Ve třetím patře panelového domu v Sokolově otvírá dveře bytu starší žena. Na mě i kameramana se dívá trochu nedůvěřivě. „O Pavlíně se už všechno napsalo. Nevím, co bych vám ještě pověděla,“ říká. Ta žena se jmenuje Anna Braunová. V srpnu 1988 přišla znenadání o dceru. Ztracená dívka byla nadějnou folkovou zpěvačkou.
„No dobře, pojďte dovnitř. Rozhovor si můžete nahrát na mikrofon, ale před kamerou vystupovat nechci,“ zdůrazní paní Braunová a zve nás do obývacího pokoje. V noci se jí zdál o Pavlíně hezký sen. „Dnes mám dobrou náladu,“ naznačuje, proč nás neodmítla.
Pavlína Braunová přišla na svět 5. března 1965. Od malička ráda zpívala, chodila do sokolovské lidušky. Později, po maturitě, se rozhodla jít do Plzně na pedagogickou fakultu. Chtěla být učitelkou na střední škole.
Tatínek byl rád, že jde dcera studovat, maminka ale realisticky odhadla, že Pavlína vysokou školu opustí, protože ji zláká profesionální zpěv. „Říkala jsem jí: Prosím tě, dávám ti dva roky a končíš, nedělej tu vejšku. Ale ona: Ne, já jdu studovat s holkama,“ prozrazuje Anna Braunová. Svou dceru znala dobře. Pavlína dala skutečně přednost nejisté dráze zpěvačky.
Jak si Pavlínu Braunovou pamatují její kolegové
zdroj: MF DNES, Deník, Folk & Country - starší rozhovory |
„V západních Čechách se pohybovala mezi několika skupinami se svým přítelem Jirkou Vopavou, později hráčem Copu. Nejdéle byli v bluegrassových CHBQ a Faltonu, pokus o folkovou Fresku trval jen půl roku. Svá studia přerušila Pavlína dvakrát: poprvé pracovala nějaký čas jako uklízečka u Spojů a zase se vrátila. Když ale Jirka odešel v roce 1986 na vojnu, opustila fakultu, kolej i Plzeň,“ rekapituluje hudební publicista Jiří Černý v bookletu CD Bílé místo.
Její babička ve Strakonicích tehdy zůstala sama, tak se za ní vnučka přestěhovala, aby jí pomáhala. Začala spolupracovat s jihočeskými skupinami Sem Tam a Minnesengři (poslechnout si ji můžete třeba v této písni). Žila naplno, dychtivě, skoro jako by tušila, jak málo času jí zbývá. Zpívala, hrála, četla, poslouchala desky. „Její nejoblíbenější zpěvačkou byla Barbra Streisandová,“ vzpomíná maminka.
Právě ze Strakonic se v sobotu 6. srpna ráno vypravila Pavlína Braunová na cestu do Českých Budějovic. Odpoledne tam měla se skupinou Minnesengři zkoušet a večer měli koncertovat u Lipna.
Babička ještě dala vnučce peníze na jízdenku, Pavlína totiž zvažovala, že pojede vlakem. Nakonec se ale zřejmě rozhodla pro autostop, což byl její oblíbený způsob cestování. Do Budějovic nedojela. Od toho dne už mladou zpěvačku nikdo nespatřil.
Dochvilná a spolehlivá
To, že se jejich dcera ztratila, zjistili rodiče 9. srpna. „Přijela jsem do Strakonic a ptám se babičky: Kde je Pavlína? Ona mi říká, že už měla včera přijet a nepřijela. Já povídám: Jak to, že nepřijela? Víte, ona byla dost poctivá, babičku měla ráda a nedělala by jí tyhle starosti,“ vypráví Anna Braunová.
I kolegyně z hudební branže potvrzuje, že Pavlína byla dochvilná. „Vždycky jí záleželo na tom, aby na zkoušku nebo koncert přijela včas,“ zavzpomínala před několika lety v rozhovoru pro MF DNES zpěvačka Pavlína Jíšová.
Vyděšení rodiče se vypravili do Českých Budějovic. Když zjistili, že tam o dceři nikdo nic neví, obrátili se na Veřejnou bezpečnost. Přístup policie byl ale zpočátku vlažný. „Vůbec nechtěli rozjet pátrání. Měla jsem jednu známou, byla to těžká komunistka a měla v té době všude známé. Zavolala do Prahy a oni to potom museli spustit,“ vybavuje si Anna Braunová.
Pátrací relace z roku 1988 „Od letošního 6. srpna se pohřešuje Pavlína Braunová ze Strakonic. Uvedeného dne kolem osmé hodiny ráno odešla z bydliště na vlak do Českých Budějovic. V poledne zde měla sraz s ostatními členy skupiny a čekala ji cesta do Lipna. Na místo schůzky se nedostavila a nepodává o sobě žádné zprávy. Nezvěstná zpěvačka má štíhlou 173 cm vysokou postavu, černé vlasy dlouhé až na záda a hnědé oči. V sobotu 6. srpna na sobě měla halenu s hnědočervenými kostkami, modré rifle a na nohou hnědé sandály. Nesla černou cestovní kabelu. V průběhu pátrání bylo zjištěno, že při cestování využívala i autostopu.“ z televizní relace Federální kriminální ústředna pátrá |
Policie prověřovala několik verzí – že se dívka stala obětí násilného činu, zemřela nešťastnou náhodou či spáchala sebevraždu. Někdo ji také mohl odvléct do ciziny a držet na neznámém místě, mohla utéct s milencem, nebo sama emigrovat do zahraničí.
„Ona mi říkávala: Já tady nechci být, já tady nechci zpívat. Já jsem jí říkala: Prosím tě, jsi česká holka, česká zpěvačka, tak co blbneš? Chtěla na Západ, tak jsme si mysleli s manželem, že utekla. Ale nám nic neřekla,“ říká Anna Braunová.
Jenže emigrovat, to v roce 1988 nebylo jen tak. „Byli jsme obehnáni ostnatým drátem, nikdo nic nesměl, ani pomyslet. Mohla ujet maximálně někam v rámci republiky, třeba s jiným muzikantem... Zřejmě šla na stopa, ale to je taky jenom hypotéza, že chtěla ušetřit peníze od babičky. Nevím, jestli ji na stopu vůbec někdo viděl. Možná, že ji někdo praštil. Ale ona nebyla z cukru, žádná pápěrka – ta se začala prát dřív, než začala mluvit,“ vzpomínal před časem zvukař Jan Friedl.
Pavlína Braunová neměla v době, kdy zmizela, platný cestovní pas. Doklad jí propadl v roce 1987 a o nový si ještě nezažádala. A pak je tu otázka, která napadá hlavně její blízké. Pokud přece jen utekla za hranice, proč se po pádu režimu v roce 1989 nevrátila, nebo aspoň neozvala?
Žádná bota ani kabelka
„Jako nejsilnější verze zmizení se nám od počátku jevil násilný čin. Braunová mohla to ráno podobně jako jindy stopovat. Riskovala, protože pro muže byla atraktivní. Druhou možností je zavlečení do ciziny,“ uvedl před dvěma lety v rozhovoru pro MF DNES emeritní policejní komisař Jaroslav Zachariáš.
„Pátrali jsme ve zdravotních dokumentacích, porovnávali kosterní nálezy, zubní otisky, o pomoc požádali i kolegy z Německa a Itálie, vyzývali svědky,“ dodal někdejší kriminalista.
V médiích se objevila informace, že se nedaleko výpadovky za Strakonicemi, kde měla Pavlína stopovat, našla v lese pod kopcem její prázdná kabelka a jedna bota. Policie to ale na dotaz iDNES.cz popřela. „Šlo o úplně jiný případ, žádné věci pohřešované Pavlíny Braunové nalezeny nebyly,“ sdělil na konci července Milan Bajcura z krajského ředitelství českobudějovické policie.
Souběžně s policejním vyšetřováním se snažila Anna Braunová hledat Pavlínu i jiným způsobem. Byla v kontaktu s kartářkami a řadou psychotroniků. Kontaktovali ji také lidé, kteří tvrdili, že osud její dcery znají. Podle jednoho zdroje byla unesena do Hamburku, podle dalšího někdo zakopal její tělo ve Vodňanech na jihu Čech.
„Tvrdil mi to jeden psychotronik. Popsal mi konkrétní místo – baráček, číslo popisné. Asi za měsíc přišli policisté s tím, že v tom baráčku bydlel nějaký starší pán, který zemřel. V rohu zahrady, kde měl Pavlínu zakopat, postavily jeho děti bazén, takže se tam už nedalo nic najít,“ líčí zklamaná matka.
„Jestli ze mě jen vytáhnete prachy, tak vás zabiju,“ řekla Anna Braunová muži, který tvrdil, že ví, kde je její dcera:
Nepomohl ani vzorek DNA
Jedna kartářka jí oznámila, že je Pavlína v Kanadě. Anna Braunová proto kontaktovala svoji neteř, která znala nějakého kanadského faráře. „Zařídil, že tam byla na krabicích od mléka její fotka,“ vzpomíná žena.
Nález kostí vyděsil obyvatele StrakonicZemské noviny, 7. 2. 1998 Od úst k ústům se v těchto dnech šíří ve Strakonicích zpráva, že v městské lokalitě Podsrp byly nalezeny lidské kosti, které patří pohřešované mladičké zpěvačce Minnesengrů Pavlíně Braunové... Nález lidských kostí potvrdil i vedoucí I. oddělení kriminální služby policie ve Strakonicích Josef Turek. Také k němu se dedukce o Pavlíně Braunové donesly, že se však jedná o její kosterní pozůstatky, rázně popřel. „Při obnově strouhy a vyřezávání stromků byly skutečně nalezeny lidské kosti zabalené v pytli. Ukázalo se však, že jde o části z několika koster vypreparovaných. Při šetření vyšlo najevo, že záhadný pytel tam odložila jedna vysokoškolačka, která tento nezvyklý dárek dostala od svých spolužáků,“ objasňuje Turek. |
„Nikdy jsem se s tím nevyrovnala. Odnesla jsem to s celou parádou. Manžel mi vyčítal, že je to moje vina, protože jsem chtěla, aby šla dcera zpívat. Ještě před pěti lety jsem si říkala, že to nezvládnu, když se neobjeví. Ale musí se to zvládnout. Myslím na ni každý den,“ svěřuje se.
V souvislosti s několika nálezy neztotožněných lidských pozůstatků poskytla před časem policii vzorek DNA. Ukázalo se však, že objevené kosti nepatřily její dceři.
„Říkám si, že žije a tím končím. Že se jednoho dne objeví. Vím, že se nevrátí, ale jako každý člověk si v duchu nebo v srdci říkám, že to může dopadnout i jinak. Poslední dobou mám nějaké divné tušení, že se něco vyvrbí, že se něco najde,“ věří matka ztracené Pavlíny.
„Když nevíte, je to horší, než když víte. Proto je to tak hrozný trest. Protože netušíte, jestli někde netrpí. Kdežto kdyby ji zabili, někdo ji našel a já jsem si chodila pobrečet na hrob, tak bych to brala. Opravdu víc než tohle. To je hrůza. Těžko to někdo pochopí, ale je to pravda,“ dodává Anna Braunová.
Pohřešují se 30 let. Zleva: Pavlína Braunová, Lenka Mužíková a Ilona Vavříková
Lenka a Ilona
V pondělí 8. srpna 1988, dva dny po zmizení Pavlíny Braunové, stopovaly u čerpací stanice na okraji Plzně kamarádky Lenka Mužíková a Ilona Vavříková. Měly s sebou celtu, batohy a spacáky. Právě vyrážely na čundr, chtěly trampovat třeba v Adršpašsko-teplických skalách. Stejně jako Pavlína Braunová, i tyto dvě dívky zmizely beze stopy.
„Obě jmenované odešly z domova s tím, že budou cestovat po celé ČSSR. Vrátit se měly 13. 8. 1988. Na takovéto dovolené jezdívaly i v minulosti. Vždy se vrátily v dohodnutou dobu a pravidelně o sobě rodičům podávaly zprávy. Naposledy byly viděny 8. 8. 1988 kolem 12. hodiny u benzinového čerpadla v blízkosti městských hřbitovů v Plzni směrem na Prahu, když nastupovaly do nezjištěného vozidla kamionové přepravy, jehož řidič měl snědou pleť, černé vlasy a knír,“ uvádí vyšetřovací spis.
Svědci si všimli mladých stopařek u benzinky na okraji Plzně:
Příbuzní i přátelé popisovali dívky jako velmi slušné a spolehlivé. Neměly žádné problémy v osobním životě ani v zaměstnání. Osmnáctiletá Lenka Mužíková pracovala jako elektromechanička v podniku Škoda Plzeň, její o rok starší kamarádka Ilona Vavříková byla zaměstnaná jako zdravotní sestra na ortopedii v plzeňské fakultní nemocnici.
Obě navštěvovaly oddíl vodní turistiky TJ Potraviny Plzeň. „Ve vodáckém kroužku byly oblíbené, byly zvyklé jezdit na vandr a byly k tomu řádně připravené,“ vypověděl jejich kamarád Jiří Vicherek.
Černá sanitka
zdroj: Wikipedie a kniha Petra Janečka - Černá sanitka a jiné děsivé příběhy |
Celostátní pátrání po Lence Mužíkové a Iloně Vavříkové bylo vyhlášeno 17. srpna 1988. Také v jejich případě prověřovali policisté řadu možných verzí a podaných svědectví. Po odvysílání pátrací relace v televizi se totiž ozvali lidé z různých míst, že dívky viděli. Nezvěstné stopařky se ale najít nepodařilo.
Stejně jako Pavlína Braunová, tak ani ony s sebou neměly cestovní pas. Z vyšetřovacího spisu nevyplývá, že by se někdy našla některá z věcí, jež si vzaly z domova na trampování.
V červenci 1989 prověřovala Veřejná bezpečnost svědectví jistého Rudolfa Javornického. Ten tvrdil, že v létě 1988 půjčil trabanta svým dvěma známým – Zbyňkovi N. a Jaroslavovi D., kteří si údajně chtěli vyrazit na výlet se dvěma stopařkami. „Vozidlo mu vrátili druhý den, kdy jej navštívil Jaroslav N., který u Javornického proplakal dvě noci. Říkal, že měli s těmi dívkami incident, byli s nimi u Kokořína, kde se stal malér. Javornický se domnívá, že muži hodili mrtvoly do některé studny. Rovněž je mohli ukrýt v hrobce na opuštěném hřbitově za Varnsdorfem,“ píše se v policejním spisu.
Javornický vyšetřovatelům ukázal konkrétní místo, kde by podle něj mohla těla dívek ležet. „Hrobka je plná vody a to až po okraj. Bude nutné ji vyčerpat,“ zaznamenal do protokolu příslušník VB. To se podařilo 20. září 1989.
Kriminalisté objevili v hrobce šest rakví, s nimiž někdo viditelně manipuloval. Ostatky Lenky Mužíkové ani Ilony Vavříkové tam však nebyly. Oba muži, které Javornický ze smrti dívek vinil, popřeli, že by měli se zmizením stopařek cokoliv společného. I tento směr vyšetřování tak vyústil do prázdna.
PoděkováníAutor děkuje za pomoc při přípravě tohoto článku paní Anně Braunové, Achivu bezpečnostních složek, pprap. Haně Rubášové z Městského ředitelství PČR Plzeň a kolegyni Ivaně Gribovské. |
Statistika uvádí, že v roce 1988 bylo v ČSSR vyhlášeno celostátní pátrání po celkem 507 osobách, z toho se nepodařilo najít 110 lidí.
Policisté ve spisu zmiňují deset nejvážnějších nevyřešených případů, jejichž společným jmenovatelem je věk pohřešovaných (18 až 30 let), jejich dobrá pověst, vztah k turistice i autostopu a také nejasný motiv zmizení.
V čele „žebříčku“ jsou Lenka Mužíková, Ilona Vavříková, Pavlína Braunová a Eva Černá, která zmizela na jaře 1987.
