Po svém zoufalém činu muž zmizel a nejspíš je už dávno po smrti (podle některých spekulací byl čtrnáct dnů poté popraven, podle jiných se však ztratil v davu a dodnes kdesi žije nepoznán).
A pokud o jeho osudu něco ví čínská tajná policie, můžete si být jisti, že tohle tajemství – nejspíš pěkně ošklivé – bude střežit až za hrob. Touha mít pod kontrolou jak minulost, tak současnost, je totiž dodnes znakem tamní diktatury.
Ostatně za protesty z roku 1989 i po devatenácti letech od jejich krvavého potlačení sedí až dvě stě lidí. Neprovinili se ničím a svět marně žádá jejich propuštění. "Je více než na čase, aby čínská vláda poskytla úplnou bilanci tisíců zabitých, zatčených a nezvěstných," prohlásil mluvčí americké diplomacie Sean McCormack. Jako by mluvil do dubu.
Zastavíme to za každou cenu
Ale zpět do Pekingu roku 1989: protesty tenkrát trvaly už sedm týdnů a byly stále odvážnější. Počet studentů, ale i dalších, kteří demonstrovali za demokratizaci čínských poměrů, se přehoupl přes milion. A pořádně znervóznělí vůdci rozhodli: zastavíme to, i kdyby mělo dojít k masakru.
Bylo 4. června, brzy po rozednění, když se na Tchien-an-men, symbolickém středu Číny, začaly ze všech stran valit tanky a obrněné transportéry. Vojáci nejprve střelbou do lidí vyklidili příjezdové cesty a ocelová monstra se dala do pohybu. Pak se to stalo.
Možná si na ty stěží uvěřitelné záběry ještě vzpomenete. Obletěly svět a nenašel se nikdo, koho by nezasáhly. Když se kolona tanků rozjela, zničehonic jí vstoupil do cesty drobný mladík v bílé košili. V ruce držel tašku. Pak začal cosi gestikulovat na řidiče.
Všude kolem zněla střelba ostrými, umírali lidé. První tank přesto před Číňanem zastavil. Pak na něj začal najíždět, pokusil se ho objet, mladík neustoupil. Dokonce do tanku bušil a údajně křičel: "Proč jste tady? Moje město je kvůli vám v chaosu. Jeďte zpátky, přestaňte zabíjet lidi!"
Zhruba po třech minutách přiběhli dva lidé z přihlížejícího davu a odtáhli mladíka pryč. Tady jeho stopa definitivně končí. Neznáme ani jméno (britský bulvární list Sunday Express o něm sice krátce po události psal jako o devatenáctiletém studentovi Wang Wej-linovi, věrohodnost tohoto tvrzení je však pochybná).
Proto bývá nazýván "ten, který zastavil tank" nebo také "neznámý rebel". Přesto ho časopis Time zařadil do prestižního seznamu stovky nejvlivnějších lidí dvacátého století. Vedle Alberta Einsteina či Boba Dylana.
Jeho čin zaznamenali fotografové a kameramani z oken hotelu Peking. Autor jedné z nejslavnějších fotografií světa Američan Charlie Cole o tom vyprávěl časopisu Newsweek: "Agenti tajné policie brzy poté vtrhli ke mně do pokoje, zabavili mi filmy a pas. Film s tankem jsem naštěstí stačil ukrýt v rezervoáru toalety."
Devatenáct let po masakru – neoficiální údaje udávají až sedm tisíc mrtvých – bylo náměstí Tchien-an-men vybráno za start olympijského maratonu. A co ve středu na výročí krvavé události? Na náměstí panoval mrtvolný klid. Obětem se nikdo neomluvil, obyčejné Číňany události na Tchien-an-men nezajímají. Mají svou olympiádu.
