"Kde bych měla tolik peněz vzít? Co budu dělat, když soud prohraji? Prohrála bych celý svůj život," běduje Helena Baudyšová. Karel Molodčenko, který se lupičům vzepřel, utrpěl zranění a bezprostředně po události se psychicky zhroutil. Od té doby žije z invalidního důchodu a je pravidelným hostem u psychiatra. Ani on si nedokáže představit, z čeho by měl ukradené miliony poště nahradit.
Šéfy České pošty nic z toho nedojímá. Mluvčí Vančura tvrdí, že kdyby jeho společnost bývalé pokladní nežalovala, dostala by se do konfliktu s Nejvyšším kontrolním úřadem. "Ze zákona jsme povinni pečovat o svěřený majetek. Takže děláme jen to, co dělat musíme," tvrdí.
Dosud největší loupež v dějinách České pošty se odehrála před třemi lety. Jednoho říjnového večera byli Molodčenko i Baudyšová v místnosti hlavní pokladny. Protože jim bylo horko a v místnosti bylo nedýchatelně, rozhodli se vyvětrat. Nejdřív museli otevřít mříž, která na poště v Dejvicích nebyla venku za oknem, ale uvnitř. Pak zbývalo otevřít okno a nadechnout se.
Na poště v Dejvicích se takhle větralo zcela běžně. Zaměstnanci věděli, že není bezpečné nechávat otevřené okno i mříže do místnosti, kde je trezor naditý penězi. Upozorňovali na to nadřízené. Ti ale nebyli schopni zajistit klimatizaci, proto raději mlčky trpěli riskantní způsob větrání. Ovšem jen do chvíle, kdy se otevřeným oknem dostali do objektu lupiči.
"Oba pokladní porušili bezpečnostní předpisy. Zhruba měsíc před vloupáním jsem je na to upozornil a výslovně jim zakázal, aby mříže i okno otvírali," tvrdil u soudu bývalý vedoucí dejvické pošty Vítězslav Kovařík. Připustil ovšem, že otevřená okna mohl vidět i kdykoli poté, když odcházel z práce a na budovu pošty se díval ze zastávky autobusu. Svým podřízeným to už ale nikdy nevytkl, neuložil jim žádnou pokutu. Není tedy on osobou zodpovědnou za to, co se odehrálo osudného říjnového večera?
Česká pošta však nežaluje bývalého vedoucího Kovaříka, toho jen přeřadila na jiné pracoviště. Místo něj prožívají horké chvíle na lavici obžalovaných Baudyšová a Molodčenko.
"Táhne se to už dva roky a pořád nevíme, jak to všechno skončí," stěžuje si Baudyšová. Od chvíle, kdy ji pošta propustila, pracuje jako uklízečka za pět a půl tisíce korun měsíčně. Bydlí v bytě, který jí nepatří. Jediný majetek, který má, je čtvrtina domu, který patří její matce. "Nemají, co by si na mě vzali. Přesto mě chtějí do konce života ožebračit. Copak budu pořád jen uklízečkou, které vezmou i to málo, co si vydělá? To přece není možné," lamentuje.
Právní zástupci obou žalovaných věří, že Česká pošta spor prohraje. Oba se ale shodují, že i kdyby vyhrála, nic moc si na svých bývalých zaměstnancích nevezme. "Kdyby pošta vyhrála, vyzvala by zřejmě oba žalované, aby sumu dobrovolně zaplatili, což pochopitelně nemohou. V tom případě může pošta navrhnout způsob, jakým mají Baudyšová a Molodčenko škodu nahradit," říká Molodčenkův obhájce Vladimír Kleger.
Jelikož ani jeden z bývalých pokladních nemá žádný větší majetek, který by mohli prodat, zbývá v podstatě jediný způsob náhrady - pravidelné srážky z měsíčního příjmu. "Oba pobírají jen o něco víc, než činí životní minimum. Předpokládám tedy, že by museli splácet maximálně dvě stě nebo tři sta korun měsíčně," míní Kleger. Z toho vyplývá, že i kdyby Baudyšová a Molodčenko spláceli tři sta korun měsíčně do konce svého života, Česká pošta dostane jen zlomek sumy, kterou si lupiči z Dejvic odnesli.
Právní zástupce Baudyšové Václav Veselý upozornil, že nesplacený dluh, který by zůstal, by poté přešel na potomky žalovaných. "Stačí ale, když se jejich děti vzdají dědictví po rodičích, a nebudou muset splácet nic," konstatoval. Helena Baudyšová tvrdí, že její dcera platí svým způsobem za to, co se stalo v Dejvicích, už nyní. "Nedávno ji v metru našli v bezvědomí. Prožívá to se mnou a má kvůli tomu vážné zdravotní problémy. Ona má svou maminku ráda," říká.
 Bývalá pokladní České pošty Helena Baudyšová, kterou vedení pošty propustilo spolu s Karlem Molodčenkem poté, co byla v říjnu 1997 vyloupena jejich pobočka v Kafkově ulici v Praze 6. (23. listopadu 2000) |
