Rotmistři Jan Kubiš a Josef Gabčík měli začátek mise, na jejímž konci bylo odstranění Hitlerova muže číslo tři Reinharda Heydricha, o mnoho těžší. Kombinézu, padáky a bednu s vybavením nemohli zakopat do zmrzlé země a museli je schovat v zahradním domku.
Spěchám, abych byl u pomníku připomínajícího seskok skupiny Anthropoid včas. Vydal jsem se po stopách hrdinů československého odboje, respektive po jejich prvních třech hodinách v obsazené republice. Oba vlast opustili v červnu 1939. Návrat do ní o dva a půl roku později byl pro ně velmi emotivní záležitost, ani jednomu nebylo třicet let.
Podle historických záznamů Slovák Gabčík a Čech Kubiš opustili palubu halifaxu 138. perutě pro speciální úkoly šest minut před půl třetí ráno. Špičkově vycvičení vojáci skákali z pouhých dvou set metrů, na zemi tedy byli za pár okamžiků.
U pomníku v hluboké noci
Čekal jsem, že u památníku operace Anthropoid nebudu sám. Trojice, kterou potkám na cestě, mě nepřekvapila. Vede je mladý taxikář. Pamatuji si ho z odpolední oficiální slavnosti na tomto místě, jejímž vyvrcholením měl být seskok čtyř vojáků. Zhatilo ho však špatné počasí, armádní vrtulník proto jen místo několikrát přeletěl a vrátil se zpět na základnu.
Redaktor MF DNES Pavel Eichler u pomníku, který připomíná místo seskoku parašutistů Josefa Gabčíka a Jana Kubiše.
Přišli jsme včas, je přesně 2:24 ráno. Být na tomto místě před sedmdesáti lety, slyšeli bychom nízký průlet halifaxu a zakrátko dopad tří padáků. "Tihle kluci si zaslouží, abychom k nim šli dvakrát,“ říká taxikář.
Cestou přemýšlíme, co by se dělo, kdybychom tu byli v prosinci 1941 a stali se náhodnými svědky paravýsadku Jana Kubiše a Josefa Gabčíka. "Rozštěkal by se stengun a pokosil by nás?“ ptá se jeden z trojice.
"Spíš by bez hnutí a se zatajeným dechem leželi v křoví a doufali, že je nespatříme,“ odpovídám.
U kamene s tabulkou připomínající místo dopadu parašutistů na chvíli ztichneme a díváme se na nebe. Svítí hvězdy, ale po letadlu ani památka.
Pátrání po troše hrdinství
"Hele, tady se píše o nějakém Sedláčkovi, nemůže to být tvůj příbuzný?“ ptá se jeden z mladíků druhého. Jsou z okolí, a tak hledají stopy, které by je s odvážným činem československého odboje alespoň vzdáleně spojil.
"Asi ne, děda je z Orlických hor a prý sloužil ve wehrmachtu,“ dostává se mu odpovědi. Nehvizdský zahradník Antonín Sedláček parašutistům významně pomohl v počátcích jejich návratu do republiky.
Dopiju čaj a rozloučím se. Mířím k lomu, kde Kubiš s Gabčíkem strávili prvních pár hodin v protektorátu. Cesta mi trvá necelou půlhodinu. Z takzvané Skály, kam se místní chodili koupat a mladí hoši stanovat, už nic nezbylo. Lom je několik let vytěžený, rekultivovaný.
Jdu co nejhlouběji, z dosahu světel. Hluku dálnice však neuniknu. Uléhám do spacáku, abych aspoň na chvíli usnul, ale příliš se mi to nedaří.
V tomto domku Antonína Sedláčka parašutisté Gabčík a Kubiš ukryli po seskoku padáky.
Hlavou se mi honí všechny knihy a filmy o Gabčíkovi s Kubišem, co znám. Od vynikajících románů HHhH, Dva proti říši, Čvančarovy trilogie Někomu život, někomu smrt, přes Sequensův snímek Atentát až po neskutečnou hollywoodskou slátaninu Operace Daybreak.
Bez baterky to nejde
Po necelé hodině znovu vycházím. Mířím k nádraží v šest kilometrů vzdálených Mstěticích. Cestou jsem nepotkal živou duši. A to přesto, že jsem šel skrze celé Nehvizdy. Ani pes nezaštěkal. Minulo mě jen několik aut, především kamionů. Na okraji Nehvizd totiž stojí několik velkých skladů.
Abych nešel celou cestu po silnici, u čerpací stanice uhýbám do polí. Po pravé ruce tuším fotbalové hřiště.
Zarostlou, nepoužívanou cestou pro traktory mířím do míst, kde předpokládám nádraží. Na rozdíl od dvojice z Anthropoidu mám čelovku. Zapínám ji sice jen minimálně, ale v lomu, kde jsem se bál, abych někam nezahučel, jsem ji rozsvítil. Při cestě křovím mezi poli znovu.
Ošlehaný větrem jsem konečně narazil na zarostlou jednokolejku. Teď už vím, že vede od lomu, včera nad ránem jsem se na ni napojil až půl hodiny před cílem.
Nádraží jsem dosáhl tři minuty před pátou ráno. Do odjezdu prvního vlaku do Prahy na Masarykovo nádraží (za války se jmenovalo Prag Hibernerbahnhof - pozn. red.) mi zbývá dvanáct minut.
Do letadla mě nevzali, šel jsem po svých
Nápad vydat se po stopách statečných parašutistů jsem dostal v červnu, kdy jsem byl na tradiční pietě v Resslově ulici. Tam Kubiš a Gabčík s dalšími pěti spolubojovníky z odboje padli.
Ale teprve poté, co jsem před pár týdny navštívil v Londýně kousek od Hyde parku sídlo československé exilové vlády za 2. světové války, místo zrodu myšlenky odstranit Heydricha, jsem se utvrdil, že lepším způsobem památku Kubiše s Gabčíkem uctít nemůžu.
Když mi nevyšlo vyjednávání s armádou, abych se mohl zúčastnit slavnostního seskoku do prostoru Nehvizd, vydal jsem se alespoň po stopách prvních hodin Anthropoidu po svých. Stálo to za to.
Kudy postupovali Gabčík s Kubišem 1. Místo seskoku 2. Lom, kde výsadkáři strávili první noc 3. Vlakové nádraží ve Mstěticích, odkud parašutisté odjeli
