Nejlepším tmelem každé koalice je nedostatek jiných, či přesněji řečeno lepších alternativ. Právě tato zákonitost udržela stávající vládní koalici ještě pohromadě, a to takřka doslova za minutu dvanáct.
Žádná z vládních stran vlastně neměla a nemá reálnou možnost navázat nové spojenectví s opozicí, neboť pro ČSSD by to byla politická hloupost desetkrát větší než vyslovení nedůvěry vládě Mirka Topolánka.
Nebýt toho, jmenoval by se současný český premiér Jiří Paroubek a na politické scéně by panoval relativní klid. A předčasné volby? Poslední průzkum STEM naměřil levici, tj. sociálním demokratům a komunistům, dokonce ústavní většinu.
Matematika vycházející ze složení celých parlamentních klubů sice žádnou jinou alternativu nenabízela, tato situace však sváděla ke strategii rozbití "nejslabšího článku parlamentního řetězu" a k mocenskému přeskupení. Právě tuto strategii rozvíjela část ODS dirigovaná Petrem Tluchořem, avšak vylámala si zuby.
Kočí se předvedla národu takříkajíc v celé verbální nahotě
Klub VV se ukázal býti soudržnější, než spiklenci soudili, a poté, co se Kristýna Kočí předvedla celému národu takříkajíc v celé verbální nahotě, musí si každý soudný člověk ťukat na čelo, že právě ona měla být jedním z hlavních aktérů plánovaného palácového převratu uvnitř Bártova hradu.
Ten každopádně selhal a premiér Nečas projevil svou slabost již tím, že se do něj nechal zatáhnout. Bez jistiny alespoň šesti (lépe sedmi) přeběhlíků vypálil rádoby silnou ránu, která se v dané mocenské konstelaci (v níž nutno vyzdvihnout spojenectví Hradu s Vítem Bártou) musela proměnit v bezmocný pšouk - anebo paradoxně v jaderný výbuch, jenž zničí celou vládní koalici. Nezbylo než ustoupit.
Oba ministři za VV, které Petr Nečas odvolal, ve vládě zůstávají, byť se jeden z nich přesune do jiné funkce. A Bártův náměstek Šmerda, jehož lze považovat i za "stínového" ministra TOP 09, mu bude jen zahřívat židli, než se jeho dosavadní šéf mediálně očistí. Což se mu může, na rozdíl od Kristýny Kočí, podařit, a i kdyby ne, ze zákulisí může všechna "véčkařská" ministerstva řídit podobně jako dosud.
Jediná závažnější změna se týká ministerstva vnitra. Kvůli němu celá krize propukla, útok na Víta Bártu byl patrně zástupný, respektive cílený, neboť jaký má smysl pálit na loutku, když si loutkář pro další představení snadno vyřeže kopii.
A nezapomínejme, že kvůli vnitru se vláda málem rozpadla již před Vánoci, nehledě na zmíněnou absenci alternativ, nadcházející vánoční svátky i zdánlivé šílenství ničit unikátní šanci vládnout s převahou 118 hlasů hned půl roku poté, co se vláda ustavila.
Liší se Kubice od Johna?
Současná bitva o vnitro nabízela - kromě rozpadu vládní koalice - v zásadě čtyři konstruktivní vyústění: ústup ODS, ústup VV, kondominim a neutralizaci. Které však zosobňuje Jan Kubice?
Upřímně řečeno, těžko přesně říci, odpověď přinese až čas. Jeho souhlas s nominací je však velmi podivný, a tak trochu v rozporu s jeho dosavadním kreditem úspěšného bojovníka s organizovaným zločinem, jehož přemohli nikoli mafiáni, ale čeští politici.
Kubice bojoval s "dlouhými prsty" politiků ČSSD na vnitru, což ho patrně přimělo k problematické alianci s ODS, konkrétně s Ivanem Langerem. Ten ho také nakonec z policie vystrnadil, patrně proto, že před rokem 2006 tolik kritizované metody ČSSD po svém nástupu na ministerstvo pouze přebarvil na modro, a Kubice mu najednou začal překážet.
Jaké je současné politické krytí Jana Kubiceho, člověka, který je údajně skvělým partyzánem v terénu, avšak v byrokratické houštině se prý snadno ztratí jako malé dítě? A má vůbec nějaké? Pokud žádné nemá, moc toho nedokáže a systém ho brzy "vyplivne", má-li nějaké, v čem se pak liší od Radka Johna či nějakého stranického nominanta ODS?
Na závěr to nejsmutnější: bitva se sice vedla o vnitro, nikoli však o lepší fungování policie a o zájem české veřejnosti na větší bezpečnosti veřejného prostoru.
Proti Radku Johnovi a jeho ministrování existuje přece daleko pádnější argument než fráze o "abelizaci" vnitra či "privatizaci veřejného prostoru": policejní odboráři a jejich petice za odvolání ministra, kterou podepsala více než polovina policejního sboru. Což je v organizaci založené na přísné subordinaci s podivem.
Zajímavé (a symptomatické!) však je, že nikdo z ODS ve svém tažení proti Johnovi a Bártovi nepoužil právě odboráře a jejich kritiku jako hlavní argument. Posloužili přinejlepším jako argument vedlejší, nepříliš zdůrazňovaný.
Proč? Bojí se snad ODS policejních odborů více než ABL? Asi ano, což pro budoucnost české policie nevěstí nic dobrého. O osudu vlády pak rozhodnou zákonitosti popsané výše: jakmile některá z vládních stran (či stranické křídlo) zavětří na obzoru nějakou výhodnější alternativu, koalice se rozpadne.
