Hrůzné okamžiky má Peter Klepsch v živé paměti i po dvaašedesáti letech. Před zraky svých otců na kasárenském dvoře v Postoloprtech bylo zbičováno a následně zastřeleno pět chlapců. Nejmladšímu bylo dvanáct, ostatním kolem třinácti.
Prý se pokusili o útěk. Podle jiné verze si chtěli v blízkém sadě natrhat jablka. Dnes zní obě vysvětlení vraždění stejně absurdně. Tvrdá pravidla války ale patrně rozlišovala.
"Vzpomínám si, jak jeden z nich dostal střelu do krku a s posledním úderem srdce mu krev vystříkla jako fontána. Volal svou matku, jeho otec, který seděl tři řady ode mě, to všechno viděl. Jeden z vězňů se pak zbláznil. Vstal a začal tancovat, druhý se začal svlékat," popisuje navenek klidným hlasem starý pán.
V masovém hrobě skončilo osm set Němců
S téměř osmdesátiletým mužem mluvili redaktoři iDNES.cz a MF DNES v bavorském městečku Spalt. Krajina kolem Norimberka, kterou Klepsch vídá od konce války, se od jeho rodného Žatce ani moc neliší. Chmelařská tradice tu je znát na první pohled.
Podobně možná vyhlíželo začátkem června 1945 i osmnáctitisícové město, odkud se Klepsch vydal společně s několika tisíci německými muži na "pochod smrti" do vzdálených Postoloprt.
Ty byly tou dobou už několik dní pusté, s kulkou v týlu skončilo v masových hrobech jen několik dní předtím takřka osm set místních obyvatel.
Vyhlazovací akci organizovali českoslovenští vojáci. Z archivních dokumentů navíc vyplývá, že o iracionální akt pomsty za protektorátní trápení úplně nešlo - vojáci údajně konali na příkaz komunistických pohlavárů ovládajících tenkrát ministerstva vnitra a obrany.
Zločin je jen jeden
Loni na podzim podal jeden z pamětníků kvůli vraždě pěti německých hochů trestní oznámení. V řadě už třetí, předchozí dvě byla odložena. Policie se případem zabývat musí, v Německu je totiž vražda na rozdíl od Česka nepromlčitelný zločin. A Peter Klepsch věří, že kromě novinářů ho brzy navštíví i severočeská policie.
"Byl tam místní policista Marek, který vojákům tlumočil. Ten je chtěl potrestat jen bičem. Kapitán Černý je ale nařídil zastřelit. Ti dva jsou dnes už mrtví. Mezi živými ale mohou být dva Markovi asistenti, bratři Petrolukovi, tenkrát kluci v mém věku. Ti se v kasárnách podíleli na vraždění několika dalších Němců, jejichž jména znám," je ochotný vše dosvědčit Klepsch.
"Nároky nemám vůči konkrétním lidem, ale státu," říká. A nemyslí tím tolik obávané vracení zabraných chalup a polností. "Chci, aby se vědělo, že po válce se děly zločiny na nevinných lidech, které mají stejnou váhu jako zločiny nacistů," říká.
Oživování mrtvých nebo zavírání očí?
Server Novinky.cz ale před několika dny napsal, že Severočeši se chystají případ odložit. I přesto, že zdaleka nemají všechny spisy přeložené do němčiny. Na svědectví pana Klepsche se už patrně nedostane.
Oživování mrtvých. Tak nazval snahu oprášit policejní dokumenty i severočeský kriminalista. Jeho předchůdci poprvé masakr vyšetřovali v roce 1947 z podnětu poslanecké komise Ústavodárného národního shromáždění. Přece jenom osm set zabitých bylo moc i na tehdejší poměry.
Současní historici vidí ochotu zamést si před vlastním prahem poněkud jinak. K uzavření případů masakrů během divokého odsunu chybí podle mnohých politická vůle.
"Politici by měli být odvážnější a tlačit na policii. Jinak bude vyšetřování spíš blokovat," řekl iDNES.cz Matěj Spurný ze sdružení Antikomplex, které se tématem odsunu sudetských Němců systematicky zabývá.
"Nejde o sebemrskačství, ale sebereflexi a schopnost soucítit. Stejné je to s kauzami StB – tím, že se pozornost upírá především na teror a velké případy, se z odpovědnosti vylučuje většina společnosti," dodal historik.
Poválečný odsun NěmcůZvěrstva na nevinných lidech, nebo spravedlivá odplata za nacistické řádění? Dvojí interpretace poválečných událostí dodnes rozděluje generace pamětníků i jejich potomků. Tragické masakry sudetských Němců patří k nejtemnějším kapitolám naší novodobé historie, během níž Češi zabili v rozmezí několika týdnů snad nejvíce nevinných lidí. Odsun sudetských Němců probíhal na základě předchozího ujednání exilové vlády s vítěznými mocnostmi, které v srpnu 1945 posvětila dohoda z Postupimi. Území Československa opustily tři miliony Němců. V prvních dnech osvobození však tragédiím nahrávala především nepřehledná situace v bývalém protektorátu. Dlouho potlačovaná zášť a nenávist si tak snadno našly ventil během takzvaného divokého odsunu. Na stránkách historických studií se pravidelně objevují především případy z Ústí nad Labem, brněnského pochodu smrti a masakru v Postoloprtech na Lounsku. V počtech mrtvých se ale obě strany rozcházejí. Třeba v případě brněnského vraždění odhadují němečtí badatelé a vyhnanci celkem 5200 obětí, zatímco čeští historici se drží poněkud mírnější verze se 1700 mrtvými. Podobně rozdílné vycházejí údaje z posouzení ústeckého masakru. Naopak v Postoloprtech se na počtu obětí shodnou zdroje německé i české. Pachatelé většinou unikli bez trestu i díky tomu, že komunistický režim se snažil všechny stopy zamést. Česká společnost se tak o masakrech začala dozvídat až po listopadu 1989. |
