sféře. Platilo by to, i kdyby Ladislav Bátora byl méně mluvný a nebyl tak středověký.
