"Saddám je pryč, skvělé!" křičí asi dvacetiletý mladík, jeden z davu proudícího vyrabovanou prezidentovou rezidencí na břehu řeky. Ale zachmuřený čtyřicátník ke skupině cizinců rychle vyštěkne: "Saddám je velký, Saddám žije!"
Procházejí po mramorových schodech luxusní vily, nohama drtí střepy a vylámané dřevěné ozdoby a fascinovaně hledí do útrob budovy, z níž se ještě před pár dny rozhodovalo o jejich osudech. Vědí, že vše opravdu skončilo. Přesto i troskami procházejí s posvátnou úctou, či spíše posvátnou hrůzou. Kdo ví, třeba se ještě Saddám vrátí, napadá je někdy.
"Na Saddáma bude vzpomínat jen málokdo. Každý dobře ví, jaký to byl tyran," shrnuje názor velké části Iráčanů zubař Faris. Věří, že s Američany opravdu přichází začátek dobrých časů. "Zasloužíme si normální život a Američané nám v tom pomohou," dodává.
Cizinci v ulicích Bagdádu se neustále střetávají snázorem, který na ně uctivě, leč nekompromisně zaznívá z davů: "Saddám je lump, Bush je lump." Tedy: je moc dobře, že padl Saddám, ale je strašné, že si Američané dovolili bombardovat naši zemi.
V Bagdádu se v poválečném chaosu rozpadají zbytky starého režimu, kluci s gustem poskakují po Saddámově bronzové hlavě, zabořené do chodníku. Mnoho vládních budov poškodily americké bomby, ještě větší škody však napáchaly nájezdy rabujících skupin, jež během několika dní vystěhovaly vše alespoň trochu hodnotné, a z ministerstev toho mnoho nezbylo.
Velká vojenská základna severně od Bagdádu zeje prázdnotou. Dálnice opodál je pokryta troskami iráckých tanků a za bariérou z ohořelé cisterny hlídkují američtí vojáci, kteří se občas dívají na přijíždějící auta hledáčkem zbraní. Bojí se sebevražedných útoků.
V Bagdádu se stále střílí, v posledních několika dnech však odpor téměř ustal. Proti Američanům už nestojí organizované ozbrojené skupinky, riziko větších partyzánských operací klesá. Je to vidět i na vojácích: jsou méně nervózní a zvykli si již, že se jich všichni ptají na konec války, i když pro ně ještě neskončila.
"Nenávidím Američany!" křičí však Samir D. Džuma, rozhněvaný Iráčan, a pěstí hrozí vojákovi v centru města. "Mně je to jedno," odpovídá Američan a zdá se, že mu to vskutku jedno je. Poblíž se přetahuje skupinka chodců o letáky opozičního vůdce, jehož tady vůbec nikdo nezná, neboť sám pojem opozice byl ještě před týdnem nepředstavitelný.
Samir, zemědělský inženýr, proklíná Američany, neboť je považuje za vetřelce, kteří přišli rozkrást jeho zemi, zabíjet Iráčany a ovládnout iráckou ropu. Ale zároveň se raduje, že Saddám je pryč. "Před lety tajná policie zatkla mého strýce. Od té doby o něm nevíme. Možná se objeví v nějaké věznici. Nebo se alespoň dozvíme, co se s ním stalo," říká s nadějí v hlase.
Jenže bez Američanů by Saddám nepadl, můžete mu říci. On nad tím argumentem vrtí nazlobeně hlavou. "Koupili ho, Saddám se zaprodal CIA a teď si užívá někde na ostrově v Karibiku, to s jeho pomocí nás okupují," vykřikuje.
Pro Iráčany je těžké uvěřit, že by mocný vůdce a obrovská armáda mohli být smeteni za tři týdny. Ptají se: proč nebyl dopaden on ani nikdo z jeho okolí? A proč Američané skoro nic nezničili, ale přesto bleskově zvítězili? Zkrátka: šokovaní Iráčané se snaží pochopit, co se děje.
Doktor Abdul Azawi, zástupce ředitele nemocnice Al Karch, ošetřoval stovky civilistů zraněných americkými bombami. Má kruhy pod očima a tváří se mírně rezignovaně. "Irák nemůže Americe odpustit, nemůžete odpustit někomu, kdo na vás hází bomby," říká. Ale pak dodá: "Nebo možná ano. Možná lidé pozapomenou. Vše závisí na tom, co se bude dít dál, co s námi bude, jestli opravdu bude lépe."
První dny byly zlé - město zachvátil chaos, ulice ovládli lupiči se zbraněmi. Ale postupně se vše zlepšuje a je snadné to zaregistrovat: přibývá aut v ulicích a otevřených obchodů.
A Američané pomaloučku získávají u místních body. Dokonce i Samir D. Džuma, jenž proklíná je i Saddáma, nakonec říká, že se s "okupanty" možná nějak domluví. "Rád bych se u nich nechal zaměstnat," říká. "Myslíte, že budou platit dobře?"
