Bohužel, tenhle postřeh není originální. Jeho autorem je někdo jiný: Václav Klaus, který občas projevuje docela občerstvující nadání všimnout si, že císař nemá šaty.
Když kritizoval, že evropští politici klidně mohli dorazit na pohřeb Lecha Kaczynského do Krakova, měl pravdu. Ale znovu zdůrazňuji slovo bohužel. Právě proto, že to byl Klaus, může se to odbýt s tím, že si na Bruselu a "staré Evropě" s chutí smlsnul. Ale tak jednoduché to zase není.
Za faktem, že mnozí Evropané pohřeb vypustili, je dlouhodobější problém než to, že nad kontinentem ležela deka sopečného kouře. A netýká se jen Evropské unie. Podobně jako europrezident Herman Van Rompuy si čmoud vzali jako omluvenku i další.
Marocký premiér zaskočil PolákyNa pohřeb prezidenta přiletěl cessnou |
Sopečné alibi vypadá docela neprůstřelně, ale vsadil bych se, že kdyby se pohřbívalo - řekněme hypoteticky - třeba ve Francii nebo ve Španělsku, dopravili by se tam za každou cenu. Rozhodně by se víc snažili.
A že to šlo, ukázal Maročan anebo třeba německý prezident, který letěl vrtulníkem, protože v nižších výškách prý popílek není strojům nebezpečný. Taky přijel třeba Makedonec, a ze Skopje to není do Krakova o nic dál než z Bruselu. (více o pohřbu a zahraničních delegacích v Polsku čtěte zde)
Nemám rád ublíženecké řeči a náš evropský mindrák, ale tohle si hodně lidí přeloží jediným způsobem: je tady sice jedna Evropská unie, ale v ní dva druhy členů. Někteří jsou si rovnější.
Na jednu stranu je to přirozené, protože záleží na tom, odkud se díváte. Když jsem v neděli z jedné prima české televize slyšel, že pohřeb Kaczynského je světovou událostí číslo jedna, pobavil jsem se, jelikož jedničkou na CNN, BBC a cizích internetových serverech byl sopečný mrak a nebe bez letadel.
Samozřejmě lze namítnout, že naše část Evropy reagovala na polskou tragédii přecitlivěle, protože to jednoduše měla za rohem. V určitém směru ano. Smrt Kaczynského zrovna v Katyni byla neuvěřitelná zpráva a mediálně šťavnatá událost, ale celý týden jsem měl stupňující se pocit, že jsme někde za časů Jagellonců a máme s Poláky společnou hlavu státu. Když jsem v neděli viděl české moderátory s černými kravatami a ve stoprocentním smutku, skoro jsem se lekl, že paralelně pohřbíváme někoho taky u nás.
Pro státníky je však takový pohřeb něco jiného než pro média. Když se pohřbívá hlava státu, jiné země tam někoho na patřičné úrovni vyšlou. V diplomatické řeči nejde jen o zesnulého, ale také o úctu k onomu státu, který mrtvý ztělesňoval. V tomhle malém testu Evropa dobrou známku nedostala.
