Žádná armáda na světě dnes nemá vycvičený tým hlubinných potápěčů, proto také při průzkumu ponorky pracovali potápěči z norské ropné společnosti Stolt Offshore. Ti zvýšenou radioaktivitu v okolí vraku nenaměřili.
Pátá potopená ponorka
Kursk je pátou ruskou jadernou ponorkou, která po havárii skončila na dně moří. Američané přišli o dvě taková plavidla. Okolí "svých" vraků příležitostně kontrolují pomocí dálkově řízených mechanismů, které nabírají vzorky vody, dna, ale i ryb a mořských rostlin. V nejbližším okolí ponorky Thresher, která se v roce 1963 potopila u východního pobřeží USA, a ponorky Scorpion, ztroskotané v roce 1968 poblíž Azorských ostrovů, přístroje zjišťují mírně zvýšenou radioaktivitu. Ovlivňuje však prostředí jen do vzdálenosti několika metrů od vraků. "Dostala se tam zřejmě z chladicího média reaktorů, nikoli z vlastního paliva," řekl mluvčí námořnictva Jonathan Kiell. Za uplynulá léta tedy vícebariérový ochranný systém reaktorů jejich obsah nevydal. Mezitím se radioizotopy rozpadají a radioaktivita se snižuje.
Zastavené reaktory
Oficiální zprávy ruského námořnictva tvrdí, že při katastrofě byla činnost obou tlakovodních reaktorů Kursku automaticky během pěti šesti vteřin zastavena. "Jsem si jist, že nepředstavují žádné nebezpečí," prohlásil viceadmirál Jevgenij Černov z velitelství Severní flotily, do níž Kursk patřil. Pokud by se tak ovšem nestalo, mohly by reaktory pracovat dál a rozjela by se v nich nekontrolovaná řetězová reakce, a to až do vyčerpání štěpného paliva. Okolní mořská voda o teplotě minus čtyři stupně Celsia by reaktor chladila a umožnila průběh reakce. Teprve kdyby se reaktor přehřál, jeho obal by se roztavil. Voda vniklá dovnitř by pak reakci zastavila, avšak rozšířila by radioaktivitu do okolí. Ani v takové kritické situaci se však v moři nemůže opakovat to, co se stalo v Černobylu. Tam se totiž obal reaktoru roztavil v požáru. Vysoká teplota vytvořila vzduchový komín, který štěpné produkty okamžitě vytáhl přímo z pracujícího reaktoru do atmosféry, odkud se rychle rozšířily nad obrovské území.
Pozvolné rezivění
Jiné, zřejmě reálnější nebezpečí představuje palivo a vyhořelé palivo ukryté zatím v reaktorech. Podle dostupných informací jsou ruské ponorkové reaktory stavěny tak, aby odolaly tlaku odpovídajícímu zhruba hloubce 2000 metrů. Kursk leží v hloubce 108 metrů. Tam tlak reaktory nerozdrtí. Ovšem kvůli slané vodě je nakonec rozežere rez. Ponorkové reaktory mají elektrický výkon kolem 35 megawattů, tedy zhruba desetinový oproti reaktorům v jaderné elektrárně Dukovany a méně než dvacetinový ve srovnání s Temelínem. Dukovanský reaktor vydá za rok asi deset tun vyhořelého paliva. Dva reaktory v Kursku mohou tedy obsahovat až dvě tuny paliva, což je hodně. Zatímco palivo před použitím je téměř neškodné, po spálení v reaktoru se mění na vysoce radioaktivní látky, které jsou svému okolí nebezpečné po statisíce let. Není však zatím známé, v jakém stadiu vyhoření je palivo na Kursku.
Jaderná fyzika na mořském dně
Palivové tablety z oxidu uraničitého naštěstí pokrývá nerezová ocel nebo zirkoniové slitiny. Proto z nich voda může radioizotopy vyluhovávat jen pomalu. Radioaktivita se tedy zřejmě bude postupně ředit v obrovském množství mořské vody a také pozvolna usazovat na mořském dně. Samozřejmě by pronikla do mořských rostlin i živočichů, ale zdá se, že jen v mírných koncentracích. Barentsovo moře je jedním z nejčistších na severní polokouli. Radioaktivita v něm chycených ryb je nižší než u mořských živočichů například z Baltského moře. Mořská voda je - podobně jako všechno na Zemi - přirozeně mírně radioaktivní. Navíc se v ní stále projevují podmořské pokusné jaderné výbuchy prováděné po druhé světové válce, dnes už naštěstí dávno zakázané. Dobrou zprávou pro životní prostředí je, že pro reaktory na ponorkách se jako palivo používá uran více obohacený svým izotopem 235, než je tomu u reaktorů v elektrárnách. Více obohacený uran je energeticky účinnější. Při reakcích z něj však vzniká méně plutonia - radioaktivního, a navíc vysoce jedovatého prvku, který je velmi obávanou složkou vyhořelého paliva. Jak naznačují poznatky o předchozích potopených jaderných ponorkách, může trvat desítky let, než mořská voda vnikne do potopeného reaktoru. Nikdo však zatím neví, jak rychle z něj pak radioaktivita unikne.
Vyzvednout, nebo nechat v moři?
Proto například ekologická organizace Greenpeace vyzývá, aby byl Kursk, vážící 18 000 tun, z moře vytažen. "Nelze ovšem zatím říci, jestli to vůbec bude technicky možné," připouští Nils Bohmer, jaderný expert z norské ekologické organizace Bellona. Přípravy na vyzdvižení ponorky by zabraly několik měsíců. Experti totiž doporučují zacházet s ponorkou co nejopatrněji, aby nevhodný otřes nezpůsobil katastrofu. K této variantě se přiklání i viceadmirál Černov. Jinou možností je vytáhnout na hladinu pouze střední část ponorky, v níž jsou reaktory. Ta váží kolem 3000 tun. Poslední možností, o níž experti diskutují, je napodobit černobylský postup a reaktor na dně uzavřít pod betonovou kryptu. Místo betonu lze použít hmotu furfurol, která ve vodě tuhne. Tento materiál už Rusové v minulých desetiletích používali, když záměrně potopili několik desítek vysloužilých ponorkových reaktorů na dno moře, zejména u ostrova Nová Země. Vyhořelé palivo z nich však předtím uložili pod dohledem na pevnině. Která varianta nakonec zvítězí, to se teprve ukáže. Nelze ani vyloučit, že nebezpečí, které může být reálné až po desítkách let, nechá dnešní politiky i vojáky lhostejnými.
Karel Matějka je docentem Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT v Praze
Pátá potopená ponorka
Kursk je pátou ruskou jadernou ponorkou, která po havárii skončila na dně moří. Američané přišli o dvě taková plavidla. Okolí "svých" vraků příležitostně kontrolují pomocí dálkově řízených mechanismů, které nabírají vzorky vody, dna, ale i ryb a mořských rostlin. V nejbližším okolí ponorky Thresher, která se v roce 1963 potopila u východního pobřeží USA, a ponorky Scorpion, ztroskotané v roce 1968 poblíž Azorských ostrovů, přístroje zjišťují mírně zvýšenou radioaktivitu. Ovlivňuje však prostředí jen do vzdálenosti několika metrů od vraků. "Dostala se tam zřejmě z chladicího média reaktorů, nikoli z vlastního paliva," řekl mluvčí námořnictva Jonathan Kiell. Za uplynulá léta tedy vícebariérový ochranný systém reaktorů jejich obsah nevydal. Mezitím se radioizotopy rozpadají a radioaktivita se snižuje.
Zastavené reaktory
Oficiální zprávy ruského námořnictva tvrdí, že při katastrofě byla činnost obou tlakovodních reaktorů Kursku automaticky během pěti šesti vteřin zastavena. "Jsem si jist, že nepředstavují žádné nebezpečí," prohlásil viceadmirál Jevgenij Černov z velitelství Severní flotily, do níž Kursk patřil. Pokud by se tak ovšem nestalo, mohly by reaktory pracovat dál a rozjela by se v nich nekontrolovaná řetězová reakce, a to až do vyčerpání štěpného paliva. Okolní mořská voda o teplotě minus čtyři stupně Celsia by reaktor chladila a umožnila průběh reakce. Teprve kdyby se reaktor přehřál, jeho obal by se roztavil. Voda vniklá dovnitř by pak reakci zastavila, avšak rozšířila by radioaktivitu do okolí. Ani v takové kritické situaci se však v moři nemůže opakovat to, co se stalo v Černobylu. Tam se totiž obal reaktoru roztavil v požáru. Vysoká teplota vytvořila vzduchový komín, který štěpné produkty okamžitě vytáhl přímo z pracujícího reaktoru do atmosféry, odkud se rychle rozšířily nad obrovské území.
Pozvolné rezivění
Jiné, zřejmě reálnější nebezpečí představuje palivo a vyhořelé palivo ukryté zatím v reaktorech. Podle dostupných informací jsou ruské ponorkové reaktory stavěny tak, aby odolaly tlaku odpovídajícímu zhruba hloubce 2000 metrů. Kursk leží v hloubce 108 metrů. Tam tlak reaktory nerozdrtí. Ovšem kvůli slané vodě je nakonec rozežere rez. Ponorkové reaktory mají elektrický výkon kolem 35 megawattů, tedy zhruba desetinový oproti reaktorům v jaderné elektrárně Dukovany a méně než dvacetinový ve srovnání s Temelínem. Dukovanský reaktor vydá za rok asi deset tun vyhořelého paliva. Dva reaktory v Kursku mohou tedy obsahovat až dvě tuny paliva, což je hodně. Zatímco palivo před použitím je téměř neškodné, po spálení v reaktoru se mění na vysoce radioaktivní látky, které jsou svému okolí nebezpečné po statisíce let. Není však zatím známé, v jakém stadiu vyhoření je palivo na Kursku.
Jaderná fyzika na mořském dně
Palivové tablety z oxidu uraničitého naštěstí pokrývá nerezová ocel nebo zirkoniové slitiny. Proto z nich voda může radioizotopy vyluhovávat jen pomalu. Radioaktivita se tedy zřejmě bude postupně ředit v obrovském množství mořské vody a také pozvolna usazovat na mořském dně. Samozřejmě by pronikla do mořských rostlin i živočichů, ale zdá se, že jen v mírných koncentracích. Barentsovo moře je jedním z nejčistších na severní polokouli. Radioaktivita v něm chycených ryb je nižší než u mořských živočichů například z Baltského moře. Mořská voda je - podobně jako všechno na Zemi - přirozeně mírně radioaktivní. Navíc se v ní stále projevují podmořské pokusné jaderné výbuchy prováděné po druhé světové válce, dnes už naštěstí dávno zakázané. Dobrou zprávou pro životní prostředí je, že pro reaktory na ponorkách se jako palivo používá uran více obohacený svým izotopem 235, než je tomu u reaktorů v elektrárnách. Více obohacený uran je energeticky účinnější. Při reakcích z něj však vzniká méně plutonia - radioaktivního, a navíc vysoce jedovatého prvku, který je velmi obávanou složkou vyhořelého paliva. Jak naznačují poznatky o předchozích potopených jaderných ponorkách, může trvat desítky let, než mořská voda vnikne do potopeného reaktoru. Nikdo však zatím neví, jak rychle z něj pak radioaktivita unikne.
Vyzvednout, nebo nechat v moři?
Proto například ekologická organizace Greenpeace vyzývá, aby byl Kursk, vážící 18 000 tun, z moře vytažen. "Nelze ovšem zatím říci, jestli to vůbec bude technicky možné," připouští Nils Bohmer, jaderný expert z norské ekologické organizace Bellona. Přípravy na vyzdvižení ponorky by zabraly několik měsíců. Experti totiž doporučují zacházet s ponorkou co nejopatrněji, aby nevhodný otřes nezpůsobil katastrofu. K této variantě se přiklání i viceadmirál Černov. Jinou možností je vytáhnout na hladinu pouze střední část ponorky, v níž jsou reaktory. Ta váží kolem 3000 tun. Poslední možností, o níž experti diskutují, je napodobit černobylský postup a reaktor na dně uzavřít pod betonovou kryptu. Místo betonu lze použít hmotu furfurol, která ve vodě tuhne. Tento materiál už Rusové v minulých desetiletích používali, když záměrně potopili několik desítek vysloužilých ponorkových reaktorů na dno moře, zejména u ostrova Nová Země. Vyhořelé palivo z nich však předtím uložili pod dohledem na pevnině. Která varianta nakonec zvítězí, to se teprve ukáže. Nelze ani vyloučit, že nebezpečí, které může být reálné až po desítkách let, nechá dnešní politiky i vojáky lhostejnými.
Karel Matějka je docentem Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT v Praze
