Sedmnáctiletá Jarmila Bočánková - tehdy se ještě jmenovala Indráková - byla na Silvestra roku 1948 spolu se svými rodiči zatčena. Nevěděla proč - až časem zjistila, že lidé kolem ní údajně pomáhali protikomunistickému agentu-chodci.
Nejprve ji za údajnou vlastizradu čekaly "běžné" kriminály - Pankrác, Hradec Králové, Kostelec nad Orlicí. Pak začali komunisté zřizovat zvláštní převýchovné ústavy ve Lnářích a v Zámrsku, ze Sovětského svazu totiž do Československa doputovaly Makarenkovy teorie o účincích vojenské převýchovy na neukázněné či prostě nepohodlné děti.
Jarmila Bočánková v 50. letech
Jarmila Bočánková dnes
Ve Lnářích prožila něco nepředstavitelného, co jí poznamenalo na celý její život. Portál iDNES.cz vám přináší další dokument organizace Post Bellum, který patří do cyklu Příběhy 20. století.
Jarmila BočánkováJarmila Bočánková, rozená Indráková, narozena 14. 8. 1931 ve Šternberku u Olomouce. Za války její maminka - Němka zachránila život 120 lidem díky svému kontaktu s bývalým spolužákem, náčelníkem tamního gestapa. Včas varovala odbojáře, že jsou prozrazeni. Přesto ji po osvobození Národní garda zavřela a hrozilo, že ji jako Němku zavraždí. Zachránil jí až jeden ruský důstojník. Indrákovi se přestěhovali do Hluboček u Olomouce, kde celou rodinu na konci roku 1948 zatkla StB. Po půlroční vazbě ve sklepních celách byla sedmnáctiletá Jarmila odsouzena na dva roky za velezradu a vyzvědačství. Ve vězení strávila nakonec celé čtyři roky, prošla věznicemi na Pankráci, v Hradci Králové, Kostelci nad Orlicí a Ústavem pro mladistvé delikventy ve Lnářích. Po propuštění se provdala za Cyrila Šollara, se kterým se seznámila ve vězení. Po čtyřech letech manželství však ovdověla a zůstala sama se dvěma malými dětmi. Pracovala v Plzni jako uklizečka v nemocnici, pak jako zdravotní sestra v psychiatrické léčebně v Dobřanech. Podruhé se vdala až ve vyšším věku. |
Příšerné věci prožila už ve vyšetřovací vazbě: "To bylo pro mladou holku kruté. Malá cela. Na zemi byla jen taková vyvýšená pryčna, na ní špinavá, roztrhaná, malá šedá deka a nic víc. Na záchod jsem chodila na kbelík v koutě. Bachaři na mě koukali přes okénko a náramně se bavili. To bylo strašně ponižující. Z vedlejší cely sténal můj zbitý otec. Jednou mě nějaký hodný dozorce k němu pustil, dal mi mastičku z psího sádla a řekl, ať se o něj postarám. Mazala jsem mu rány. On mě ale vůbec nepoznával. Když jsem mu chtěla natřít rozbitou sedřenou tvář, zakvílel a prosil, že ho to moc bolí. Oni ho na výslech tahali za nohy," popisuje chvějícím se hlasem Jarmila Bočánková.
U soudu, kde stanula skoro dvacítka obviněných z velezrady, dostala dva, její otec osm a matka sedm roků. Navíc jim zkonfiskovali majetek. Nikoho ze skupiny kromě rodičů neznala, o případu jakéhosi agenta chodce, kterému skupina údajně pomáhala, nic netušila.
Ve Lnářích pracovala na polích, v zimě v továrnách na zpracování bavlny. O tom, jaký režim v ústavu panoval, asi nejlépe vypovídá příhoda, kdy jedna bachařka postřelila vězeňkyni.
"To udělala Evě Duškové, to byla jedna z mých sedmi nejlepších kamarádek, statečná holka, která říkávala, že teprve tady v kriminále je svobodná, může na komunisty konečně svobodně nadávat. Dělali jsme si z dozorkyně legraci, co by dělala, kdybychom se pokusili o útěk, ona na to, že by nás zastřelila. Vytáhla pistoli, ukazovala jí a najednou vystřelila. Evě prostřelila nohu. Doktor nikde nebyl, tak jí ošetřoval veterinář," vzpomíná Jarmila.
Že jí zničili mládí, to komunistům nikdy neodpustí: "Víte, všechno lze odpustit, ale tohle je nenapravitelné. Neodpustím jim, že jsem neprožila první lásky, ty, na které se nikdy nezapomene. Nikdy mě nepolíbil chlapec, který by mi vyznal lásku. To jim prostě neodpustím!"
Dívky ve Lnářích
Komunisté Jarmile Bočánkové doslova zničili život. Z ústavu byla v roce 1952 puštěna vyhublá, nemocná a unavená žena, která zoufale hledala pomoc. Ztratila rodiče, přátele, zůstala sama, nemohla po propuštění najít práci, nesměla studovat. Vdala se za starého muže, který pracoval jako správce ústavu. Každý jiný se jí jako bývalé ústavní svěřenkyně bál. Po čtyřech letech její manžel zemřel a nechal ji bez prostředků samotnou se dvěma dětmi.
Až do důchodu pracovala nejprve jako uklizečka v nemocnici, později jako sestra v psychiatrické léčebně.
Příběhy 20. stoletíPříběh Jarmily Bočánkové, která prošla komunistickým nápravným zařízením, zmapovali dokumentaristé z Post Bellum. V neděli její vyprávění odvysílá Český rozhlas - Rádio Česko v 10:05 v pořadu Příběhy 20. století. Společnost Post Bellum sbírá vzpomínky pamětníků od roku 2001. S Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů vede internetový portál Paměť národa, kde jsou příběhy k nalezení. Post Bellum žije především díky drobným darům, na jejich webu můžete pomoci i vy a stát se členem Klubu přítel Paměti národa. |
